Oklahoma. Psal se rok 2013 a Tiona Parker jde jako každý den do školy. Dnes je však z výuky vykázána. Důvod je ten, že má na sobě dredy. Prý nesplňuje pravidla, která škola pro „dress code“ uložila. Ve stejném roce, ale na jihu země – na Floridě, se musí dvanáctiletá Vanessa VanDyke rozhodnout, zda si nechá své afro a najde jinou školu, nebo zda se ostříhá.
Tři roky na to se v New Yorku koná fashion week – největší módní událost roku. Padesát dva modelek během přehlídky Marca Jacobse má na hlavě dredy. Bez ohledu na jejich etnický původ. Jak se asi Tiona a Vanessa cítí, když jim móda předurčuje něco, co je pro ně naprosto přirozené a normální, ale škola je za to odsoudí. Absurdní, že?
Těmto prvkům se říká kulturní apropriace. Setkáváme se s ní dnes a denně aniž bychom si to uvědomovali. V přehlídce Yves Saint Laurent haute couture v roce 1967 jste mohli vidět jasnou inspiraci africkými prvky. Snesl za to obrovskou pochvalu a téměř žádnou kritiku. Na druhou stranu módní dům Gucci v roce 2018 čelil obrovské kritice za to, že při své kolekci využili dastár, tedy turban, který nosí Sikhové.
Vyvstává zde otázka, jak moc jsme tolerantní vůči kulturní apropriaci v módě nyní a jak moc jsme byli tolerantní v minulosti. Problémem může být takzvaná politická korektnost, při které dnes už nemůžeme nazývat věci pravými jmény. Pokud na přehlídce vidíte černošské modelky oděny do oblečení afrického stylu a módní návrhář je běloch, jedná se tedy o rasismus, či proklamaci něčeho, čemu on sám nemůže rozumět?
V roce 2018 sklidila naopak přehlídka Louis Vuitton obrovskou pochvalu za uvedení kolekce, která vyjadřovala poctu Japonsku. Modely inspirovány samurajskou zbrojí byly prezentovány v kjótském muzeu, a celá spolupráce vznikla ve složení Nicolas Ghesquiére (umělecký ředitel) a Kensai Yamamot (japonský designér).