Již šest roků uplynulo od naší první návštěvy San Marina a po celou tuto dobu jsem odolával pozvání přátel- chovatelů dlouhánů, kteří si doposud moc dobře pamatují na naši Meju- tehdejší Vítězku Středomoří. Vždy jsem se vymluvil, že na jednu výstavu jet takovou dálku je pro nás neúnosné. A navíc- když jsou potřeba na šampiona San Marina dva CAC... Ale letos to už nešlo. Když jsem dostal od sekretáře sanmarinského kennel klubu letošní pozdrav a pozvánku, s radostí a vlastně i ulehčením jsem mu odepsal, že už se těším. Bodejď ne! Po šesti letech byla konečně splněna má základní podmínka další cesty do San Marina. Totiž konání dvou výstav a tím možnost zisku dvou CAC potřebných  na Ch. San Marina. A navíc, akce na hoře Monte Titano nevídaná: v neděli se koná čistě jezevčíkářská sešlost! Řekl jsem si: zajímavé, zajímavé. A jelikož je mi jasné, že se už dávno nespokojím jen s nočními hektickými přesuny do místa konání výstavy s následným úprkem s vyhranými poháry a tituly zpět noční dálnicí domů, začal jsem si za ještě zimních večerů plánovat poznávací cestu směrem na jih. I když se mi opět nepovedla "stručná zpráva z cesty", přesto doufám, že vy, které zajímá co a jak se dá procestovat s jezevčíky více, než jen to co se dá na výstavě vyhrát za tituly, si ji prohlédnete a vydržíte až do poslední fotky.

Den 1.

Odjezd z domova jsem si naplánoval tak, abych nad Innsbruckem projížděl kolem sedmé hodiny ranní. To proto, že jsem si chtěl konečně projet starý Brennerpass (1370 m). Doposud jsem vždy cestou na jih, do Jižního Tyrolska, projížděl za příplatek 8€ přes průsmyk po dálnici A13. Trasa přes starou cestu při slunce východu slibovala krásné výhledy nejen do okolní přírody, ale i neobvyklé pohledy právě na dálniční stavby linoucí se nad námi.

Den 2.

Být na Gardě a vynechat Monte Baldo, je to jak jet do Paříže a vynechat Eifellovu věž :-)

Hned ráno jsem spěchal na stanici lanovky. Vzal jsem to po rivieře a přes staré město. První jízda začínala v 8 hodin. Byl jsem tam pochopitelně dříve, ale když jsem po zakoupení lístku uviděl, že je kabina naplněná lidičkami a chystá se odjet, zpanikařil jsem a jelikož mne ani turniket nechtěl na mnou jemu nabízený lístek pustit, podlezl jsem ho a hnal se do kabiny. Nic jsem nedbal na zamítavé mávání lidí v kabině. Dbal jsem jen na to, aby lanovka neodjela beze mne. Až když jsem se probojoval až ke vchodu do kabiny, bylo mi jasně naznačeno, že tato jízda není pro mne, ale pro zaměstnance a potupně jsem byl odveden místním uklizečem opět za turniket.

Výhoda, že jsem byl toho dne turista s prvním prodaným lístkem bylo ta, že během čekání jsem byl svědkem kompletní ranní prověrky funkčnosti této prý nejmodernější lanovky v Evropě. Kabina se zvolna rozjížděla, za houpání a svištění lan se zprudka zastavovala a to vše za houkání a pípání ozývající se z nitra strojovny. Byl jsem rád, že mne tam nevzali.

Poté už nastal můj čas a já byl, protože mne turniket už napodruhé nechtěl pustit, opět potupně odveden místním ranním uklizečem okolo do kabiny lanovky. Přijela dolů plná pytlů s odpadky a kdo měl ruce ten je pomohl vynosit ven. Pak se teprve mohlo vyjet na první ranní placenou jízdu.

Lanovka Monte Baldo je unikátní, jedna z nejlepších lanovek v Evropě. Charakteristická je třeba tím, že je rotační - otáčí se. Nemusíte tedy pobíhat zleva doprava v obvykle nacpané kabině, ale prostě si prohlížíte krajinou na západ a za chvíli koukáte na stranu druhou. Rotační je až z druhé půlky - z San Michele. http://www.funiviedelbaldo.it

 Výškový rozdíl z Malcesine je 1700 m a teplotní o - 10 stupňů.

Žije zde mnoho druhů ptáků: od orla skalního, sovy až po červeného datla, dudka chocholatého, bažanta a mnoho dalších. Ze savců tu žije jezevec, liška obecná, lasice a kuna, srnec, kamzík, který se pohybuje na vyšších vrcholech, také svišť, který je prakticky symbolem Monte Balda.

Monte Baldo je jednou z nejznámějších botanických oblastí Evropy a je přírodní rezervací. Bohatost rostlinných druhů je dána polohou. Jeho hřbet směřuje od severu na jih a tak vlastně spojuje Alpy s Pádskou nížinou. Některé rostlinné druhy se vyskytují pouze zde a navíc vykazují příbuzné znaky s rostlinami z doby předledové.

Pochopitelně v první řadě musíme zmínit orchideje - je jich více jak 60 druhů. Kvetou od března do srpna, v závislosti na nadmořské výšce, kde rostou . Stejně krásné jsou protěže, jasně červené lilie, Monte Baldo sasanky, pivoňky divoké a mnoho dalších endemických druhů, pro něž se  Monte Baldu přezdívá "Zahrada Evropy". V nižších polohách, pod pásmem borovic a bukového lesa vládne olivovník.

Jezero Garda je největší italské jezero a jedním z nejdůležitějších zásobáren vody v Evropě. Ze severu je jezero zaklíněné mezi horami, zatímco k jihu se rozkládá v rovině, mezi městy Peschiera a Desenzano. Jezero Lago di Garda je ledovcového typu. Vzniklo díky globálnímu oteplování přibližně před 10 tisíci lety a bylo vytvořeno obrovským Adižským ledovcem, který vyhloubil ve skále jeho gigantickou hlubokou vanu.

Lago di Garda (Gardské jezero) je také nejpopulárnější rekreační oblastí v Itálii. Leží v severní části země mezi Alpami a Pádskou nížinou. Rozprostírá se v regionech s malebnou přírodou Trentino-Alto Adige, Veneto a Lombardie. Největší města na břehu jsou Desenzano del Garda, Riva del Garda a Salo. Se svojí rozlohou 370 km2 je největším italským jezerem, pro objetí autem by bylo třeba urazit zhruba 160 km. Je 80 km dlouhé a jeho nadmořská výška je okolo 100 metrů. Průměrnou hloubku má 136 m a maximální je 346 m.

 Jezero je chráněno ze severu před vpády studeného vzduchu horami vysokými 1600 – 2000m, které místy začínají přímo kolmo z vody a tak k němu proniká teplý vzduch od jihu "Ora". Vzniká tak silné termické proudění vzduchu (ráno tam a odpoledne nazpět), že zdejší větrné podmínky patří k těm nejlepším ve střední Evropě. Větší koncentraci po hladině poletujících windsurerů, kite-boarderů a oplachtěných lodí jako tady se jinde nenajde. V okolí jezera rostou typicky středomořské rostliny- cypřiše, oleandry, olivovníky, cedry a  palmy. Průměrná teplota v červenci a srpnu je na jižní straně snesitelných 28°C. Na severu o něco méně.

Z výšky třetí paluby, kam jsem se usadil, jsem měl pěkný rozhled po pobřeží a dobře se mi nakukovalo, když jsme zakotvili v přístavech starobylých městeček, do jejich soukromí.

Čas na lodi utíkal pohodově, přejížděli jsme z jednoho břehu na druhý. V každém přístavu, a v jeho nejbližším okolí, bylo stále co obdivovat.

Jé, hele- tři volanty. Teda není kapitánovi co závidět. Že si nepletl s kterým více točit při přistávání? No, já se rád spokojím s jedním.

Ale z příjemné letargie nás probudilo a rozruch mezi námi fotografy na palubě způsobilo míjení Isola del Garda, ležící poblíž města Saló či Gardone. Místní jej jinak nazývají „Borgheze Cavazza Island“. V současnosti jej vlastní rodina Cavazzů, kteří zde žijí na místním panství, které pochází z počátku 20.století a je obklopeno krásnými zahradami. Samotní Cavazzové se zde živí turismem a pěstováním oliv.
Od roku 2002 je ostrov zpřístupněn veřejnosti. Výlet na něm začíná procházkou po překrásných zahradách v části před vilou, následuje vstup do části vily, kde je přichystáno na návštěvníky malé občerstvení. Mnohdy zde asistuje sám pan majitel osobně, který tak svým hostům nabídne k ochutnávce místní speciality či víno. Tak snad někdy jindy, protože dnešní cíl cesty se přiblížil na dohled. A je to Sirmione.

Sirmione leží na poloostrově vybíhajícím z jižního břehu daleko do jezera. Název Sirmione je pravděpodobně keltského původu, „sirm“ znamenalo „hospic“ a „ona“ znamenalo „voda“. Místo bylo osídleno již 5 tisíc let př. n. l.

První co jsem udělal po výstupu z lodě je pochopitelné. Ochladit jsem se už opravdu potřeboval. Když jsem se popral s výběrem z nepřeberných druhů zmrzliny, rozmístěné ve čtyřech mrazících pultech a poručil si to vše do toho největšího kornoutu, mohl jsem potom pokračovat v procházce. Kornout byl tak velký, že jsem ho musel držet oběma rukama.

Sirmione je malebné historické městečko. Nachází se v provincii Brescia. Má cca 7000 obyvatel. Historické centrum města Sirmione leží na úzkém poloostrově vybíhajícím daleko do jezera Lago di Garda. Poloha městečka je skutečně jedinečná a do starého města vede původně padací most.

Ve městě se také nachází hrad Rocca Scaligera. Ten je téměř celý obklopen vodou. Hrad byl postaven rodinou Scaligetiů z Verony ve 13. století. Podobné hrady stavěla rodina Scaligetiů i jinde po pobřeží. Je chytře navržen tak, aby se v něm chytili do pasti útočníci, kteří připluli z jezera. Pak byli zneškodňováni z hradeb. Z věže hradu, která je vysoká 30 metrů, je nádherný rozhled. Vnitřní přístav hradu skýtal útočiště pro rybáře, když se strhla bouřka. Kotvila v něm i hradní flotila. Padací most je dobře opevněn. Spojuje hrad s pevninou a sloužil jako úniková cesta.

Po celé Gardě jsem na každém kroku potkával německé důchodce, které sem v této době všechny cestovky importují v ohromném množství. Není divu, že i zde u hradu mají pronajat jakýsi útulek pro zkolabované německé důchodce.))) Při pohledu na tyto chudáky jsem pocítil hrdost na našeho, českého důchodce. Ten nemá zapotřebí jezdit kolabovat do zahraničí. Stačí mu, že si jednou za měsíc zajede zkolabovat k pokladně supermarketu při placení jeho měsíčního nákupu.

V okolí města Sirmione se nachází sirnaté prameny. V blízkosti města na kopci stojí na místě pohanského chrámu kostel San Pietro. Uvnitř jsou na stěnách fresky ze 13. století. Mezi významné památky patří také Grotte di Catulo- zbytky významné římské vily. Byla vystavěna v období 1. století př. n. l. až po 1. století našeho letopočtu. Obýval jí významný italský básník Catulla.

Městečko- poloostrov jsem během těch dvou hodin prošmejdil všemi směry, protáhl se úzkými uličkami, parky, ochutnal ještě jednu porci zmrzliny a pomalu nastával čas abych se vrátil do přístavu a vrátil se stejnou cestou zpět do Malcesine.

Bude 18 hodin a Malcesine se blíží. Doufám, že se holky chovaly na hotelu mravně.

Děvčata to zvládla dobře, ani se jim z postele nechtělo jít mne přivítat. Po vyvenčení jsme si sedli na balkon, najedli se a napili. A jen tak koukali na Monte Baldo, které se zřetelně rýsovalo proti večerním modré obloze.

No a po odpočinku jsme opět vyrazili na procházku po naší rivieře.

Hlavně Meja, chtěje se ukazovat, se na rivieru hnala. Je to přeci společenská nutnost být viděna v té lázeňské společnosti. Jen kdyby jí to ta Rasha jejím neustálým poštěkáváním nekazila. Nebo Rashe snad vadilo, že se zase ta její bábina vydává za její mladší sestru?

Brzy po setmění, kdy davy zájemců o přátelství naší Meji prořídly, jsem obě mohl pustit z vodítka, aby si samy našly na zbytek večera program.

Já posedával po lavičkách a poslouchal hudbu linoucí se z nedaleké kavárny.

Domů, na hotel, jsme se vraceli až za tmy. Zatímco holky už opět okupovaly postel, já si prohlížel to množství fotek co jsem dnes na obou výletech udělal a popíjel Gingerino. Pije se tu na Gardě všude, pijí ho tu všichni. Zázvor, tonik, pomeranč nebo citron, led a osvěžující nápoj je na světě! Ještě více populární je jeho alkoholická varianta Aperol Sprizz.

Den 3.

Okolo východní a jižní strany Gardského jezera do západních Gardských hor. K jejím průsmykům a jezerům.

Hned ráno jsem naložil jezevčice a vydal se na celodenní výlet do západních hor. I když ujedu jen asi kolem 350 km, cesta mi bude trvat 7- 8 hodin plus zastávky na focení a obdivování přírodních a historických zajímavostí. To proto, že opět mám trasu naplánovanou po místních komunikacích procházejících přes různé vesničky, průsmyky a hlavně okolo jezer, na které jsem zvědav.

Po hodince jízdy okolo Gardy opouštím jeho břeh a mířím do hor na západ.

Lago ďIseo- první a největší jezero, které mám v plánu celé objet. Pobřeží jezera je lemováno skalními stěnami. Silnice, která podél něj vede, často prochází tunely. Leží v provinciích Brescia a Bergamo v Lombardii a je čtvrté největší mezi severoitalskými podalpskými jezery a šesté největší v celé Itálii.Toto ledovcem vyhloubené jezero leží ve vinařském kraji, obklopené nebetyčnými horami a vodopády.

Břehy lemují rybářské vesničky, jako třeba Sale Marasino a Iseo. Z Marone na východním břehu jezera vede silnice do vesnice Cislano, vzdálené asi pět kilometrů. Tady ční ze země zvláštní skalní věže s balvanem na špici. Místní lidé těmto charakteristickým útvarům, jež se řadí k nejpodivnějším a zároveň nejkrásnějším divům přírody v Lombardii, říkají "lesní víly".

Rozloha jezera je 65,3 km² a leží v nadmořské výšce 185 m. Je 25 km dlouhé a dosahuje maximální hloubky 251 m. Jezerem protéká řeka Oglio, která je levým přítokem řeky Pád. Ve středu jezera leží jeden z větších evropských jezerních ostrovů Monte Isola. Jezdí na něj trajekty cca každých 20 minut z městečka Sulzano.

Lago d’Idro znali již Římané a nazývali je Locus Eridus. Leží v nadmořské výšce 368 m a nachází se mezi jezery Garda a Iseo, obklopené Alpami. Je dlouhé 12 km a široké 2 km,dosahuje maximální hloubky 122 m, obklopené lesnatými horami. Objet celé se nedá, na východním pobřeží, silnice  po 5 km končí.

 Jedna z nich se může dokonce pochlubit dvousetmetrovým schodištěm, které vede dolů až k jezeru Lago di Garda.

Líbilo se mi projíždět vlastním tempem po téměř aut prostých silničkách, vedoucích tu skalnatými, jinde zase zalesněnými kaňony a odpočívat na liduprázdných odpočívadlech.

Meje a Rashe se tato forma cestování také líbí. Jen ty zastávky by mohly být na každém kilometru.

Lago di Ledro se nachází v nadmořské výšce 650 metrů, má rozlohu 2 187 km2 a maximální hloubku 48 m. V okolních horách jsou dodnes dochované důmyslné rakouské obranné pevnosti, které mají až 5 pater. Za svůj vznik vděčí čtvrtohornímu morénovému valu, od roku 1929 je pak výše jeho hladiny řízena potřebou elektrárny ve městě Riva del Garda, která užívá právě vody z jezera Ledro, svedené k ní podzemním kanálem dlouhým 6 km a vytesaným v úbočí hory.

Jezero je napájeno mnoha prameny, hlavně podvodními, a dále říčkami Massangla, Assat di Pur a Assat di Pieve, které jsou ovšem po větší část roku vyschlé. Historici znají Ledro z úplně jiného důvodu. V roce 1929, kdy došlo k neobyčejně výraznému poklesu vodní hladiny v jezeře, byla totiž na jednom z břehů objevena zatopená vesnice z doby bronzové, jejíž stáří je odhadováno na 3500 let. Rozsahem a hodnotou nálezu neměl tento objev v Evropě konkurenci.

Poté co jsme se vrátili z výletu zpět na hotel jsem si odpočinul na balkoně a potom, zanechaje tvrdě spící holky v peřinách, jsem sám opět vyrazil do podvečerního Malcesine.

 Navštívil jsem Kapitánský palác (Palazzo dei Capitan). Palác z 15. století byl sídlem benátského guvernéra, který sídlil střídavě zde, v Gardě a Torri.

Z jezerní strany je k paláci připojena malá palmová zahrada s kotvištěm, a tak zde mohli kapitáni bez problémů "zaparkovat" se svojí lodí navštívit jezerního guvernéra.

Došel jsem opět k hradu Scaligero. Ale už byl zavřen. Kdyby ne, mohl bych navštívit 32 m vysokou věž, Museo del Garda e del Baldo se zobrazenou flórou a faunou regionu, dokumentaci benátské lodní přepravy a malé Goethovo muzeum. V muzeu věnovaném velkému literátovi najdete kopii kresby, která Goetha v září 1786 téměř stála život.

Událo se to následovně: Goethe, nadšený půvabem hradu, který směle trůní na skále spadající do jezera, začal spontánně tento pohled překreslovat na papír. Při tom byl sám pozorován a zatčen jako domnělý špión znepřáteleného Rakouska. Hrad totiž právě sloužil jako kasárna. Goethe se snažil všemožně vysvětlit svou nevinu, až mu konečně uvěřili, že kresba má sloužit jen jeho cestopisu, a propustili ho.

Protože byl hrad zavřen, zbylo mi spousta času na procházku po Malcesine. Na jeho rivieru, i na úzké uličky dlážděné kočičími hlavami, plné obchůdků s různý zbožím, restaurací, kaváren a cukráren s vynikající zmrzlinou.

A s kornoutem zmrzliny v jedné a s foťákem v druhé ruce bylo stále co objevovat, zkoumat a obdivovat.

Vodopády Varone jsou výsledkem stékání říčky Magnone do údolí a podzemních pohybů vody jezera Tenno. Tento vodopád je vysoký více než 90 metrů a je velkou turistickou atrakcí již od roku 1847. Také se stal inspirací k napsání románu "Kouzelný vrch" Thomase Manna, který začátkem dvacátého století trávil své dlouhé dovolené právě v tomto kraji.

Má dávnou historii. Pochází z rozpadu ledovce Garda v prehistorických dobách a je určitě geologickou raritou. Kaskády jsou pro návštěvníky relativně novinkou, před lety zde nebylo možné procházet se. Byly zde uměle vybudovány cesty se zábradlím a malé můstky, jež Vám teď umožní podívat se do útrob vodopádu. Voda padá do skalní soutěsky široké 55 metrů vodou vymletým kotlem hlubokým 73 metrů.

 Jsou zde dvě jeskyně, jedna blízko prvního průchodu a druhá, horní jeskyně, kde voda padá dolů skalní soutěskou, do které se dostanete po schůdcích obklopených botanickou zahradou. Nad vodopádem se nachází chov pstruhů.

Z první, spodní jeskyně jsem vylezl kompletně promočen. Pro lepší fotky jsem musel přinést nějakou oběť, to se nedá nic dělat. Trochu uschnout- já i foťák, jsme stačili při pomalé prohlídce botanické zahrady, když jsme postupoval vzhůru ke druhému stupni.

Protože uvnitř vodopádu stále prší, hučí to, fouká a třese se, málokdy je vidět pěkná fotka. I když si myslím, že se mi fotky celkem povedly, nabízím odkaz na video: http://www.cascata-varone.com/.

Cesta mezi jednotlivými výškovými stupni prochází jakousi provoněnou botanickou zahradou, která Vám ukáže místní středomořsko – horskou vegetaci.

Hrad Arco, usazený vysoko nad městem na skále, je symbolem města a jedním z nejvýznamnějších a nejimpozantnějších hradů v kraji Trentino.

Úžasná je na hradě právě jeho impozantnost. Hrad je zobrazen na bezpočtu kreseb a obrazů – kupříkladu od Albrechta Dürera (view of the Arco Valley – nyní v Louvre - Paříž).

Jestliže se nepoženete jen tak bezhlavě do kopce, tak cesta nahoru, skrze olivový háj, je krásnou procházkou a výstup stojí za to. A ten kruhový výhled je k nezaplacení.

Z hradu je bezvadný výhled na úrodné údolí pod ním. Rozhodl jsem se, že až sestoupím a než definitivně odjedu, alespoň se těmi vinicemi a ovocnými sady projedu. Však San Marino počká, neuteče.

 A hotel Silvana se svým bezkonkurenčním výhledem na nás už také čeká. http://www.hotelsilvanasanmarino.it

S velkou pravděpodobností se jedná o nejstarší evropskou republiku, která stále existuje a nikdy nezanikla. Její vznik se dle pověsti datuje do 4 st.n.l., kdy ji založil svatý Marino. Byl to kameník, který sem společně se svými druhy utekl před pronásledováním. Postavil zde kamennou kapličku, jež měla být stejně věčná jako jeho víra. Legenda říká, že zemřel 3. září 301. Horu společně s kapličkou prý zanechal jako dědictví. Byla symbolem víry a práce. Lidé se zde usadili, ačkoli půda pod horou nikdy příliš nepřála zemědělství. San Marino se tak stalo symbolem hesla Nemini teneri (na nikom nezáviset, mít svobodu), kterým se řídila během následujících století. Většinou to byla chudá, malá a bezvýznamná oblast, proto se ostatní spíše vyhýbali téhle republice, nestálo jim dobývání téhle země za práci.

 Pouze dvakrát bylo území San Marina okupováno - v letech 1739-1740 Církevním státem a v roce 1944 německými a poté i spojeneckými vojsky. Od roku 1862 je San Marino pod ochranou Itálie, svou samostatnost si však udrželo. Každý rok dostává nezanedbatelnou částku z italského státního rozpočtu jako odškodnění za zřeknutí se příjmů z cel a spotřební daně- důsledek pro San Marino mimořádně výhodné smlouvy z roku 1862 o celní a měnové unii s Itálií. Dodnes platí v San Marinu ústava z roku 1600 - nejstarší dodnes platná psaná ústava na světě - není tedy pravdivé často opakované tvrzení, že nejstarší psanou ústavu mají v USA. S rostoucí populací se o pár čtverečních kilometrů zvětšilo i území republiky. Jelikož sanmarinské zásady nedovolovaly vtrhnout do cizí země nebo začít válku kvůli rozšíření území, dohodlo se San Marino na koupi dalších castelli (obcí).

Městské centrum bránily tři pevnosti: první a nejznámější z nich, La Guaita, byla postavena v 11. století a svou velikostí a nepřístupností zastrašovala všechny nepřátele. Kvůli válkám byla ve 13. století postavena druhá pevnost La Cesta. Avšak sanmarinský obranný systém nebyl kompletní, dokud nebyla v následujícím století postavena třetí pevnost LaMontale - nejmenší ze tří pevností ležící na posledním vrcholku Monte Titana. Pevnosti jsou spojené cimbuřím a několika stezkami s níže položenou citadelou.

Když koncem 19. století vtáhl do Itálie Napoleon, velmi se San Marinu coby nejstarší republice na světě obdivoval a nabídl mu dokonce, že k němu připojí část okolního území. San Marino prozíravě odmítlo, což ho po porážce Napoleona téměř jistě zachránilo před anexí. V době sjednocování Itálie se v San Marinu načas skrýval Giuseppe Garibaldi před svými nepřáteli a občané San Marina poskytli jemu a jeho spolubojovníkům finanční pomoc. Na oplátku Garibaldi údajně občanům San Marina garantoval, že jejich republika zůstane vždy nezávislým státem. A tak San Marino zůstalo jediným územím na Apeninském poloostrově, které nebylo sjednoceno s nově vzniklou Itálií.

San Marino má mimořádnou tradici pohostinnosti ve všech dobách. V této zemi svobody nebylo nikdy odmítnuto právo na azyl a pomoc pronásledovaným neštěstím či tyrany, bez ohledu na společenské postavení a názory osob. Např. během 2. sv. války hostilo San Marino více než 100 000 uprchlíků. A tak i přes svoji malou rozlohu je tato republika turistickým lákadlem a svoji pohostinnost nabídne až 3 milionům turistů ročně. Jezdí sem snad i kvůli nízkým daním a tedy levnějšímu zboží, než jinde v Itálii. Mimo výborného vína a sýra je San Marino světově známé především díky filatelii. Známky této republiky jsou velice cenné. (až 10 pct příjmů). Turistický ruch přes 50 pct příjmů. Pro sběratelské účely se dokonce razí i eurové sanmarinské mince.

V čele republiky stojí dva  „vládnoucí kapitáni“. Kapitáni- regenti (Capitani Reggenti) vykonávají funkci hlavy státu. Jsou voleni každých šest měsíců - 1. dubna a 1. října. Společně řídí Velkou generální radu (Consiglio Grande e Generale), Státní kongres a Radu dvanácti (Consiglio dei XII). Mají vůči sobě právo veta. A ve vládním paláci "sedí" na jednom, širokém trůnu. Vláda San Marina („Státní rada“) má 10 členů. Rada dvanácti zastává funkci nejvyššího soudu. Zajímavé je, že soudci z důvodu nestrannosti nemohou být občany San Marina (výjimku tvoří pouze smírčí soudce). Vláda nemá přímo předsedu, nicméně v některých záležitostech vystupuje jako premiér ministr zahraničních věcí.

"Cesta vede vzhůru". Cílem turistů jsou "tre Torri" -tři pevnosti: Gaita, Cesta, kde sídlí Muzeum starých zbraní, a Montale. Tři sanmarinské pevnosti je označení skupiny pevností nacházející se v San Marinu. Pevnosti se rozkládají na třech vrcholech hory Monte Titano v hlavním městě San Marino. Tři sanmarinské pevnosti jsou zobrazené i na vlajce a na státním znaku San Marina. San Marino má také dort známý jako La Torta Di Tre Monti (dort tří hor/pevností), který je také symbolem území.

La Montale se nachází na západním a nejmenším vrcholu hory Monte Titano La Montale (738 m). Postavena byla ve 14. století a zkompletizovala tak obranný systém San Marina. Narozdíl od pevností Guaita a Cesta není otevřena veřejnosti.

La Guaita je nejstarší a také nejznámější ze tří pevností, byla postavena v 11. století, aby bránila San Marino před nepřáteli. Sloužila také jako vězení. Nachází se na vrcholu La Rocca (751 m).

Prostřední La Cesta se nachází na nejvyšším vrcholu hory Monte Titano La Fratta (756 m). Postavena byla ve 13. století pro zvýšení bezpečnosti města San Marino. V pevnosti je muzeum historických zbraní na počest Svatého Marina, které bylo otevřeno roku 1956. Na pravé foto schodiště na La Guaita.

Přístup na vrchol věže není vhodný pro každého.

Právě poloha hlavního města láká do San Marina každoročně množství turistů. San Marino má velké množství různých druhu muzeí. Například muzeum závodních vozů, muzeum moderních ale i historických zbraní, akvárium či muzeum voskových figurín. Co se týče občanství, neexistuje v San Marinu dodnes rovnoprávnost žen! Občanství San Marina se totiž dědí pouze po otci, nikoliv po matce. Občané San Marina se dožívají v průměru mimořádně vysokého věku.

Cestou z pevností jsem míjel nejen spoustu stánku s vysloveně šuntovým pouťovým zbožím, ale i uzavřenou Basiliku di San Marino. A už na mne vykukuje Palazzo Pubblico- Vládní palác.

Ejhle- lanovka! Tu jsem tu nečekal, ale šikovná.

Palazzo Pubblico- Vládní palác na Náměstí svobody se sochou Svobody. Pořádají se zde důležité státní akce, přehlídky a podobně. Před vchodem stojí stráž. Jinou armádu republika nemá a ani nepotřebuje. Je pod ochranou Itálie. Zevloval jsem kolem a čekal na střídání. Ale chlapi se nějak ke střídání neměli. Ale zato ochotně kdekteré slečně, co je požádala o skupinové foto rádi vyhověli. Nu což, poseděl jsem, nasál atmosféru, dopil kávu a pomalu se vydal z toho kopečka dolů do mého hotelu a těšil se na můj klimatizovaný pokoj, kde se brzy přidám k holkám do peřin.

A jedeme domů.

Ano, domů. Ale jinou trasou. I když opět až na Brenner po vedlejších silnicích. Přes průsmyky, kaňony a okolo jezer. Když jsem dojel opět k jezeru Garda, k jeho západnímu břehu, zase jsem odbočil do hor. Chtěl jsem si prohlédnou přehradní jezero Lago di Valvestino. A nelitoval jsem. Cesta k jezeru, ale i potom dolů ke Gardě, byla velice zajímavá.

A po hodince skvělé panoramatické jízdy se nám otevřelo jiné panorama. Po projetí poslední zatáčky se nám zjevila jezerní hladina s Monte Baldem tyčícím se na východním břehu. Přijeli jsme do Gargnana a odtud až do Riva del Garda pojedeme opět po pobřeží.

Průjezd po silnici, která obepíná jezero ze západní strany je zajímavější, ale také náročnější. Hory na této straně nezřídka spadají z výšky rovnou do vody. Silnička, která prochází mnoha tunely a galeriemi spojuje městečka po staletí uhnízděná na kousku půdy mezi skálou a vodou. Mnohá z nich byla do výstavby silnice po souši nepřístupná.

 Zajímavostí je, že se na této straně jezera dříve stmívá. Totižto vysoké hory dříve zabrání zapadajícímu slunci ještě osvětlovat tuto jezerní stranu, než stranu protilehlou- východní. No, ale zase se dříve rozednívá.)))

A odpoledne jsme už nechali jezero na jihu za námi a načali jsme poslední, závěrečnou část naší cesty. Zastavil jsem se ještě u jezera Molveno, které je druhým největším jezerem Trentina. Ze stejnojmenného střediska vede také lanovka na plošinu Pradel (1400m.n.m.). Téměř před sto lety spisovatel Antonio Fogazzaro, který miloval pobyt v Molveno, definoval jezero jako "vzácnou perlu v ještě vzácnější klenotnici", čímž chtěl popsat toto průzračné vodní zrcadlo, ve kterém se odráží obraz vrcholů pohoří Gruppo di Brenta s horou Paganellai.

Potom už zbývalo přejet "jen" přes spousty vesniček také několik pohoří s jejich průsmyky, z nich nejznámější je Passo della Mendola (1363m.n.m.). Přes něj přijíždíme do Bolzana, z kterého pak, kolem sedmé večer, vyjíždíme směr Penserjoch (Passo Pennes, 2211m.n.m.). Poslední to průsmyk naší cesty, který také stojí za zmínku.

Má cesta po aut a motorek prostou silnicí byla vlastně takovou mojí hrou a soutěží s neúprosně zapadajícím Sluncem.

S postupujícím časem se mi vždy schovalo za nějaký ten štít, abych já musel vyjet o něco výše, kde jsem ho opět nachytal jak osvětluje a zkrášluje další část horského panoramatu.

Hru na schovávanou jsem nakonec vyhrál já. Ale o fous.

Na liduprázdném sedle ještě zalitým slunečními paprsky jsem si vychutnával ten výhled...a to ticho!!! Úspěšně se mi dařilo ignorovat ty tři motorkáře sedící před Gasthofem a nabyl jsem přesvědčení, že tato podvečerní (či ranní) doba je tou pravou pro návštěvy v sezoně hojně sjížděných a čím dál tím více populárnějších průsmyků.

Poté, co jsme se všichni najedli, napili a holky si očuchaly asi letošní poslední sníh do kterého pochopitelně přidaly svůj autogram, jsem zavolal domů, kde že to ještě trčím.

Slunce definitivně vyhrálo naši hru na schovávanou a mne nezbylo, než začít sjíždět dolů do údolí, do tmy. A přes Vipiteno, kde se před šesti dny náš výlet začal a potom Brennero rovnou domů.