3.9. 2011:  Stein am Rhein, Schaffhausen- Rýnské vodopády

Kdysi mne zaujal nadpis jednoho cestovatelského článečku který, mírně nadneseně, zněl asi takto: "Evropskou Niagaru najdete na Rýnu u švýcarského Schaffhausenu". Článeček jsem si s chutí přečetl a řekl si, že by určitě toto velice zajímavé místo stálo za navštívení. Tím to skončilo. Jak se ukázalo, pouze dočasně. Jen co jsem se rozhodl jet na výstavu švýcarského jezevčího klubu do Möhlinu, bylo mi při pohledu do mapy jasné, že přišla ta správná doba k návštěvě vodopádů. No a pokud se vydám k vodopádům, nenechám si ujít ani městečko Stein am Rhein.

Stein am Rhein

Toto starobylé sídlo pod Bodamským jezerem má nádhernou atmosféru s domy zdobené malbami a reliéfy, které hned tak jinde neuvidíte. Malé městečko na horním toku Rýna je architektonickou perlou Švýcarska a jeho nejzachovalejším komplexem středověkých měšťanských domů..Leží v severní části země v kantonu Schaffhausen na řece Rýn, který v těchto místech ještě váhá zda je stále jezerem, či už opět řekou. I já jsem zamířil napřed k řece, než jsem se vydal do historického centra.

   

Rýn, divoká řeka zrozená v Rétských Alpách se zklidní až ve velkém Bodamském jezeře. Z jeho západního zálivu pak už vytéká Rýn jiný. Klidný a mohutný, který odtud dále teče přes Švýcarsko, Německo, Francii, Holandsko až do Severního moře.

   

Historie města Stein am Rhein sahá až do středověku. V letech 1425 – 1496 zde žil Johanna Heynlin, který vynalezl tiskařský lis. Dominantou města je jeho historické středověké centrum. Dochovaly se zde městské hradby s branami.

   

Mne cestou na náměstí- Rathausplatz, prý nejkrásnější v celém Švýcarsku, zaujaly i různě provedené a vyzdobené arkýře.

   

Stein am Rhein je vesnička jako vystřižená z pohádek Hanse Christiana Andersena. Dlážděné náměstí Rathausplatz obklopují malebné hrázděné domky z 16. století, které jsou bohatě zdobené freskami.

   

Zvídavý návštěvník by zde mohl strávit celý den, chodit dům od domu a číst na jeho fasádách malované příběhy. Pro dnešní návštěvníky jsou asi nesrozumitelné, ale ve středověku, a hlavně v renesanci, byly mezi vzdělanými měšťany obecně známé. Malby jsou nejrůznějších žánrů a stylů.

   

Najdeme zde domy s malovanými motivy - např. dům U Slunce nebo dům U Červeného vola, který je zároveň nejstarší hospodou ve městě. Většina nástěnných maleb pochází z 16. století a jejich náměty prozrazují zálibu tehdejších měšťanů v antické mytologii, v historických událostech a také v symbolice.

Jeden příklad za všechny: dům U Slunce nesymbolizuje jen domovní znamení. Rozsáhlá malba nad vchodem přes celý štít zobrazuje známou antickou anekdotu: Filozof Diogenes sedí ve svém sudu a před ním stojí slavný vojevůdce Alexander Makedonský. Renesanční lidé už od školních lavic věděli, co si ti dva povídají – Alexander: „Čím ti mohu prospět?“ Diogenes: „Ustup mi ze slunce.“

   

Náměstí kraluje budova radnice, usazená v jeho horní části. Pochází z roku 1539, dnešní podobu však dostala až o dvě staletí později, kdy ji radní zvýšili o jedno hrázděné patro a mansardovou střechu ozdobili věží s hodinami a zvonem. V malované radnici dodnes zasedají představitelé města, ale v některých historických sálech jsou také vystaveny městské muzejní sbírky…

   

Za radnicí nalezneme zachovalý benediktinský kostel sv. Jiřího pocházející z přelomu 14. a 15. století.

   

Po prohlídce malovaných domů na náměstí jsem se vydal i do vedlejších uliček. Narozdíl od náměstíčka s hlavní ulicí plných turistů, byly vedlejší uličky téměř liduprázdné. Ale také jim nescházela ona kouzelná atmosféra.

   

   

Procházel jsem se kolem středověkých hrázděných domů- ani jeden není stejného provedení, obdivoval jejich zachovalost, všímal si detailů...

   

...a stále se vracel na náměstí tohoto malovaného městečka obdivovat jeho malované domy.

   

Městečko Stein am Rhein se mi líbilo a opravdu to je Drahokam na Rýnu, jak jsem si pro sebe jeho název přeložil. Ale bylo na čase popojet na hrad Hohenklinger, ze kterého je určitě krásný výhled na okolí a jsem si jist že i na městečko.

   

Co to??? jen střídání stráží, či je hradní pán ve válce se sousedem.

   

Po vstupu do hradu to ale na nějakou mobilizaci nevypadalo. Hradní posádka hrála v karty, nebo pospávala. Takže jsem se ani nedivil, že se po mne nechtělo vstupný. Ale já jsem stejně jen toužil po krásném záběru do podhradí. Na prohlídku, jestli se vůbec nějaká koná, neboť na hradu nyní sídlí restaurace a společenské sály, jsem stejně neměl čas. Čekaly nás vodopády a potom ještě několikahodinová cesta do místa výstavy.

   

Záběr z hradní věže se podařil a tak jsme se mohli hezky potichu prosmýknout okolo unavené hradní posádky zpět ven. Cestou dolů se zastavit na vinici a ochutnat to slavné rýnské víno.

Rýnské vodopády (Rhine Falls)

Severovýchodní oblast Švýcarska je často návštěvníky přehlížená. Ale i když nenabízí tak nádhernou scenérii jako jižnější oblasti, stojí za návštěvu. Především znalci či milovníci historie si návštěvu mohou užít, protože zde najdou mnoho hradů, nebo historicky zajímavých měst a to vše doplní překrásná příroda. Pro mne dokonalý mix. Protentokrát jsem se musel vedle návštěvy Stein am Rhein spokojit již jen s prohlídkou Rýnských vodopádů.

Vodopády leží mezi městečky Neuhausen am Rheinfall a Laufen-Uhwiesen na hranicích dvou kantonů Schaffhausen a Zürich. Vodopády na řece Rýnu jsou místními nazývány Rheinfall. Ačkoliv se svou výškou řadí až na druhé místo za islandský vodopád Dettifoss, tak svým průměrným průtokem 600 kubických metrů vody za sekundu, která se kaskádovitě řítí dolů mezi skalami z výšky 23 metrů, zaujímají v Evropě místo první.

   

Rýnské vodopády se dají nejlépe obdivovat z asi tří míst. Já jsem místo prvního kontaktu zvolil od zámečku Wörth, kde je restaurace a obchody se suvenýry. Odtud je uvidíte panoramaticky, z bezpečné vzdálenosti a v celé jejich kráse a mohutnosti. Zde se dá zakoupit i plavba loděmi. Jako první jsem si koupil dobrodružnou plavbu a výstup na skalní blok přímo uprostřed vodopádu, který dělí řeku na dva proudy.

Divoce se kymácející loď s řvoucím motorem pracujícím na plný výkon měla co dělat, aby se prodrala proti divokému proudu vody k malému přístavišti pod skalním prstem. Po schůdcích a pod sprškou chladné vody jsem vystoupal až na vrcholek skaliska k hrdě vztyčené švýcarské vlajce. A až tam nahoře si v té vodní tříšti, v hučení a dunění valící se vody uvědomíte, jak je příroda mocná a člověk vůči ní velmi, velmi malý a naprosto bezbranný tvoreček.

   

Po návratu z této šílené jízdy jsem zakoupil již klidnou jízdu na druhý břeh pod zámek Laufen, který se hrdě vypíná nad levým břehem řeky. Na nádvoří hradu s více než tisíciletou historií lze vyjet skleněným výtahem. Poté postupně scházet stezkou zpět dolů k řece se zastávkami na třech terasách s atraktivní vyhlídkou a pozorovat tak masy padající vody skrze množství kapiček vodní tříště, přes něž slunce láme duhu.

   

   

Rýnský vodopád obdivovali básnící a spisovatelé po staletí. Mezi nejznámější patřil německý romantik Eduard Mörike, který jej ve známé básni popsal jako mohutnou masu vody, která s hřměním padá ze skály a ničí povrch pod sebou, přičemž se tříští do mlhy, která se z vody zvedá... Rýnské vodopády měl v oblibě i J. W. Goethe.

 Několik dalších údajů: šířka: 150 m, hloubka vývařiště: 13 m, stáří: 14 000 – 17 000 let, průměrný průtok v létě: 600 m³/s, průměrný průtok v zimě: 250 m³/s. V době největšího tání sněhu a horských ledovců, proteče přes Rýnský vodopád i více než milión litrů vody za sekundu. CLICK

   

Vodopády je možné navštívit také v noci. Po setmění jsou osvětleny reflektory skrytými mezi stromy a návštěvník si může vychutnat nádhernou hru světel a stínů.  CLICK

   

Úchvatná podívaná se vám může naskytnout především 1. srpna, v den ustavení Švýcarské konfederace. V tento významný den vodopády každoročně ozáří velkolepý ohňostroj. CLICK, CLICK

   

Na poslední, nejnižší zastávce, máte proudící masu vody opravdu na dosah ruky.

   

   

Skleněný výtah jezdící po boku betonového pylonu k hradu Laufen je už sám o sobě zajímavá atrakce. Je to úžasný pocit pohybovat se jen tak, jak ptáci, nad pod vámi hučící masou ledovcové vody.

Můj výlet k vodopádům určitě stál za to. Mohu vřele doporučit. Cesta k vodopádům je velmi dobře značená a nedá se zabloudit. Pokud by se vám to přeci jen podařilo, stačí vystoupit z auta a k vodopádu vás stoprocentně dovede burácející hřmot masy vody slyšitelný široko daleko. Pohled na tu obří masu vody a hukot se nedá zapomenout. CLICK

13.8.- 15.8. 2011: Innsbruck- Zlatá stříška, Hafelekarspitze...; Swarovski Kristallwelten

Do Innsbrucku, nebo postaru Inšpruku či Inomostí, jsme přijeli na dvě výstavy po velmi dlouhé době. Spíše okolo tohoto hlavního města rakouské spolkové země Tyrolsko projíždím, než v něm mám konečný cíl cesty. Město leží v údolí řeky Inn, přes kterou byl už hodně, hodně dávno, asi tak ve 12.st., postaven Brücke- most. A tehdy vznikl Innsbruck. V bezprostřední blízkosti města jsou vysoké hory, na severu Hafelekar (2334 m) a na jihu Patscherkofel (2246 m). Obě dostupné pomocí lanovek. Staré město slibuje zajímavé historické památky a i v širším okolí kdo hledá, najde také spoustu zajímavostí. Jen chtít. No a já jsem chtěl a tak v rámci časových možností- proč se tu trochu neporozhlédnout?

   

V sobotu hned po posouzení v našem kruhu jsme mohli vyrazit na první výlet. Udělalo se celkem pěkné počasí na to, abychom se podívali na Innsbruck z ptačí perspektivy. Čekal nás výlet lanovou dráhou a potom dvěmi vysutými lanovkami na Hafelekarspitze (2334m.n.m.). Otamtud budeme mít Innsbruck jak na dlani.

Cesta lanovkami Nordkettenbahnen je rozdělena na tři části. První část obsluhuje pozemní lanovka Hungerburgbahn. Snad v žádném jiném městě na světě není z centra velkého města tak blízko do drsné horské přírody jak zde. Její dolní stanice je opravdu kousek od Hofburgu. Zčásti nad zemí a místy pod zemí se dráha propracovává z centra města za pouhých 7 minut až nahoru k Hungerburgu.

   

Za pouhých 25 minut nás vyvezou panoramatické lanovky Nordkettenbahnen do království ticha a přírody s nádherným výhledem na město. Zážitek v celé Evropě jedinečný! Pomocí první visuté lanovky se můžeme dostat z Hungerburgu na Seegrube (1905 m). Už zde si můžete vychutnat jižní panorama na údolí řeky Inn, Stubai, Zillertalské Alpy a údolí Wipptal a dále až k italským hranicím.

   

Ale člověk by nebyl člověkem, kdyby ho to nehnalo dál a výš. A i my, v zájmu dosažení co nejvyššího vyhlídkového bodu, jsme přesedli na další lanovku, která nás vyvezla do výšky 2256m pod Hafelekar. Na vrchol už budeme muset dojít po svých.

   

Ale božíčku!, toto nevypadá vůbec dobře!! Kam se poděla kabina lanovky? Snad ta naše vydrží. I když je také plná. No, tuto atrakci by si jedinci se slabší nervovou soustavou jedoucí v protijedoucí kabině určitě rádi odpustili.))) Ale takoví asi do kabiny lanovky stejně nevstoupí.

Až teprve z vrcholku hory lze spatřit, jak obydlené údolí řeky Inn na jižní straně, při pohledu na sever kontrastuje se skutečnou divočinou Karwendelského alpského parku.

Pohoří je tvořeno vápencem, který zde vymodeloval spoustu charakteristických útvarů, jako jsou věže, skalní brány, rozervané hřebeny a strmé stěny. Převyšuje údolí Innu o dva kilometry a budí tak dojem obrovské vápencové masy. A právě na jeho jižním okraji leží hlavní město Tyrolska Innsbruck, kterému Karwendel tvoří působivou kulisu.

   

   

Karwendel, dosud u nás málo objevený alpský park, se rozkládá na pomezí Rakouska a Bavorska mezi jezerem Achensee a řekami Inn a Isar. Se svými 920 km2 je největší chráněnou oblastí ve východních Alpách a Tyrolsku. Žije zde více než 2000 různých druhů zvířat. Do dnešních dnů se v Karwendelu vytvořila nejpočetnější populace orla skalního, která se v alpském prostoru kdy vyskytovala.

   

Konečně na vrcholu...

   

...a kdo to k nám nepřiletí? Určitě to nevypadá na orla skalního z Karwendelparku. A hned na nás: Deutschen? Italiener?... Französisch? Nein? Počkejte, už vím. Určitě Švýcaři. Nebo snad.... Jo Češi. Aha. Z vás nic nevypadne. Tu housku co jste si přivezli až z domu, jak vás znám, sežerete sami. Lakomci. Radši letím na sváču dolů na náměstí ke Zlaté stříšce.

   

No a i nám se po této zdrcující kritice, jistě ne pravdivého rysu naší národní povahy, zachtělo ukončit naši vrcholovou misi a zmizet také kdesi ve starých uličkách Innsbrucku.

"Vysoké hory, silné město“ - tento reklamní slogan, který jsem kdesi vyčetl, znamenitě charakterizuje Innsbruck. Ačkoliv skalní stěny pohoří Karwendel strmě vystupují do výšky hned za posledními domy, člověk nemá dojem, že by město bylo stísněné. Hory spíš tvoří pozdně gotickému centru města nádherné pozadí. V Innsbrucku se dvakrát konaly Zimní olympijské hry (v letech 1964 a 1976). V roce 2006 byli obyvatelé Innsbrucku proti konání dalších zimních olympijských her.

   

Ve středověku hrál Innsbruck významnou roli v rakouských dějinách. Od roku 1420 se stal Innsbruck sídlem tyrolského hraběte Fridricha IV. Habsburského, který ve městě nechal vystavět řadu významných staveb (Starou radnici s nepřehlédnutelnou věží, Zbrojnici či tzv. Hofburg- Dvorní hrad). Zdejší ulice byly také svědkem čarodějnických procesů v 15.století. Dokonce zde působil autor „Kladiva na čarodějnice“ Heinrich Institoris. Při prohlídce historickém centra se zastavíme až u gotické obytné věži, části bývalého innsbruckého městského hradu Ottoburgu z 15. st.

   

 Koncem téhož století se Innsbruck stal městem císařským, když sem přesídlil habsburský císař Maxmilián I. Za jeho vlády bylo založeno jezuitské gymnázium. Ještě větší slávy a prosperity se Innsbruck dočkal v roce 1630, kdy zde za hraběte Leopolda V. působilo první operní divadlo mimo Itálii. Svou významnou roli ve středověkých dějinách Innsbruck potvrdil v roce 1669, kdy Leopold I. založil Innsbruckou univerzitu.

   

Cestou historickým centrem města s překrásnými goticko-barokními domy nelze přehlédnout ani jeden z nejstarších i nejdražších penziónů ve městě- Gasthof Goldener Adler. Ten se už více jak 600 let chlubí opravdu známými a váženými hosty. U vchodu si na plaketě můžeme přečíst, kdo že slavný tu už bydlel. Pobývali zde například i Johann Wolfgang Goethe i Wolfgang Amadeus Mozart.

   

Goldenes Dachl je určitě nejznámější památkou Innsbrucku. Jde o pozdně gotickou stavbu postavenou v 15.století z více než dvou tisíc pozlacených šindelů, navíc zdobenou několika překrásnými reliéfy. Jde o dům, který nechal postavit Friedrich IV. v roce 1420, aby sloužil jako rezidence pro tyrolská zemská knížata. Důležitý byl však rok 1500, kdy k rezidenci nechal císař Maxmilián I. přistavět arkýř s 2738 pozlacenými měděnými šindeli. Z této vzniklé zastřešené lóže se střechou vysokou 3,7m tak mohl zvědavý panovník pohodlně sledovat průběh slavností konaných na náměstí. Dnes v tomto domě sídlí muzeum věnované císaři Maxmiliánovi I.

   

  Zdá se mi to jen, že to ohromné množství pozlacených měděných plátů nádherného pozdě gotického arkýře se snaží popřít fámy o tom, že Maxmiliánovi se jaksi nedostávalo zlata? 57 metrů vysoká Městská věž (Stadtturm) ve starém městě dokazovala už v 15. st. moc svobodného měšťanstva. Zatímco věž pochází z roku 1450, samotná radnice je téměř o století starší.

   

Také jsem neodolal a vystoupal na její ochoz, z kterého byl impozantní pohled na město i jeho okolní hory. Na pozadí hor, na náměstí Domplatz, se vyjímala především katedrála sv. Jakuba s výrazným dómem a dvěmi věžemi. Kostel tu stál už koncem 12. století. Později byl rozšířen, ale zemětřesení v roce 1689 bylo víc než ničivé. Současný svatostánek vznikl v letech 1717 – 24. Ke katedrále přiléhá zámek Hofburg. Mohutný čtyřkřídlový komplex s rozsáhlým nádvořím kombinuje rokokové a barokní prvky. Uvnitř se pak ukrývá 400 sálů, některé velmi bohatě zdobené lze navštívit. Obě památky snad navštívíme jindy.

   

 Dnes už nám zbyly síly a čas, jen cestou na parkoviště, nakouknout do Jezuitského kostela Nejsvětější Trojice, patřící Jezuitské koleji v jehož věži se nachází čtvrtý největší zvon v Rakousku ... a dojet na hotel, naštěstí vzdálen jen pár minut jízdy autem.

   

Probděná noci v autě, dopolední poskakování s pejskem v kruhu na výstavě, odpolední výjezd a výšlap na Hafelekarspitze, ale také procházka starým městem si na nás vybraly už svoji daň ve formě, teď k večeru, už neodbytné únavy. V prohlídce budeme pokračovat ještě zítra. Doufám, že rozhodčí bude odborník při smyslech, a nedá nám dvěma náhodou BOB. A my tak budeme opět moci z dusného prostředí výstavní haly vypadnout na čerstvý horský vzduch prohánějící se historickými uličkami Innsbrucku.

   

Hotel nás překvapil polohou hned vedle pěkného kostelíku. Na něj i na hory jsem měl skvělý výhled z okna svého pokoje.

   

V neděli nám naše přání vyšlo a my mohli opět brzy vyrazit do města. V sousedství Zlaté stříšky stojí původní gotická stavba zvaná Helblinghaus, která byla roku 1730 rokokově přestavěna. My jsme měli namířeno především na třídu Marie Terezie, které vévodí Anenský sloup (Annasäule). Vztyčen byl z vděčnosti za vysvobození Tyrol z bavorské invaze na den sv. Anny 26. července 1703.

   

Speciálně pro mé jezevčice- lehkoživky, které v době naší procházky opět konzumovaly hotelový postelový luxus, jsem vyfotil, jak se někteří pejskové musí umět spolu s páníčky ohánět, aby byla jejich miska večer plná.

   

Vrcholem prohlídky města je kostel Hofkirche, zvaný také ,,Schwarzmanderkirche“ (podle černých bronzových soch), postavený v letech 1553-1563 na přání císaře Ferdinanda I., jako pamětní místo- hrobka jeho dědečka Maxmiliána. Základní myšlenka císaře Maxmiliána I. byla vytvořit politický památník pro posvátnou německo-římskou říši, která byla založena na tradici Habsburského rodu a podle Maxmiliana I. se měla přeměnit na Evropskou říši.

   

Z jižní strany je spojen s Hofburgem. Trojlodní Hofkirche byl postaven v polovině 16. století. Císař Ferdinand I. jej učinil mauzoleem svého děda Maxmiliána I. Ten o tom za svého života uvažoval, měl Innsbruck rád, ale jen uvažoval, nic neřekl, kde by chtěl být pochován. Ale výsledek by mu asi udělal radost. 28 bronzových soch v nadživotní velikosti představují nejen rodinné příslušníky, předky, ale také svaté a římské vládce, k nimž si Habsburkové vytvořili vztah.

   

 Až na smrtelné posteli ve Welsu, při cestě do Vídně, (neměl stálé místo odkud vládnul, jel tam, kde ho bylo právě potřeba) se přece jen rozhodl, že bude pohřben tradičně, jako většina ostatních členů rodu, ve Vídeňském Novém Městě v kapli Sv. Jiří. Jeho přání mu bylo splněno, avšak již vyrobené bronzové sochy (kterých původně mělo být až 40) byly moc těžké na to, aby byly přepraveny a umístěny v kapli. Tak jeho synovec Ferdinand I. tuto lapálii vyřešil elegantně: dal postavit hrob- pomník obklopený již vyrobenými 28 bronzovými sochami. Prázdný sarkofág zdobí mramorové reliéfy s 24 výjevy ze života císaře.

   

 Tak či onak vězte, že při návštěvě je jisté, že právě sledujete jedno z vrcholných děl německé renesanční plastiky. V kostele by neměly uniknout vaší pozornosti ani jedinečné varhany z konce 16. století, které mají dřevěné píšťaly.

   

Maxmilián I.
Byl synem císaře Fridricha III. a jeho manželky Eleonory Portugalské. Vládl v letech 1493 až 1519. Na císařskou korunovaci do Říma nikdy nejel a nazýval se zvoleným císařem římským. Po jeho vzoru už římskoněmečtí králové do Říma nejezdili a nazývali se císaři. Sňatkem s dědičkou burgundských vévodů Marií Burgundskou zdědil jejich území a bohatství. Z toho udržel Nizozemí, které spravovala jeho dcera Markéta. Syna Filipa (Sličného) oženil s dědičkou "katolických králů" Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské a tím se Habsburkové dostali také na španělský trůn. Většinu své vlády proválčil, hlavně s Francií. Byl nazýván posledním rytířem.

   

Po skončení prohlídky Hofkirche jsme odjeli ke krásné barokní Bazilice Wilten.

   

Bazilika Wilten, farnost a poutní místo, se řadí mezi umělecké skvosty Innsbrucku. Podle legendy, se zde již římští legionáři klaněli zjevení Panny Marie. Kvůli svému zchátralému stavu, bazilika prošla rekonstrukcí v letech 1751-1756.

   

V interiéru převládají pastelové barvy, zlato a štuková výzdoba ve stylu rokoka. Složité stropní a nástěnné malby zobrazují výjevy ze života Panny Marie. Do baziliky jsme vstoupili v době, kdy celým jejím prostorem zněly tóny varhan. Okouzleni vznešenou hudbou a překrásnou uměleckou výzdobou jsme si jen sedli, poslouchali Bachovy tokáty a prohlíželi si tu nádheru kolem nás. Po skončení, kdy jsme i dále seděli v nastalém tichu, za námi přišla paní s klíčemi, že už bychom měli jít a prý ať přijdeme v pondělí večer na koncert varhanní hudby. Odvětil jsem jí, že, bohužel, to už budeme na cestě k domovu. Škoda, já bych jinak určitě zašel.

   

Posledním bodem naší nedělní odpolední procházky Innsbruckem byl zámek Ambras, který je díky svému umístění na úbočí hory viditelný již zdálky. Je úzce spjat s osobou arcivévody Ferdinanda II (1529-1595), renesančního panovníka, mecenáše umění a vědy. Ferdinand II. je zodpovědný za rozsáhlou sbírku umění, která je zde umístěna. Na její úschovu a expozici nařídil postavit ve vnitřní části zámku muzeum, na tehdejší dobu, špičkové úrovně. Bylo už po návštěvní době, tak jsme se spokojili s procházkou velkým parkem.

   

A žádné komentáře ty potvoro jedna barevná, nebo ti zakroutím krkem. Ano jsme z Čech a nic nemáme. Příště ti přinesu psí granule.

   

No a potom jsme spěchali na hotel trochu si odpočinout. Rozhodli jsme se, že si uděláme ještě večerní procházku historickým centrem spojenou s pozdní večeří v historické centru.

   

Po večeři jsme si prohlédli spoustu výkladů s levným i drahým, měně či více nepraktickým zbožím. Když jsem zahlédl ten pohled jedné členky výpravy a velké příznivkyně naší chovatelské stanice a nevědět, že je tak jako já po večeři, řekl bych, že do výkladu, kde se nacházelo podle mých měřítek zboží velice, velice praktické, vrhá pohled hladový. Ale zřejmě to byl pohled jen smutný, protože už jsme si v tuto noční dobu nemohli tento praktický suvenýr koupit domů.))) Škoda, protože zítra máme v plánu nechat se unést do třpytivého podzemního světa křišťálů. Vstup do něho hlídají přísné křišťálové oči zeleného obra. A tam teprve žádný suvenýr nekoupím.

Swarovski Kristallwelten je speciální park společnosti Swarovski, který je známý jako Křišťálová říše. Pro veřejnost byl otevřen v roce 1995  ku příležitosti 100. výročí rakouského výrobce křišťálů, firmy Swarovski, která má právě ve Wattensu své sídlo. Zakladatelem firmy byl Daniel Swarowski, který se v roce 1862 narodil v Čechách a později založil křišťálové impérium v Rakousku. Doposud tuto nevšední expozici skla, bižuterie a invence návrhářů shlédlo již více než 7 milionů diváků. Do podzemí se dostaneme procházkou přes zahradu, ve které nás bedlivým okem bude sledovat obr s křišťálovýma očima.

   

 Plocha více než dvou tisíc metrů čtverečních rozmístěná do 14 komnat je důmyslným způsobem propojena tak, aby dojem návštěvníka, který zde prochází byl takový, že středobodem vesmíru je křišťál, božský materiál, kterým lze vyjádřit jakýkoliv pocit. Vše, co zde najdeme, jsou vlastně šperky. Ať již se jedná o koně vzpínajícího se na tmavém pozadí, nebo o futuristickou skříňku se zlatým kováním. Celý komplex je jedna veliká pokladnice, ve které jsou dobře ukryté šperky. Šperky Swarovski. Uvidíte zde i největší broušený křišťál na světě s názvem “Centenar“, který váží 62 kg a má 300 000 karátů.

   

Můžete zde vidět například křišťálový strom, nebo zebry pózující mezi lodičkami posetými rubíny. Nechce se mi věřit tomu co jsem se dočetl, ale prý Swarovski Kristallwelten jsou po zámku Schönbrunn ve Vídni druhou nejnavštěvovanější "památkou" v Rakousku!

   

A co je vlastně křišťál ze kterého se v převážné míře šperky a bižuterie Swarovski vyrábí? Křišťál může být dvojího původu. V přírodě se vyskytuje minerál, nazývaný horský křišťál (rock crystal). Je ceněn pro svou průzračnou bezbarvost, velkou tvrdost a čistotu. Průmyslovou výrobou se získával křišťál, který se dále zpracovával a z něhož vznikaly šperky a bižuterie. To bylo však možné až tehdy, když se sklářům v italském Muranu v 16. století podařilo vyrobit čiré sklo. Ovšem díky malé tvrdosti nebyl stejně vhodný k rytí nebo broušení.

   

D. Swarovski vděčil za možnost pracovat s křišťálem právě svým českým předkům, kterým se v 16. a 17. století podařilo vyvinout technologie umožňující vyrábět tvrdý a čirý křišťál. A díky příměsím oxidu olovnatého se výrazně zvýšily také jeho optické vlastnosti. V současné době je žádáno nejméně třicetiprocentní zastoupení oxidu olovnatého u vysokoolovnatého křišťálu.

   

 A proč má křišťál Swarovski takový úspěch?  Má totiž maximální homogenitu, dokonalou čistotu a absenci šlír. To má na svědomí neuvěřitelnou zářivost, která je důsledkem vynikajícího brusu a třiceti dvěma procenty oxidu olovnatého, tedy o dvě procenta více, než je obvyklé.

   

Mnozí starověcí vědci považovali křišťál za nemrznoucí led. Mezi ně patřil také Plinius starší. Právě z tohoto tvrzení bylo odvozeno slovo křišťál z řeckého výrazu Krustallos – led.  Podle antických legend bohové pili víno pouze z křišťálových pohárů. Proto byly v antickém Římě považovány křišťálové džbány a číše za luxusní předměty a pyšnili se jimi jen nejbohatší a císaři. Jedna paní mi povídala, že císař Nero začal ztrácet svojí moc poté, co v záchvatu hněvu rozbil svoji sbírku křišťálových číší.

 

   

Po postupné prohlídce komnat, ve kterých se pomocí různých mechanických, zvukových a optických triků vyprávěl pohádkový příběh křišťálu, jsme přešli do místnosti, kde se vystavovaly převážně šperky, které byly nějak významné v historii šperkařství firmy Swarovski.

   

   

Za 15.000 € je překrásný a roztomilý dráček váš. O cenu slona jsem se ani nezajímal.

   

Prohlídka křišťálových pokladů Zeleného obra končila v prostorné prodejně s množstvím zboží v regálech, kde si můžete, v závislosti na svém rozpočtu, koupit například jen pero zdobené křišťálem, nebo agamu pokrytou 14 800 křišťály. Stačilo jen nad některým kouskem pozdvihnout obočí a už se k vám přitočil jeden z množství prodavačů v typické černé vestičce, s bílou košilí a s bílými rukavicemi na rukou. A kupodivu, lidé nakupovali. Po tom všem mne ani nepřekvapilo, když na WC, celém zařízeném ve stylu křišťálového světa, na mne křišťálky blikaly a svítily i ze zrcadel a umyvadlových baterií.

4.8.- 8.8. 2011: Chorvatsko
NP Plitvická jezera; Severní Dalmácie: Zadar, Šibenik, NP Krka a Split-  Diokleciánův palác

Když jsem si uvědomil že ten psí čas letí ještě rychleji než lidský a Farinka stále po několika letech nemá dodělaného šampiona Chorvatska, začal jsem se rychle poohlížet po nějaké té vhodné výstavě kdekoliv v Chorvatsku, kde bychom mohli dovršit naše společné úsilí. Jako nejvhodnější mi přišlo přihlásit nás na NV pořádané v centrálním Chorvatsku. V městech Knin a Sinj vzdálených od sebe asi 40 km se konala denní a noční výstava. Pochopitelně hned, jak jsem se rozhodl a začal plánovat trasu, jsem začal zjišťovat co zajímavého a krásného bych mohl po cestě tam i zpět stihnout zkouknout. Výsledek naší několikadenní cesty po Chorvatsku zvěčněný ve fotografiích si můžete prohlédnout níže.

   

Národní park Plitvická jezera

Hned ve čtvrtek ráno, po noční jízdě, jsme zaparkovali v lesním parkovišti jehož vzrostlé stromy zajišťovaly našemu autíčku stín po celou dobu mé výpravy. Čekala mne prohlídka NP Plitvická jezera. Dříve, než byla postavená Jadranská dálnice, okolo projížděl kdekterý český autoturista směřující k moři. Dnes si už sám sobě musíte poručit a sjet z té dálnice, chcete li k jezerům. A vyplatí se odbočit na původní cestu k moři. Je to jedinečný přírodní jev nejen v rámci Chorvatska. Dnes jsou Plitivice nejnavštěvovanější chorvatskou turistickou destinací a počet hostů na Plitvicích je dokonce vyšší než počet návštěvníků města Dubrovníku.

www.np-plitvicka-jezera.hr

Už doma jsem si naplánoval kompletní trasu okolo všech přístupných jezer proloženou jízdou vláčkem i lodí. Projít i nejkratší trasu trvá tři až čtyři hodiny, tu delší pět- šest hodin. Ale pokud chcete fotit, zastavovat se a vychutnávat si tu jezerní scenérii, lehce se stane z prohlídky celodenní výlet. I já jsem s tím počítal a tak jsem se rozhodl na Plitvicích i přespat.

   

Národní park Plitvická jezera leží v nadmořské výšce 500 - 640 m, v oblasti Lika. Je to soustava 16 jezer, která jsou propojeny vodopády a kaskádami. Označení Plitvická jezera bylo poprvé použito v roce 1777 knězem Dominikem Vukasovičem. 8. dubna 1949 byl založen národní park na ochranu unikátní kaskády (převýšení 156 m) a v roce 1979 byl zařazen do Světového dědictví UNESCO. Do roku 1958 byl pro turisty nedostupný. Na jaře 1991 se území parku stalo místem velikonoční krvavé bitvy, prvního vojenského konfliktu, který si vyžádal oběti v rámci Jugoslávské občanské války.

   

   

 Nachází se zde 140 vodopádů, 20 jeskyň a zřídel. Rozloha parku je 29 482 ha. Lesy jsou bukové, jedlové, smrkové a tisové.

   

Kolem jezer jsou vybudované visuté chodníky z dřevěných hranolů upevněných na kůlech. Jde se po nich celkem bezpečně. Pejskům je vstup povolen. I když, koukaje skrze ty chodníčky do vody, byl jsem rád, že jsem odolal jejich naléhání a nechal holky spát v autě ve stínu lesních velikánů. Po výstupu z vláčku, který nás vyvezl na start naší objevitelské cesty s námi vystoupila i paní s jorkšírem. Jeho radostné a neustále poštěkávání, rozléhající se rušivě po tom božím kraji se brzy změnilo v srdceryvné ječení a skučení, když si asi spletl mezeru mezi hranoly s hranolem samotným. ...a potom už jsme mohli všichni v klidu vychutnávat tu krásu a poslouchat jen šumění vodopádů.

   

   

 Podle pověsti jezera vznikla v době velkého sucha, kdy se všichni obyvatelé modlili byť i o jedinou kapku vody. Nad lidem se tehdy slitovala Černá královna a spolu s větrem a hromy přivolala vytoužený déšť. Ten pak trval mnoho dní, dokud se nevytvořila jezera.

   

Soustava se dělí na dvě části: na dolní se 4 jezery a horní se 12 jezery. Leží ve vápencové proláklině, která prý vznikla asi před osmi tisíci lety a neustále se mění narůstáním travertinových hrází na terasách. Ty narůstají za rok asi o 3 cm a k jejich vzniku přispívají i unikátní bakterie žijící v mechu a trávě na terasách. Dolní jezera vznikla zřícením stropů podzemních jeskyň a jejich naplněním vodou.

   

Největší hloubka jezera je 46 metrů. Přírodním fenoménem Plitvic je průzračnost jezerní vody, která sahá do hloubky přes 8 metrů. Vody jezer mají různou barvu, od smaragdově zelené po sytě modrou. V dolní části soustavy je 20 krasových jeskyň. V zimě jezera zamrzají, v létě má voda teplotu do 24 °C.

   

   

Říčka Plitvice, která dala jezerní soustavě jméno nespojuje žádná jezera, ale spadá vysokým vodopádem z boku do kaňonu pod nejníže položeným jezírkem Novakovića Brod. Jezerní soustava tedy nevznikla v jejím řečišti, nýbrž na blízkých řekách Bijela Rijeka a Crna Rijeka. Teprve po vzájemném splynutí se jejich vody spojují s říčkou Plitvicí. Výsledná řeka se nazývá Korana.

   

   

Nejvýše je položeno Prošćansko jezero - 639 m n. m. (je druhé největší v soustavě, 68 ha), hladina nejnižšího Novakovića Brodu je ve výši 503 m n. m. Největší jezero Kozjak (81,5 ha) je i nejhlubší (46 m). Jezera jsou propojena vodopády, z nichž nejkrásnější jsou Sastavci, vysoké 49 m. Nejvyšší vodopád je ten, jímž říčka Plitvice padá z výšky 76 metrů do kaňonu.

   

Plitvická jezera proslavily ale až legendární filmy o Vinnetouovi, natočené podle klasických příběhů z pera Karla Maye. Původní název filmu z šedesátých let minulého století, který byl natočen na Plitvických jezerech, byl "Poklad na stříbrném jezeře". Hlavní roli si tehdy zahrálo tyrkysově modré jezero Kaluderovac. Tady opravdu pluli náčelník Vinnetou s Old Shatterhandem přes osmdesát metrů dlouhé jezero až k tajemné jeskyni, i když ta je jen mělkou dírou ve vápencovém svahu.

   

   

Jezerní soustavu obklopují zalesněné kopce masivu Velika Kapela a Plješevice. O zdejším lesním porostu se má mezi odborníky za to, že patří k nejzachovalejším svého druhu v Evropě. Vzácná je i zdejší květena. V rámci parku jsou přísně chráněné a nepřístupné lokality endemitů (např. louka s 42 druhy orchidejí a jiná se 16 druhy lilií), rovněž nepřístupné jsou pralesní rezervace. V lesích žijí jak velké šelmy (medvědi, vlci, rysi) - údajně jich tu žije nejvíc ze všech chorvatských lokalit), tak i mnoho vysoké a černé zvěře. Jezera jsou bohatá rybami a raky, ale lov je zakázán.

Z jezer jsem se vrátil až odpoledne. A sotva jsem se ubytoval na hotelu, spustil se ohromný liják. A já už odpočívaje po noční jízdě a sedmihodinovým pochodu po jezerech, zachumlán do peřiny, jsem s lítostí myslel na ty, které déšť, či spíše průtrž mračen, ještě zastihla na jezerech. Já měl teda zase štěstí. A na druhý den, po snídani, jsme odpočatí vyrazili poznat něco z krás Severní Dalmácie. V pátek jsem měl celý den na to, abych dorazil do Splitu, kde jsem měl rezervováno ubytování. Myslel jsem si, že budu mít dost času, abych všechny další body naší cesty- Zadar, Šibenik a NP Krka beze spěchu navštívil a důkladně prozkoumal. Ale omyl, měl jsem co dělat abych do Splitu přijel do devíti hodin večerních, kdy recepce, musím říci, poněkud překvapivě zavírala.

Zadar

Ale popořadě. Jako první bylo na řadě město rebel- Zadar. Stará část města se rozkládá na poloostrůvku. V 16. stol., v době největšího tureckého nebezpečí, byla prokopána šíje, takže vzniklý hluboký příkop zalilo moře, v době míru se příkop zase zasypával. Město samo je pro své početné cenné historické a kulturní památky i pro svá kulturní zařízení jedním z nejpřitažlivějších míst v Dalmácii.

   

Ve středověku byl Zadar bohaté, kvetoucí město, hrdé na svou nezávislost a svobodu. Největším nebezpečím pro něho byla Benátská republika, která se mu po staletí pokoušela vnutit svou nadvládu jak mečem, tak i lstivou strategií. A nejen tomuto městu, ale i dalším městským státům v jadranském přímoří. Benátčané se již od 11. století pokoušeli několikrát Zadar dobýt, ale jeho opevnění vždy vydrželo jejich nápor a útočníci museli bez úspěchu a bez kořisti odtáhnout. Ovšem nevzdávali to.

       

Jejich chvíle přišla v r. 1202, kdy se v Benátkách shromáždilo křižácké vojsko IV. křížové výpravy a potřebovalo si zajistit převoz do cíle své výpravy- Svaté země. Finanční prostředky však nestačily na obrovskou sumu, kterou za jejich převoz požadoval benátský dóže E. Dandolo. A proto jim Dandolo, ten filuta jeden lstivý, nabídl "výhodný obchod". Když křižáci dobudou pro Benátskou republiku vzpurný Zadar, ponechají jim Benátčané možnost loupit a plenit, pochopitelně spolu s Benátčany, prvních 10 dní a ze získaného lupu pak budou moci snadno zaplatit za převoz požadovanou částku. Benátčanům pak mělo město připadnout na "věky věků".

Křižákům- těm bojovníkům božím, ani nijak nevadilo, že Zadar bylo křesťanské město a navíc, že bylo součástí říše křesťanského uherského krále, který byl dokonce účastníkem této křižácké výpravy, ale - smolař jeden, nebyl v Benátkách zrovinka přítomen a tak nemohl benátským intrikám zabránit. No a bylo vymalováno. Křižáci podle Dandolova ďábelského plánu Zadar přes zoufalý odpor všeho obyvatelstva dobyli. Ve městě pak spolu s Benátčany dodrželi smlouvu do poslední tečky. Řádili, loupili, pálili a zabíjeli plných 10 dní, jako by šlo o baštu nevěřících, a mohli tak Benátčanům zaplatit požadovanou sumu.

   

Benátčané nakonec křižáky "převezli". Dalo by se říci hned dvakrát. Tedy převezli je, ale nikoli do zemí ovládaných muslimy, nýbrž do hlavního centra východního křesťanství- Byzance. A zde se intrikánovi Dandolovi podařil další husarský kousek. Díky jeho intrikánskému nadání křižáci nakonec Cařihrad dobyli, vyloupili a obrátili jej v sutiny. Kořist, kterou získali oni, ale především Benátčané, byla nepředstavitelná. Mnohé z těch skvostů, které v Benátkách obdivujete, pochází právě z tohoto lupu. Ale i když bylo získané bohatství pohádkové, největší prospěch měly Benátky z vyřazení dosud mocné byzantské soupeřky z tehdejší evropské politiky a obchodu a z ohromných územních zisků. I když se Byzanc po desetiletích zbavila panství "Latinců", byla už jen stínem někdejší mocnosti. Sice to už se Zadarem nesouvisí, ale nemohl jsem si to odpustit. Je to přeci báječná "historka".

   

Zadaru se po mnohaletém úsilí podařilo na 200 let benátské nadvlády zbavit, ale začátkem 15. století se v něm, tak jako v celém jadranském přímoří, usadili Benátčané na dlouhých 400 let. V Zadaru se jim to podařilo po těžkých bojích. Zadar se zbavil nenáviděného benátského panství až koncem 18. stol., kdy Napoleon zrušil Benátskou republiku. Ta nebyla obnovena ani po Napoleonově pádu.       

Nejcennější památkou města je předrománský patrový kostel sv. Donáta z 9. stol. Je to nejvýznamnější a nejmonumentálnější stavba této epochy ve východním přímoří. Je 27 metrů vysoký, v patře je matroneum a stojí na někdejším římském fóru. Zde se také nachází románský kostel P. Marie, který je součástí někdejšího kláštera benediktinek.    

   

V ulici Široka je katedrála sv. Anastázie, raně křesťanské mučednice z období Diokleciánova pronásledování. Je to vzácná románská stavba z 12. - 13. stol. s bohatou plastickou výzdobou a původní kryptou. Z její zvonice se otevírá krásný pohled na celý Zadar. Na Národním náměstí, které bylo po staletí centrem veřejného života, byly postaveny i hlavní městské veřejné budovy, jako renesanční městská lodžie a městská strážnice z 15. - 16. stol.  Na ni bezprostředně navazuje starochorvatský kostelík sv. Vavřince, který je nyní využívaný jako oblíbená kavárna.

   

Dochovala se část renesančního opevnění (krásná renesanční Pevninská brána - Porta Terraferma, Babí věž, zbytky hradeb...). Zejména renesanční Pevninská brána je významnou kulturní památkou, vytvořil ji vynikající italský stavitel M. Sammicheli v 16. stol. K těmto památkám se přiřazuje i pět studní na stejnojmenném náměstí. Studněmi se v případě obležení města čerpala voda z obrovské podzemní zásobní nádrže.

   

Zadar má i dvě novodobé atrakce, které jsme nemohli minout ani my. První se nazývá Pozdrav Slunci. Pozdrav Slunci má tvar velkého kruhu o průměru 22 metrů, který je zapuštěn do kamenné dlažby nábřeží. Skládá se ze 300 vícevrstvých skleněných desek, pod nimiž jsou umístěny fotovoltaické solární moduly. Po západu slunce se rozsvítí všechny zabudované světelné prvky a podle nastaveného programu se uskutečňuje čarovná světelná hra s barevnými efekty. Východně od Pozdravu Slunci jsou v dláždění instalovány další, mnohem menší skleněné kruhy - planety Sluneční soustavy. Druhá atrakce- Vodní varhany, vydávají i při malém vlnobití libozvučné tóny a jsou opravdu světovým unikátem. Skládají se z 35 trubek o různém průměru. V každé trubce je otvor, trubky jsou různě dlouhé a různý je i jejich náklon. Na nich jsou pak umístěny píšťaly, které vydávají 7 akordů složených z 35 tónů vyluzovaných proudem vzduchu vytlačovaného v trubkách vzdutými vlnami. Varhany jsou zabudovány do stupňovitě upravené pobřežní zdi a jejich malebný zvuk se line z jednotlivých otvorů, což může Faria a Rasha potvrdit.

   

Ani my jsme nevynechaly prohlídku zdejší tržnice ovoce a zeleniny nacházející se hned vedle rybárny. Je to jedna z největších a nejlépe vybavených tržnic na pobřeží. Vždy si ze svých výprav vozím několik praktických suvenýrů. Sýry na ochutnávku. I zde jsem je okukoval a několikrát jsem se vracel, ale představa, že je budu ještě další čtyři dny vozit po Chorvatsku v rozpáleném autě, mne nakonec odradila od nákupu.

I když jsme si nestačili starý Zadar prohlédnout tak jak jsem si představoval, musel jsem být spokojen. Slunce stoupalo vysoko nad obzor a pořádně připalovalo. Nepřipadalo v úvahu dále holky vláčet po památkách ani je nechat v autě. Tedy občerstvili jsme se a vyjeli po pobřežní silnici dále.

Šibenik

Ten, kdo zná chorvatské pobřeží a uvidí krajinu na dvou fotkách níže ví, že dojel k velkému a členitému zálivu řeky Krka, která tudy pokračuje k městu Šibenik. Přes něj dojedeme i do městečka Skradin, hlavní vstupní brány do NP Krka. I my jsme tam směřovali, ale napřed krátká procházka Šibenikem. Slunce pálí a už se těším na loď, která nás doveze do stínu národního parku Krka.

Tudy, třeba jachtou, do Skradinu.

A tudy, pod mostem, z něhož si můžete skočit na gumovém laně, pokračuje řeka k Šibeniku. Město je významným střediskem cestovního ruchu s mnoha vynikajícími památkami. Například Šibenická katedrála sv. Jakuba byla v r. 2000 zapsána do listiny světového kulturního dědictví organizace UNESCO. S otevřeným mořem je Šibenik spojen úzkým a hlubokým průlivem sv. Antonína, kde střežila přístup do města pevnost sv. Mikuláše na ostrůvku Ljuljevac.

   

Šibenik založil ve druhé polovině 11. stol. chorvatský král Krešimir IV. I proto se také Šibeniku říká Krešimirovo město. Za uhersko-chorvatských králů získal autonomii, ale vládcům sousedních zemí se občas dařilo Šibenik podmanit. Ale až začátkem 15. stol. získala nadvládu nad ním na 400 let Benátská republika. Po pádu Benátek a stoletém panství Rakouska se Italové po první světové válce pokusili získat Šibenik násilnou anexí, museli ho však vyklidit a předat Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.

   

Katedrála sv. Jakuba na náměstí Chorvatské republiky je jednou z nejkrásnějších staveb evropského pozdního středověku (1433 - 1555). Je to nejcennější dílo přechodu gotiky v renesanci v celém Chorvatsku. Stavba to je veliká. 39 m dlouhá a 32 m vysoká, postavená celá výhradně z kamene. Nejoriginálnější je systém zaklenutí a zastřešení do sebe těsně zapadajícími kamennými deskami.

   

Při srbské agresi byla katedrála v září 1991 zasažena dělostřeleckým granátem, který proletěl střechou a dopadl doprostřed katedrály. Naštěstí nevybuchl. Ničení významných kulturně historických památek jako symbolů chorvatské státnosti bylo totiž nedílnou součástí plánu srbské agrese proti Chorvatsku.

   

Proti katedrále je renesanční radnice ze 16. stol. Má otevřenou lodžií v přízemí a zasklenou v prvním patře. Těsně vedle ní vede schodiště do staré části města. Proti apsidám katedrály je kostelík sv. Barbory z 15. stol. a uvnitř Sbírka církevního umění. Vedle katedrály na nábřeží stojí Biskupský palác z 15. stol. Sousedí s ním Mořská brána a Knížecí palác, sídlo benátského místodržitele, dnes je to Městské muzeum.

   

   

   

Staré město si zachovalo svůj starobylý ráz a i část opevnění, které je reprezentováno především třemi pevnostmi v kopci nad městem. Nejníže je pevnost sv. Michala, která se dříve uváděla jako pevnost sv. Anny. Je postavená na místě někdejší Krešimirovy rezidence - kaštelu. Výš je pevnost Šubičevac a na nejvyšším bodě (125 m n.m.) pevnost sv Jana. Ze všech je jedinečná vyhlídka na město. Ale tu si vychutnám snad někdy jindy. Třeba nebude takové horko a budu mít více času. Odpoledne jsem si totiž vyhradil na návštěvu "vodopádů řeky Krky", jak my Češi nejčastěji nazýváme nejmohutnější vodopády na nejpozoruhodnější krasové řece Dalmácie, Krce, a to tzv. Skradinské vodopády.

Národní park Krka

Jen málokterý turista zapomene při své dovolené v Severní Dalmácii navštívit NP Krka a v něm alespoň Skradinské vodopády. A není se proč divit takovému zájmu. Jsou opravdu velmi působivé. Ze sedmnácti travertinových teras soustavou kaskád a vodopádů se do hloubky řítí v průměru 55 m3 vody za sekundu. Nejmohutnější jsou vodopády koncem jara při nejvyšším vodním stavu i když Krka má díky svým podvodním i povrchovým zdrojů dost vody po celý rok.

   

Navštívit vodopády můžeme dvěma možnými vstupy: Skradinski buk a Lozovac. Při použití vchodu Skradinski buk, tak jako my, je třeba dojet do Skradinu, zde zaparkovat a nastoupit na loď Správy národního parku, která převáží turisty proti proudu řeky Krky do přístaviště pod Skradinským vodopádem. Tato 25 minut dlouhá plavba je v ceně vstupného do národního parku.

Skradinské vodopády – je celkem 48 m vysoká, 170 m široká a asi 800 m dlouhá soustava vodopádů. Voda padá celkem 17ti vodopády o několika výškách. Skradinski buk je nejdelší a nejnavštěvovanější vodopád na řece Krka a jednou z nejznámějších přírodních krás Chorvatska.

   

Vodopád tvoří sintrové bariéry, ostrovy a jezera a můžete si je prohlédnout díky rozsáhlé síti stezek a lávek, které umožňují pohodlnou a bezpečnou procházku.

   

Na Skradinském buku se nacházejí zbytky někdejší hydroelektrárny Krka, která byla uvedena do provozu v roce 1895, pouhé dva dny po zahájení provozu hydroelektrárny Nikoly Tesly na Niagarských vodopádech. Díky stavitelům Anti Šupukovi a inženýrovi Vjekoslavu Meischnerovi získal Šibenik elektrickou energii dříve než četná evropská města. Také zajímavé.

   

Okolo vodopádů vede po visutých dřevěných můstcích naučná stezka. Dovede nás tak do "zázemí" vodopádů a také nám umožní pohledět na tu krásu z nadhledu a z jiných úhlů.

   

 Při asi hodinové procházce jsem míjel několik rozhleden z kterých se mi naskytnul opravdu krásný pohled na vodopády z ptačí perspektivy.

   

V Národním parku Krka, nejen na Skradinském buku, je k vidění mnoho vodních mlýnů, které vždy symbolizovaly ekonomickou moc tohoto území. Byly proto v dějinách často důvodem ke střetům. Zachované vodní mlýny pocházejí z 19. století. V obnovených mlýnech lze vidět prezentaci mletí obilí, praní a soukání sukna, tkaní tašek a koberečků na podlahu, kování podkov, orání, setí, sklízení nebo přípravu jídel ve starých lidových kuchyních. Mlýny na Krce měly v minulosti velký ekonomický význam pro hospodářský rozvoj nedalekého města Šibenik a jeho okolí. První zmínky jsou již ze 13.stol. Během 14. a 15. stol. jejich význam rostl, vždyť obilí ve zdejších mlýnech mlela všechna města od Istrie až po Dubrovník. Mlýny prosperovaly i za tureckých válek. V 16.stol. Turci obsadili Skradin a vybudovali mlýny na svém území, na pravém břehu řeky. Tyto mlýny pak vlastnili turečtí podnikatelé. Mlýny na levém břehu řeky byly ve vlastnictví Benátek.

   

I když již samy Skradinské vodopády stojí za návštěvu, je to jen malá část toho, co návštěvníkům řeka Krka nabízí. A to jsem věděl. Doma jsem poctivě studoval. A proto jsem se rozhodl, že po výstavách, při zpáteční cestě si udělám půldenní výlet lodí proti proudu řeky. Přes Visovacké jezero, kde uprostřed jezera navštívím ostrůvek s františkánským klášterem směrem k dalšímu známému vodopádu Rošsky slap.

Předposlední lodí jsem se vrátil do Skradinu a už myslel jen na to, abych včas dojel do Splitu na hotel. Ve Splitu jsem měl v plánu prohlídku toho nejdůležitějšího tam lze spatřit- Diokleciánova paláce. Bylo mi ale jasné, že za světla to nestihnu. Tedy rozhodl jsem si ráno přivstat a před odjezdem na výstavy do Sinju a Kninu podniknout ranní průzkum této stavby, která je natolik unikátní, že se nedá s ničím, co se z antiky zachovalo, srovnat.

Split-  Diokleciánův palác

Původní ilyrsko-řeckou osadu Aspalathos si vybral na přelomu 3. a 4. stol. císař Dioklecián za místo pro svou rezidenci po abdikaci. V 5. stol. se Split stal biskupským sídlem. Za chorvatských králů došlo k jeho opětovnému rozkvětu. Za chorvatsko-uherských králů získal Split autonomii. V 15. stol. přervala tento úspěšný rozvoj Benátská republika, která jej zbavila všech práv a svobod. V 16. stol., v období humanismu, bylo město důležitým střediskem chorvatské kultury. Od 16. stol. byl Split také ve stálém nebezpečím tureckých nájezdů. Hranice území ovládaného Benátskou republikou a tureckou říší vedla právě sousedním Solinem, na říčce Jadro. Znovuoživení přišlo až po pádu Benátské republiky koncem 18. stol., za krátkého francouzského panství. Za následující rakouské vlády byl Split jedním z hlavních ohnisek boje za národní obrození a uvědomění Chorvatů.

   

Split je druhé největší chorvatské město a rušný přístav, který má více než 200 000 obyvatel. Z toho několik tisíc stále žije ve zdech někdejšího Diokleciánova paláce. Historickou skutečností a faktem je, že se toto město doslova zrodilo z římského císařského paláce. Byť je dnes částečně v troskách a přestavěn, zůstává tento palác nejvýznamnější antickou památkou na území Chorvatska a jednou z nejcennějších římských architektur na světě vůbec.

   

Diokleciána, Ilyra ze sousedního hlavního města římské provincie Dalmácie Salon, kde se narodil jako syn propuštěného otroka, vynesly svého času na první místo v římské říši jeho vojenské schopnosti. Díky nim se z obyčejného z legionáře stal velitelem pretoriánské gardy a ta jej po vítězném návratu z Persie provolala císařem. Byl také horlivý stavebník velikých a nákladných staveb. A je tedy pochopitelné, že si svůj palác v Aspalathu (dnešním Splitu) určený jako sídlo po abdikaci, tedy po odchodu do "důchodu", budoval s veškerou nádherou.  Palác byl postaven jednak jako opevněný vojenský tábor i s malou vojenskou posádku pro ochranu ex-císaře, ale především jako přepychové sídlo s výrazně orientálními prvky.

   

Dioklecián chtěl za své vlády čelit neutěšeným vnitřním poměrům v římské říši rozsáhlou vládní, ale i vojenskou a správní reformou. V úsilí o mravní obrodu říše se zasazoval o návrat ke starým hodnotám, mj. o obnovu starého kultu pohanských bohů. Božské pocty požadoval i pro sebe jako císaře. Proto vyhlásil nelítostný boj vyznavačům nového náboženství, křesťanům, kteří byli v jeho očích jako odpůrci pohanských bohů nepřáteli státu. Počet umučených a popravených křesťanů byl vysoký, ale na druhé straně křesťanství sílilo prolitou krví mučedníků.

   

Po své abdikaci a po prvním ediktu o zastavení pronásledování křesťanů se Dioklecián začal ve svém paláci obávat jejich pomsty. Nepřijímal návštěvy, žil téměř osaměle v neustálé strachu a hrůze o život, všude viděl stíny zabitých a umučených, podezříval i své nejbližší ze spiknutí a úkladů, což podlomilo jeho fyzické i psychické zdraví. Jak se uvádí, bloudil pološílený komnatami paláce a čekal na smrt. Bylo ironií osudu, že se musel ještě dočkat ediktu Milánského (v r. 313), kterým Konstantin zrovnoprávnil křesťanství s pohanským kultem. Zemřel v r. 313 nebo snad 316.

   

Palác pak ožil zejména po zničení sousedních Salon avarskými a slovanskými hordami. Uprchlíci z tohoto města se začali uchylovat do pevných zdí paláce a postupně si jej přizpůsobovali svým potřebám. A to byl vlastní vznik města Splitu. Město Split se od začátku rozvíjelo nejprve uvnitř hradeb opuštěného paláce, upravovaného a přestavovaného podle potřeby usedlíků... ano je to tak, jak jsem psal na začátku tohoto psaného historického výletu: toto město se doslova zrodilo z římského císařského paláce.

   

Po asi hodinové prohlídce vnitřku paláce, když už vycházející Slunce začalo zlatit zvonici katedrály, jsem musel vyrazit na "pracovní" část naší cesty. Do asi čtyřicet kilometrů vzdáleného města Sinj, kde budeme dnes spolu s Farinkou a její dcerou Rashou bojovat o tituly nejvyšší. Doufám, že rozhodčí budou spravedlivý, neovlivnitelný... zkrátka "budou tomu rozumět" a tak- jak jinak, než u mých jezevčích holek, ocení tu jejich přirozenou krásu zlatými poháry a různými dalšími barevnými cetkami. Cestou do chorvatského vnitrozemí jsem musel konstatovat, že i tam je na co se koukat. Potkávali jsme se opět se zajímavou krajinou.

   

Vše dobře dopadlo, rozhodčí na obou výstavách byli opravdoví profesionálové, kterým nebylo možné nic vytknout. Z mé strany. o))) Po noční výstavě v Kninu jsem přejel opět do NP Krka, kde jsem zaparkoval na druhém parkovišti u vchodu Lozovac. Ráno, až se trochu v autě prospím, sjedu autobusem národního parku, který pendluje mezi parkovištěm a vlastním vchodem dolů do NP, kde kotví loď, která popluje kaňonem Krky a potom přes Visovacké jezero k Rošskému slapu. Tam a zpět se zastávkou na ostrůvku s františkánským klášterem z 15. stol - krásný půldenní výlet.

   

Molo se nachází nad Skradinským vodopádem a loď pluje proti toku řeky Krka. Lodě jezdí pravidelně z přístaviště nad Skradinskými vodopády (vstup Lozovac) k Visovackému jezeru, které je 3,5 km dlouhé a 800 m široké. Loď nejprve pluje užším korytem řeky, které se pak se rozšíří v jezero. Následuje opět plavba kaňonem.

   

Prvním cílem mé plavby je nevelký ostrůvek uprostřed jezera Visovac s františkánským klášterem z 15. stol. Je to krásné zákoutí v malebném přírodě. Nenabízí jen odpočinek a procházku udržovanou okrasnou a užitkovou zahradou, ale i zážitek kulturní: prohlídku uměleckých sbírek kláštera a velmi cenné knihovny s prvotisky.

   

 Františkánský klášter Panny Marie Milosrdné s kostelem Panny Marie Visovac stojí v překrásném prostředí na ostrově uprostřed zeleného jezera, které tvoří řeka Krka. Od roku 1400 je obýván pohostinnými františkánskými mnichy. Ti opatrují mnohé staré cenné obrazy a další umělecká díla a šavli proslulého Vuka Mandušiće, který padl v bitvě s Turky.

   

Původně na jeho místě stál kostel zasvěcený apoštolu Pavlovi ze 14. století. V roce 1445 byl augustiniánský klášter rozšířen a upraven františkány, kteří se zde usadili. Klášter byl též využíván jako azyl pro obyvatele Bosny, kteří byli utlačováni Turky. Dnešní konečnou podobu dostal až v 18. století. Uprostřed kostela se nachází obraz Panny Marie, který se sem dle staré legendy dostal spolu s františkány, kteří utekli před nájezdy Turků z Bosny a zde našli své útočiště. Nachází se zde mnoho archeologicky cenných předmětů, je zde sbírka historického prádla či nádobí. Bohatá klášterní knihovna obsahuje velmi cenné prvotisky zejména potom bajky z 15. století.

   

Po půlhodinové prohlídce s průvodcem, kdy jsme se prošli udržovanou zahradou i muzeem a kdy jsme zastihli františkány zrovinka při pravidelné bohoslužbě v jejich kostele přeplněném turisty a snad i věřícími, jsme nasedli na loď a vydali se ke konečnému cíli naší plavby- Rošskému vodopádu. Na konečné je možné se občerstvit a seznámit se s tradičními řemesly, například s vodními mlýny a tkalcovským stavem a jinými nástroji využívající sílu vody, která tu obyvatelům sloužila po staletí.

   

Zajímavá je starobylá přírodní pračka na praní prádla a lněných tkanin, což je jakási kamenná nádrž, do které zespodu stále proudí voda a víří prádlo jako v pračce. Voda z nádrže přetéká ven přes okraje. Na stejném principu fungují i koše na praní prádla, voda z nich ale odtéká otvory ve stěnách. Jsou tu i jednoduchá vodní zařízení ke změkčování hrubé vlněné tkaniny - valchovny.

   

Tohle tlukoucí zařízení zbavuje ovčí vlny lanolinu a sem se vytlučená vlna hodí a propere (taková starodávná přírodní pračka).

   

Po přestávce na obhlídku okolí vodopádů mne čekala už jen cesta zpět. Ale opět jsem nacházel nové pohledy a objevoval zajímavosti v okolí řeky. Výlet to byl po těch několika hektických dnech opravdu pohodový, odpočinkový a fyzicky nenáročný.

   

No a po návratu jsem opět nasedl na pendlující autobus, který mne vyvezl nahoru k parkovišti, kde ve stínu stromů na mne čekalo autíčko s dobře vyspanými jezevčicemi. Ale domů jsme nepospíchali, nechtěl jsem jet na noc. Čekalo nás ještě ubytovaní v našem etapovém Hotelu Zagi, kde vždy rádi přespíme při cestě na jih či při návratu domů, tak jako teď.