13.- 17.10. 2011 Švýcarsko
Rýnský vodopád, Meiringen- vodopády S. Holmese, Jungfraujoch - Top of Europe 3571m.n.m., Sion, Furkapass, Oberalppass

Při letošní cestě na výstavy do Lausanne jsme měli opět naplánováno o mnoho více, než bylo možné stihnout. Tentokráte také do našeho plánu zasáhla příroda. V týdnu našeho odjezdu Švýcarsko zasáhlo velmi zlé počasí, které způsobilo na jeho infrastruktuře škodu několik miliard a přinutilo nejen nás, ale i domácí Švýcary trochu improvizovat. Ale jak jste si mohli přečíst v nadpisu této fotoreportáže, přesto jsme si opět mohli vybrat maximum z přírodních či historických zajímavostí této země.

   

Cestu přes noc jsem naplánoval tak, abychom se nad ránem ukázali u Rýnských vodopádů. Zde jsem naplánoval odpočinek, při kterém si zavzpomínám na jejich návštěvu v létě a prohlédnu si je za jiné denní doby. Tentokrát jsem si je prohlédl i ze zadní části směrem po proudu. Okolí bylo prosté návštěvníků. Byli jsme tam jen my a dva rybáři a tato ranní tajemná atmosféra podkreslená mohutným hukotem mne opět nadchla.

Po procházce okolo vodopádů jsme zamířili dále na jih. Cestou na Brünigpass a Meiringen jsme ale nemohli minout naše oblíbené fotomísto. Meja, která se zde ráda fotí a venčí, Rashe ochotně ukázala ten krásný výhled. Tomu nechybí nic co má mít správné švýcarské údolíčko. Má i tu lanovku, která nad ním neslyšně pluje. Bohužel nebyl čas čekat až pojede nazpět z hory dolů. Museli jsme pokračovat k hlavnímu cíli tohoto dne. K posvátnému místu pro všechny fanoušky Sherlocka Holmese. A tou jsou Vodopády S. Holmese.

Meiringen- vodopády S. Holmese (Reichenbašské vodopády)

Městečko Meiringen, ležící v údolí Hasli na horním toku řeky Aara, jen pár kilometrů od jezera Brienzsee, zná asi málokdo. Ale Sherlocka Holmese zná snad každý. A potom tedy řadě z nás se už možná vybavuje, že právě ve vodopádech nad tímto švýcarským městečkem skončil slavný detektiv svůj život. V povídce Poslední případ z roku 1893 se setkal se svým největším rivalem profesorem Moriartym a v tomto příběhu ho A. C. Doyle nechal zemřít ve vodopádu po souboji právě s ďábelským profesorem Moriartym.

   

Končila sezona a my měli štěstí. Byl to poslední den, kdy byla letos v provozu ona známá stařičká, roztomilá historická lanová dráha z roku 1899. Prý kdyby tohoto technického unikátu nebylo, šplhali by návštěvníci k vodopádům nejméně tři hodiny. Ale stejně i od horní konečné stanice lanovky vede k ústí vodopádu ještě mnoho kamenných schodů a pro některé obtížná stezka přes kameny a kořeny stromů.  http://www.reichenbachfall.ch Ale zpět k Sherlockovi, obdivovat technický unikát mi bylo soukromě dopřáno později.

   

Doylův Poslední případ začíná odstavcem: „Třetího května jsme doputovali do vesničky Meiringen, kde jsme se ubytovali v hostinci Englischer Hof, který tehdy vedl Peter Steiler starší. Byl to inteligentní muž a mluvil výborně anglicky, poněvadž pracoval tři roky jako číšník v hotelu Grosvenor v Londýně. Na jeho radu jsme se odpoledne čtvrtého května vydali společně na túru.“

   

O smrti Holmese, která by ukončila velmi oblíbenou detektivní sérii, přemýšlel Doyle už delší čas. Maje větší literární ambice, cítil se jejím úspěchem frustrován. Napsal řadu románů, kterých si cenil mnohem více, ale čtenáři znali jenom jeho detektivní příběhy Sherlocka Holmese. Tak se rozhodl s ním literárně skoncovat a rozhodnutí padlo právě zde v Meiringenu, kam jezdil sir Artur Conan Doyle, dalo by se říci, na tvůrčí dovolenou.

   

„Dlouhý pás zelené vody, neustále se s rachotem valící dolů, a hustá, dýmající záclona vodní tříště, stoupající stále vzhůru, obluzují člověka svým ustavičným hřmotem a sykotem…“ Tak Doyle popisuje Reichenbašské vodopády. Dnes nevyvolávají tak velkolepý dojem, vody je méně než na konci 19. století, ubrala ji vodní elektrárna nad vodopády.

   

Postupně, jak jsme stoupali k lávce nad ústím prvního vodopádu, se nám vysoko ve skalách zjevila bílá hvězda, která označuje místo, kde zemřel po zápase s největším zločincem světa, podlým profesorem Moriartym, přezdívaným též Napoleon zločinu, slavný Sherlock Holmes. Ano, tam úplně nahoře se odehrálo drama posledních okamžiků života Sherlocka Holmese – smrtelný zápas s jeho úhlavním nepřítelem zloduchem Moriartym, který ukončil až pád obou protivníků do hluboké propasti. Hrobem nejslavnějšího detektiva všech dob se tak staly divoké vody alpského vodopádu. A vodopád se jeho zásluhou stal světově proslulým.

   

Jenže Doyle se přepočítal. Čtenáři z celého světa Sherlockovu smrt nepřijali. Pod velkým tlakem veřejnosti a nakladatelů (ano, i samotná královna Viktorie vyjádřila nad smrtí Sherlocka nelibost a interpelovala!) Doyle rezignoval a v roce 1903 napsal povídku Prázdný dům, ve které se Holmes vrací. Zahynul jen bídák Moriarty. Detektiv zázračně přežil smrtelný pád do hlubin vodopádu tak, že se mu podařilo zachytit se za kořeny stromu. Holmes potom vyšplhal po skále a několik let pracoval v utajení, využívajíce faktu, že byl prohlášen za mrtvého. Nešťastný Doyle s ním musel pokračovat až do roku 1927.

       

   

Samotné vodopády z dálky hučí a jsou impozantní, hlavní měří 120m, ale je to celá kaskáda.

   

Po sestupu zpět k horní stanici lanovky mi byla jako bonus dopřána historicky- technická chuťovka.

   

Během čekání na odjezd, když strojník viděl mé nadšení v obličeji s nosem přitisknutým na sklo, kterak okýnkem koukám do stoletého technického srdce této krásné lanové dráhy, jistě ve mne neomylně poznal fandu a "znalce" těchto dopravních zařízení a pozval mne dovnitř, do svého království. Po dotazu odkud jsem, začal chvíli německy, potom francouzsky s pár slovíčky anglickými, vysvětlovat co a jak. Tak jsem si udělal alespoň pár pěkných fotek a poděloval mu "very much".

   

Po sjezdu dolů jsme navštívili samotné městečko Meiringen a v něm muzeum Sherlocka Holmese.

   

Že jsme na správném místě, jsme poznali ihned. Jediné náměstí v Meiringenu nese jméno Artura Conana Doylea. Nelze na něm přehlédnout bronzovou sochu sedícího detektiva s lulkou. Kousek za sochou se nachází odsvěcený anglikánský kostelík a v něm, v jeho podzemí, v roce 1991 otevřeli muzeum S. Holmese.

   

Muzeum je úplně identické s místnostmi mnohem slavnějšího muzea na 221 B Baker Street v Londýně. Pohled z oken vytváří iluzi londýnského soumraku na ulicích Westminsteru, kam oba pánové, Sherlock Holmes a jeho nerozlučný společník a přítel doktor John Watson, právě odešli...

Solidně zařízený viktoriánsky pokoj je staromládenecky neuklizený, na stole se povaluje poslední vydání policejního zpravodaje, vedle list The Illustrated London News z 20. září 1879. Perkusní revolver, dýmky, pušky, šavle, olejové lampy. Vše je originální, žádné novodobé repliky. Nechybí ani housle, bez kterých slavný detektiv neřešil žádný slavný případ.

   

Originální jsou i pušky a šavle, zavěšené mezi okny na Baker Street, které si přivezl doktor Watson z Afghánistánu, z tažení proti divokým horským kmenům. V pokoji svítí olejové lampy, kterým oba dávali přednost před tehdejší novinkou, plynovými svítidly.

   

Ve vitrínách jsou vystaveny další památné předměty...U pokladny jsme dostali audioprůvodce a tak jsme se mohli dozvědět nějaké ty zajímavosti a historické souvislosti.

   

Když je výročí smrti slavného detektiva, přijíždějí do Meiringenu členové londýnské Společnosti Sherlocka Holmese v dobových kostýmech. Členové společnosti jsou takhle vyšňořeni už na letišti v Curychu a pokračují v jízdě, při které jsou pochopitelně středem pozornosti, až do Meiringenu. Na poslední část cesty údolím Hasli pro ně je připraven i historický vlak. Po ubytování v důstojném hotelu Anglický dvůr, kde sir Doyle několikrát pobýval, vedou jejich kroky k vodopádu, kde, jako už tolikrát, předvedou souboj Sherlocka s Moriartym. Pochopitelně bez pádu do propasti.

Jungfraujoch - Top of Europe 3571m.n.m.

Eiger, Mnich, sedlo Jungfraujoch a Jungfrau (foto: www.jungfrau.ch)

Druhý den ráno, po přenocování v nedalekém hotýlku, jsme se museli rozhodnout co s načatým dnem. Variant co dělat v tomto překrásném kraji jsme měli mnoho přemnoho. Ve hře byl také vývoj počasí. I když u jezer trochu oblačno, rozhodli jsme se pro asi největší atrakci, která mne sem jakožto milovníka speciálních železnic a alpských velikánů jako magnet přitahovala už hodně dlouho. Ovšem podmínkou k uskutečnění vytoužené akce je opravdu dobré počasí. Zaplatit 190 franků za tento TOP zážitek je totiž dost i pro Švýcary. A pochopitelně švýcarský TOP zážitek se nedostaví, když budete jen sedět v mracích či mlze nad kafem. Byť ve výšce 3500m. To nepotěší ani, že nejen káva, ale i všechno ostatní zboží je tam bez vysokohorské přirážky. I vstupy na všechny možné vrcholové atrakce (včetně WC a první zdravotní pomoci) jsou již v ceně jízdného. Ano, v Čechách toto samo o sobě atrakce a jev často nevídaný.

   

 Ráno jsme tedy rozhodli a zajeli do Interlakenu (567m). Na nádraží Interlaken Ost se nastoupí do modrožluté úzkokolejné soupravy Berner Oberland Bahn do Grindelwaldu, nebo Lauterbrunnenu. Tam se přestupuje na ozubnicový vlak ve žlutozelených barvách Wenger Alp Bahn a ten vás doveze až na Kleine Scheidegg (2061m). A z této stanice konečně nastoupíte cestu na vrcholový úsek na Jungfraujoch.

   

   

My jsme hned nepokračovali výše, ale městečko Grindelwald si trochu prohlédli zblízka. Už i zde nám horští velikáni spadající téměř do městečka slibovaly i výše nezapomenutelná panoramata.

   

 Příjemně vytopená červenožlutá souprava Jungfrau Bahn s interiérem vyvedeným v zeleném plyši s červenými pohodlnými anatomickými sedačkami vás potom za 52 minut proveze 7 km dlouhým tunelem ve skalním masívu hory Eiger a Mönch až do sedla Jungfraujoch. Koleje tu končí v tunelech pod ledovcem. A zde je umístěno nejvýše položené nádraží v Evropě nazvané TOP OF EUROPE 3454 m n. m. Mimochodem, nahoře je řídký vzduch (60%) a tak pro více citlivé jedince začne brzy být pohyb více namáhavý. Cestu dolů ve vlaku pak většinou prospí.

   

Se stavbou železnice se započalo v roce 1896 z iniciativy curyšského průmyslníka a vizionáře Adolfa Guyer-Zellera, který si předsevzal, že nádherné zasněžené velikány přiblíží všem. Od počátku věřil, že obrovská investice 15 miliónů franků, kterou si trať vyžádá, přinese zisk. A nemýlil se, železnice vydělává od prvního roku svého uvedení do provozu. A to každý rok až dodnes. Železnice byla otevřena 1. srpna 1912, na švýcarský státní svátek. Dráha tak v roce 2012 oslaví 100 let. 100-jahre-jungfraubahn  Mělo se původně stavět až na Jungfrau, ale k tomu už nikdy nedošlo a stavitel se otevření nedožil.

Eiger- Severní stěna

Jakmile vyjedete do Grindelwaldu (1100 metrů nad mořem), budete mít Eiger na dosah. Obec leží přímo pod hrozivou severní stěnou, v němčině horolezci překřtěnou z Nord Wand na Mord Wand (Vražedná stěna). I ze stanice Grindelwald do Kleine Scheidegg stoupají koleje pod hrozivou stěnou Eigeru.  "Severní stěna Eigeru se nedá přirovnat k ničemu. Je ojedinělá, ohromná, zdrcující. Téměř do dvoukilometrové výše vyrůstá najednou z doliny zeď kolmého černého kamene a ledu. Ponurá, nepřívětivá. Ve zběsilém tanci víří kolem ní mraky a mlhy. Úchvatnou kulisou nepřetržitě otřásá dunění lavin, svištění kamenů a hukot bouří. Severní stěně Eigeru se nic nevyrovná…“ Tolik popis horolezce Radovaná Kuchaře. Spolu se Zdenem Zibrínem se stali 2. září 1961 prvními Čechoslováky, kteří tu proklatou severní stěnu Eigeru zlezli.

   

Cesta z Kleine Scheidegg je dlouhá 12 km a téměř celá vede tunelem spirálou ve skále.To mělo hned několik výhod: Pozvolný gradient (max. 25 cm na metr) umožňuje postupné přizpůsobování lidského těla nadmořské výšce. Těsná blízkost povrchu usnadnila odvoz materiálu při stavbě a vybudování vyhlídkových bodů. Otevírání trati etapu po etapě cestující veřejnosti zajistilo průběžné financování výstavby. Když byla železnice plánována, byly elektrické vlaky teprve na svém počátku. První experimenty byly prováděny na ulicích a první tramvaj vyjela teprve roku 1888. Přesto se od začátku počítalo s využitím elektřiny pro pohon vlaku.

   

První zastávka na téhle vrcholové trati je po 10 minutách Eigergletscher (2 320 m.n m.). Pak vlak vjede do tunelu, prokopaném vnitřkem hor a tudy se jede ještě asi 45 minut.

   

 Ale i z tunelu je možné velice názorně zahlédnout to, co vidí horolezec ze stěny Eigeru. Jak jsem se již zmínil, trať je z velké části vedena tunelem, ve kterém jsou zřízeny i dvě stanice. Ty slouží jako výhybny pro vlaky směrem nahoru, ale i jako aklimatizační a vyhlídkové zastávky. A právě z nižší stanice Eigerwand (2 865 metrů) se za příznivého počasí můžete rozhlédnout po kraji očima horolezce. Do skály v severní stěně Eigeru jsou v asi třetinové výšce nad jeho úpatím zasazena obří panoramatická okna s výhledem do údolí. No a po pětiminutové zastávce vlak pokračuje výše, do oblasti věčného sněhu a ledu.

Trať se stavěla v drsných podmínkách, úsek za úsekem. Hladem a žízní však asi dělníci netrpěli. Z dobových dokumentů například vyplývá, že denní příděl vína byl 1 litr na muže. V zimním období byla oblast odříznuta od okolního světa a zásobování, tomu odpovídaly i zásoby proviantu na zimní období: 12 tun mouky, 1500 litrů vína, 2 tuny brambor, pro Italy 800 kg špaget, 3000 vajec, 400 kg kafe, 50000 ks cigaret, 4 tuny masa a 30 tun uhlí pro vytápění.

   

Následující stanice Eismeer (3 160 metrů) pak nabízí ze skalních oken pohled na ledové moře mezi horami Eiger a Mönch.

Ale než dojedeme úplně nahoru, nedá mi to, abych zde pro sebe, ale i pro případné další zájemce, nenapsal pár technických zajímavostí týkající se dopravy do sedla Jungfraujoch: Zubačka na Jungfraujoch, to jsou vlastně tři železnice: Berner Oberland Bahn, Wengernalpbahn a Jungfraubahn s odlišnými rozchody kolejí 1000 a 800 milimetrů. Odlišné jsou též ozubnice (Riggenbach a Strub), ale i systémy napájení (stejnosměrný 1500 voltů a střídavý 1125 voltů/50 hertzů). Proto také při naší cestě do nebe jsme museli ještě dvakrát přestupovat, poprvé v Grindelwaldu nebo Lauterbrunnenu (podle zvolené větve trati), podruhé shodně na Kleine Scheideggu. Délka z Interlakenu do horní stanice je 30 km, maximální sklon kolejí činí 25 % a převýšení 2887 metrů. Každý vagon je vybaven čtyřmi brzdnými systémy: dvěma mechanickými, jednou nezávislou elektrickou a jednou rekuperační brzdou, díky níž čtyři vlaky sestupující do údolí dokážou vyrobit proud pro jeden stoupající nahoru.

   

Železnice Berner Oberland-Bahn byla zprovozněna v roce 1890. Rozchod této tratě je 1000 mm a na čtyřech úsecích o celkové délce 4 600 metrů má ozubnicové zařízení. Vlaky jsou napájeny stejnosměrným proudem o napětí 1,5 kV a vyjíždějí ze stanice Interlaken Ost. Dále se po deseti minutách jízdy ve stanici Zweilütschinen souprava rozděluje na dvě části. Přední část pokračuje do stanice Lauterbrunnen (795 m) a zadní část míří do stanice Grindelwald (1034 m.). Z obou konečných stanic navazují vlaky Wengernalpbahn směřující do stanice Kleine Scheidegg.

   

Železnice Wengernalpbahn drží světové prvenství. Je to nejdelší dráha s nepřetržitým ozubnicovým hřebenem. Celá trať o rozchodu 800 mm měří 19,1 km a je napájena stejnosměrným proudem 1,5 kW. Pravidelný provoz byl zahájen dne 20. června 1893. Wengernalpbahn vede ze stanice Grindelwald přes stanici Kleine Scheidegg dolů do stanice Lauterbrunnen. Přestože se dá projet celá trať bez přestupu, jezdí vlaky z obou koncových stanic pouze do vrcholové stanice Kleine Scheidegg. Totiž z důvodu prudkého stoupání je z bezpečnostních důvodů nutné, aby hnací vůz byl vždy na dolním konci vlaku.

Maximální rozlišení mapy: CLICK

A tady jsou v plné kráse ti tři horští velikáni o kterých je stále řeč: Eiger, Mnich a Jungfrau (foto: www.jungfrau.ch)

Železnice Jungfraubahn do nejvýše položené železniční stanice v Evropě, byla v celé trase zprovozněna 1. 8. 1912. Na vzdálenosti 9,3 km překonává převýšení 1393 metrů. Rozchod kolejí je 1 000 mm a trať je napájena třífázovým střídavým proudem 1125V/50Hz. V celé délce trati je nainstalován ozubnicový systém. Nejvyšší sklon činí 250 ‰. Provoz je zde organizován obdobně jako u Wengernalpbahn. Z konečné stanice vždy vyjíždí několik vlakových souprav za sebou podle počtu cestujících. Žádná tlačenice, každý má své místo jisté. Aby také ne, za ty peníze. Cestu ze stanice Kleine Scheidegg až do stanice Jungfraujoch (3454 m) i se zastávkami absolvují vlaky za necelou hodinu. Cesta dolů je asi o deset minut rychlejší.

Jungfrau (4158m) ze sedla Jungfraujoch

Kromě dopravy turistů, je Jungfraubahn i jedinou cestou pro dopravu zboží, zásob jídla a vody. Roční spotřeba 9 milionů litrů vody je kryta půl na půl železničními cisternami z údolí a tajícím sněhem ze střech (odpadní voda se posílá do údolí potrubím), vytápění je řešeno v kombinaci s ledovcovou jeskyní tepelným čerpadlem (přebytečné teplo, odváděné z ledovcové jeskyně, zahřívá vnitřek budov). Vrcholová stanice je nejen nejvyšším evropským nádražím, ale také nejvyšší poštou na kontinentu, která každoročně rozešle 100 000 zásilek. A o dalších zajímavostech nás během cesty v tunelu informovalo několik velkoplošných obrazovek umístěných ve vagonech.

Jungfraujoch je konečná stanice dráhy ve výšce 3471 m a zároveň stejnojmenné sedlo mezi horami Mönch (4 107 m) a Jungfrau (4 158 m). Jak už jsem psal výše, místo je označováno jako Top of Europe díky železnici- zubačce, která je nejvýše položenou železnicí v Evropě. Stanice představuje celý komplex dopravních, turistických a vědeckých zařízení. Je zde nádražní hala, obchody, restaurace, pošta, soustava jeskyň v ledovci a tunelů vytesaných do skály, výstavní síň, vědecká stanice a observatoř.

   

Po příjezdu do nádraží vykutaném ve skále jsme se napřed vypravili na ledovec okusit volné prostranství a mrazivý vzduch. Že jsme opravdu chodili po ledovci nám připomínaly neustálé pády méně pozorných návštěvníků koukajících více do dálky, než pod své nohy.

   

Ze sedla, anebo z terasy Sfinx (3571m) je ojedinělý výhled na Jungfrau, Mönch a při dobré viditelnosti i na vzdálená pohoří Jura, Schwarzwald a Vogézy. V tomto místě také začíná splaz největšího alpského ledovce Aletschgletscher. V sedle se zvedá štít menší hory Sphinx na jejímž vrcholu je umístěna stejnojmenná vědecká observatoř. Terasa observatoře je dostupná nejrychlejším (prý) švýcarským rychlovýtahem, který vás těch 108m do výšky 3571m vyveze rychlostí 6,3 m/s. Oblast Jungfrau-Aletsch-Bietschhorn byla v r. 2001 zapsána na seznam světového dědictví UNESCO.

   

Položení observatoře Sphinx- Sfinga je na 3 450 m n. m., laboratoř Sphinx je výšce 3 580 m n. m. což umožňuje vědecká pozorování a měření s vyloučením znečištění ovzduší. Tlak vzduchu v této výšce se pohybuje v rozmezí 619 - 675 mbar, průměrná hodnota tlaku je 653,3 mbar. Teplota se pohybuje od -37 °C až +10 °C, průměrná teplota je -8,2 °C. Mimochodem, jen díky daru sto tisíc franků pro budoucí observatoř na Jungfraujoch dostal Zeller od švýcarských úřadů povolení ke stavbě železnice.

   

   

Poté, co jsme několikrát obešli bez nehody ledovcovou vyhlídku a dosyta se nalokali vysokohorského vzduchu a nasáli atmosféru velehor, jsme zamířili do útrob ledovce. Další z nekonečné řady zajímavostí, které jsem vyčetl je ta, že ledová jeskyně hraje nemalou roli při vytápění vrcholového návštěvnického centra s restauracemi a obchody. Aby totiž ledovec "vydržel" davy lidí, které projdou jeho útrobami, odvádí se přebytečné teplo z jeskyně pryč.

       

 V ledovém paláci na nás čekali ledoví tučňáci, lední medvědi či v ledu nádherně vyvedení orli. Vše samozřejmě v hloubce deseti metrů a z pravého ledovcového ledu, žádné umělé náhražky. A také žádné kapání vody za krk, jako při mé návštěvě "jeskyně" rychle odtávajícího Rhonského ledovce.

Ledovcový palác byl otevřen až v roce 2002.

   

   

Po prohlídce ledovcového paláce jsme se vydali na vyhlídkovou terasu observatoře Sfinx. Observatoř je tu už od třicátých let, ale teprve v roce 1996 byla rozšířena o moderní vyhlídkovou terasu se zasklenou i otevřenou částí s výhledem na všechny strany. Na sever na Kleine Scheidegg, na jih na mohutný splaz ledovce Aletsch a po stranách na štíty Mönchu, Eigeru a Jungfrau.

   

Po těch několika hodinách nepochybujeme, že jsme opravdu na Top of Europe.

Aletschský ledovec- to je masa ledu o tloušťce 350 metrů, který se sune celých 24 kilometrů od plošiny Concordia na jižním svahu Eigeru, Mönchu a Jungfrau směrem k údolí Fieschertal a místy dosahuje šířku až dvou kilometrů. Má rozlohu přibližně 84 km² a obsahuje až 4 % pitné vody v Evropě. V roce 2001 byl Aletschgletscher se svým bezprostředním okolím zařazen na seznam UNESCO a jako jediné místo v Alpách se těší celosvětové ochraně. A Švýcaři jsou na to moc, moc hrdí.

   

Vlevo pohled z terasy na plošinu ledovce, kde naše výprava po Jungfraujoch začala. A končíme pohledem na Mnicha. Ti černí švýcarští drzouni mne provázejí na všech cestách Švýcarskem. Člověka dostihnou snad i na Matterhornu. To vyzkoušíme příště.

Mönch 4 107 m

   

   

Z terasy jsme výtahem sjeli dolů do tunelu a vydali se na jeho druhou stranu. U jeho ústí začíná rolbou upravená trasa po ledovci k Mönchjochhütte, ležící na druhé straně Eigeru. Cesta tam i zpět trvá volným tempem i s přestávkami méně než dvě hodiny. Chuť by byla, ale bohužel čas se krátil a my jsme museli počítat s tříhodinovou cestou nazpět dolů do Interlakenu a s následnou cestou do Lausanne. Chtělo se mi napsat nevadí, tak někdy příště. Ale když si uvědomím, že tento náš supervýlet, při kterém jsme během tří hodin zdolali 3000 výškových metrů, přišel na téměř 4000 Kč a že nám perfektně vyšlo počasí, si téměř na sto procent tuto túru "někdy příště" již odpustím. ALE stálo to za to a lépe to dopadnout nemohlo. Tak alespoň CLICK.

Pohled ze stanice Kleine Scheidegg tam, odkud jsme přijeli: nalevo Eiger a napravo Mnich.

   

Ještě poslední pohled na severní stěnu Eigeru a potom jsme nasedli do soupravy směr Lauterbrunnen. Ale tentokrát jsme jeli druhou větví této železnice. Zubačka z Kleine Scheideggu do údolí má totiž dvě větve. Na té vedoucí přes Grindelwald ohromuje pasažéry nad jejich hlavami majestátní severní stěna Eigeru, zatímco druhá trasa přes Wengen klesá z Kleine Scheideggu po legendární sjezdovce Lauberhorn až do kýčovitě nádherného údolí desítek ledovcových vodopádů u Lauterbrunnen. Koleje se pak znovu sbíhají v zastávce Zweilütschinen, na soutoku dvou divokých ledovcových řek.

Eiger (3970m), Mönch (4107m), sedlo Jungfraujoch, Jungfrau (4158m) (foto: www.jungfrau.ch)

       

Cestou jsme zažili to, co málokdo v celém svém životě. Zahlédli jsme totiž ze skalního masivu padat lavinu.

   

   

Údolí je vyhlášené množstvím vodopádů. Padá jich do něj z přiléhajících skal asi 72.

Čím níže jsme sestupovali, tím rychleji se stmívalo. Byť na horské štíty ještě svítilo slunce, my jsme do Interlakenu přijeli už téměř do tmy.

Sion

Po dvou výstavních dnech v Lausanne jsme se v pondělí hned ráno, cestou domů, zastavili v Sionu, hlavním středisku kantonu vína a slunce- Vallis.

   

Městu, kterým protéká blankytná řeka Rhona a je obklopeno vinicemi a alpskými vrcholy, dominují dva kopce s dvěmi středověkými pevnostmi: troskami biskupského hradu Château de Tourbillon a opevněného kostela Château de Valère.

       

Ale než jsme pokračovali k těm dvěma kopcům, rozhodli jsme se prozkoumat město probouzející se do pondělního rána i s jeho úzkými křivolakými uličkami. V 1. století založili na tomto místě Římané osadu Sedunum a první kamenné hradby město obdrželo již počátkem 10. století. Roku 999 daroval král Rudolf III. hrabství Wallis sionskému biskupství. Dne 4. srpna 1815 vstoupil kanton Wallis do "Švýcarského spříseženstva".

   

Míjeli jsme bílou radnici s orlojem a zvonicí. Z pěší zóny plné obchodů a palem byl výhled na hory a vinice, které město s největším počtem slunečných dnů v roce obklopují.

   

 Jedna z cenných historických budov je Notre Dame du Glarier. Je to katedrála vystavěná v 15. století, jejíž součástí je románská věž ze 12. století. Uvnitř najdeme náhrobky významných sionských biskupů.

   

Katedrálu, již zalitou paprsky ranního slunce, jsme si napřed obešli hezky dokolečka a potom vstoupili dovnitř.  Byli jsme tam úplně sami a i proto jsme chvíli poseděli a v klidu si vychutnali ticho, vznešenost a překrásný barokně- gotický interiér.

   

   

       

Nedaleko katedrály stojí kostel sv. Theodula. I tam jsme vešli. A našli před oltářem pěkné "jedlé" zátiší. Trocha darů sv. Theodulovi od místních hospodářů z bohaté podzimní úrody.

Takhle jsem viděl ony středověké pevnostní stavby dominující Sionu při mé cestě po dálnici v roce 2010. Tenkrát jsem ale odolal a nesjel z dálnice. Byl jsem nepřipravený a tak jsem si slíbil, že někdy jindy. A podle plánu.

   

Pod hrady vede z centra města cesta, potom úzká cesta, tak pro jedno auto, zakončená parkovištěm. Nahoře jsem zaparkoval a vypustil jezevčice. I když jsme vzhledem k času neměli v plánu dále pokračovat k branám těchto středověkých staveb, děvčata to nezajímalo a začala si dělat svoji exkurzi. Alespoň po okolních vinicích, které byly ještě obtěžkány hrozny. Já neochutnal, ale prý výborné.

   

Pevnost Tourbillon (chateau de Tourbillon). Vybudoval ji ve 13. století biskup Bonifác de Challante jako protipól hradu savojského knížete na nedalekém vrchu Mont d' Orge. Stavba měla především vojenský význam, ale sloužila rovněž jako letní rezidence biskupa. Kompletně byla zničena při požáru v roce 1788. Z původní středověké pevnosti, obehnané vysokými hradbami, zbyla do dnešních dnů značná část hradeb a nevelká kaple s nástěnnými středověkými malbami.

   

Kostel Notre Dame de Valére (chateau Valere). Nachází se na místě staré římské pevnosti na menším ze dvou kopců nad městem. Byť na první pohled připomíná spíše pevnost, původně býval sionskou katedrálou. Jeho stavba započala již ve 12. století v románském slohu a pokračovala až do 13. století, kdy do popředí začaly vystupovat gotické prvky, které jsou dodnes patrné. Opevněnému kostelu vévodí mohutná hranolová věž, hradní ochoz a štítová zeď. Interiéry zdobí gotické fresky ze 16. století a především původní varhany z roku 1390. V bývalém kanovníkově sídle, které sousedí s kostelem, se nachází kantonální Muzeum historie a etnografie.

Sehnat Meju a Rashu z těch krásných vinic trvalo dlouho a vůbec se jim nechtělo opět nastoupit do autíčka. Meja na mne zkoušela prosebné pohledy, Rasha mne uraženě ignorovala zcela. Podařilo se, až když jsem jim slíbil spoustu zastávek při poslední části naší říjnové švýcarské cesty. Naše cesta domů povede přes průsmyky Furkapass a Oberalppass.

Před námi nájezd na Furkapass. Konečně si ho projedu celý. Dvakrát jsem, shodou okolností, vyjel vždy jen k Rhonskému ledovci a potom zpět.

Tak děvčata, další slíbená přestávka. Ale ještě mi darujte fotku. Pohled odkud jsme přijeli.

   

Pohled ze sedla zpět...

...a vpřed.

A další pohled zpět a vzhůru na sedlo Furkapasu.

   

Že by se Rashe z toho množství zatáček točila hlavička??? Na to Meja netrpí. Projela se mnou už mnoho, mnoho průsmyků. Zatím nevynechala žádný.

Zajímavé, zajímavé. V mnoha případech poznáte, že jste v nejvyšším bodu průsmyku podle přítomnosti jezera. Nejinak je to i na Oberalppasu.

   

Takže děvčata, najíst se, napít, pořádně proběhnout a podepsat se na všech vhodných místech. Čeká nás už jen dlouhá cesta domů. Ale ještě neodolám- prosím jedno foto u majáku. Majáky v těchto nadmořských výškách já prostě zbožňuji.

12.- 14.9. 2011: Vysoké Tatry
Hrebienok >> Skalnaté pleso >> Lomnická veža; Skalnaté pleso >> Velká Svišťovka >> Chata pri Zelenom plese; Štrbské pleso >> Predné Solisko

Hned cestou domů z povedené minuloroční návštěvy Vysokých Tater (CLICK), jsem se rozhodl, že i další rok, po skončení "východoslovenských" výstav, se na pár dní opět stavím v Horním Smokovci a tam v mé základně odkud poznávám Tatry- v Penzionu Partyzán, strávím několik nocí.