25.6.-28.6. 2011: Jedno "passo" za druhým...
Švýcarsko:
Passo del Bernina, Julierpass, Albulapass, Pass dal Fuorn, FlüelapassNa konci června jsem se rozhodl cestou na výstavu do Aarau, ale také z ní, dohnat poznávání horských průsmyků jak ve švýcarském kantonu Graubündenden, tak i v italské Lombardii a NP Stelvio. Konec června byl podle mne i nejlepší termín. Počasí již přeje, nebo spíše je vyšší předpoklad, že mi bude přát, ale zároveň prázdninový provoz na průsmycích ještě nehrozí. Cestu jsem si naplánoval, tak abych zvládl zdolat co nejvíce pasů, takže při přejíždění na další jsem se na některých ocitl i třikrát. Ale rád jsem tyto opakované výjezdy absolvoval, protože cestou z opačné strany průsmyku se mi otevíraly ještě nepoznané pohledy do úžasné horské přírody. Tuto několikadenní šílenou jízdu po všech možných horských průsmycích jsem si po její skončení nemohl nazvat jinak než je v nadpise této fotoreportáže: Jedno passo za druhým...
Timmelsjoch (Passo del Rombo) 2509m.n.m.
Tentokrát jsem ráno minul Innsbruck a po dálnici jel ještě asi 50 kilometrů, než jsem odbočil do Ötztal údolí k městečku Sölden. Bylo něco po šesté hodině ranní a na štítech, kam se chystám vyjet a zdolat svůj dnešní první horský průsmyk už vychází slunce. Zdá se, že počasí nám vyjde.
U mýtnice jsme zaplatili 14 euro, dostali samolepku a průvodce. A holky jsem vyhnal ven, aby se po té noci pokusily vyvenčit. Byť jasno, byla docela zima a dosti větrno. A potom už nám nebránilo nic v pokračování k cestě do sedla tohoto zajímavého průsmyku, který hned za ním spadá do Itálie.
Timmelsjoch je horský průsmyk, který spojuje přes Ötztalské Alpy Rakousko s Itálií. Nebo- li jinak řečeno rakouské Tyrolsko s italskou provincií Jižní Tyrolsko. Průsmyk je někdy nazýván také tajným průchodem, neboť je oproti nižšímu, východněji položenému Brennerskému průsmyku méně využíván. Ale rozhodně ne turisty. První zmínky o této trase pochází už z roku 1241.
Cesta na straně Ötztal se nazývá Timmelsjoch Hochalpenstrasse. Průsmyk je v dnešní době, tak jak i další, populární u řidičů automobilů, motocyklů i cyklistů. Timmelsjoch Hochalpenstrasse je otevřena přibližně od první poloviny června do druhé poloviny října (přesné datum závisí na sněhových podmínkách), denně od 07:00 do 20:00. Díky své nadmořské výšce, strmosti a malé šířce je cesta uzavřena pro nákladní vozidla a vozidla s přívěsy.
V sedle, kde jsem zastavil a chtěl trochu pochodit, foukal, byť se to z fotek nezdá, silný nárazový vítr, který mne hrubě posouval jiným směrem než jsem chtěl. Měl jsem co dělat, abych udržel foťák při nárazu větru oběma rukama v klidu, natož abych se škrábal někam na kopeček ke kříži.
,
Takže průzkum okolí s jeho dvěma kopečky jsem byl nucen vynechat a udělal jen pár fotek ne moc nadšených, zimou roztřesených jezevčic. A hned potom jsme se rychle vsoukli zpět do vytopeného autíčka a vyjeli přes blízkou hranici do Itálie.
12ti km silnice z údolí Ötz na sedlo je dobře navržena a začleněna do krajiny. Pro turistickou veřejnost byla otevřena po čtyřech letech výstavby 7. července 1959. Jižní, italská strana silnice do údolí Passer má odlišnou historii. Byla totiž od roku 1930 stavěna za Mussoliniho vlády jako silnice vojenská. V roce 1939 byla výstavba zastavena a dokončena a otevřena pro tranzitní dopravu byla až v roce 1967.
Při sjezdu na italské stranu se nabízejí také zajímavě pohledy do údolí pod námi. Nedálo mi to, abych několikrát nezastavil a nefotil, než naberu kurs na
Passo dello Stelvio (Stilfserjoch) 2757m.n.m.
Tento druhý nejvyšší evropský průsmyk, ještě sjízdný autem, jsem měl v plánu zatím jen projet od východní strany a pokračovat k Aarau, kde na mne čekal hotel. Podrobnějšímu zkoumání ho podrobím také ještě cestou zpět. Na jeho vrcholu mám totiž rezervován pokoj v hotelu.
Za začátek stoupání k vrcholu je považována vesnička Prato Allo Stelvio, ležící ve výšce 915 metrů. Odtud nás čeká zdolat na 28 kilometrech převýšení 1850 metrů. Příjezd od této východní strany je strmější a obtížnější. Na této trase je 48 ostrých zatáček a její stoupání je 14-16%. Na trase lombardské, od Bormia je zatáček 36. Tato strana je dlouhá asi 18 km a je spíše táhlejší. Po třech kilometrech vede odbočka na Umbrailpass. V každé serpentině je cedulka s nadmořskou výškou a číslo udávající počet zatáček zbývajících nahoru na průsmyk.
Odpočítávání začalo na čísle 48. Jen co jsem se ocitnul na trase směřující již jen nahoru, začal jsem mít oči navrch hlavy a rychle pochopil, že to teda žádná zábava pro mne, jako řidiče, nebude. Úzká silnice, na ní spousty cyklistů tu a tam s přemíry námahy nevypočitatelně vybočujících se svým kolem do boku před automobil, do toho ještě motorkáři, kteří zase toho výkonu mají přebytek. Podobné drama se odehrává i směrem dolů. Takže řidič musí, byť při malé rychlosti odpovídající převodovému stupni dva, někdy jen jedna, řešit pro něj infarktové situace. Předjet a zároveň pokud možno nepřejet toho utahaného nešťastníka na kole? Nebo se za ním courat na jeničku, než bude lepší rozhled? Nebo začít předjíždět? Protože prostě lepší rozhled nebude. A co ty motorkáři nacpaný za mnou? Nepředjíždějí už oni mne?... A co protisměr? Co když se mi při předjíždění cyklisty vyvalí ze zatáčky auto? Nebo motorka? Vejdou se dvě auta a cyklista vedle sebe? Odpovídám si: to ho spíše srazím, ani nemají snahu se držet co nejvíce u kraje, dobrodruzi. Ale co, risknu to, začnu ho předjíždět.
A těchto vteřinových kalkulací musí každý řidič, než vyjede nahoru, řešit desítky. A zatáčky jsou zde ostré, vidět do nich prostě není. A nejhorší jsou pochopitelně ty pravotočivé. Zastavit taky není kde, jen na několika málo místech lze vyjet na lesní cestu. Jednou jsem to udělal, ale vrátit se zpět na silnici bylo dost nebezpečné. Z úzké lesní cesty jsem musel couvat rovnou zpět do zatáčky na silnici a potom se rozjíždět do prudkého stoupání...Takže mi nezbývalo, než se zatnout, nesnažit se moc okukovat překrásné okolí a dojet až nahoru. No snad pondělní provoz bude mírnější než dnešní, sobotní.
Provoz, byť se na fotce nezdá, byl celkem hustý. Do sedla se dostanete pouze v letním období, od pozdního jara do doby než napadne první sníh. Po zbytek roku jsou silnice vedoucí z městeček Bormio nebo Trafoi uzavřeny.
Před konečným výjezdem na sedlo jsme potkali prostorné odpočívadlo. Potom nás čekaly ještě další kruté závěrečné tornante, než jsme se vyhoupli až do sedla.
A na vrcholu sice nebylo, jak jinde zvykem jezero, ale lanovka. S netypickými betonovými nosnými sloupy. S jedním přestupem nás doveze až do výšky přes 3000m.n.m. Abych já vynechal lanovku.))) To tak. Ale až v pondělí si vyjedu na ledovec do areálu letního lyžování s bezvadným výhledem. Vtipné je, že tento špičkový ledovcový areál bývá v zimě zavřen. Tak jako průsmyk. Středisko Passo Stelvio je v letních měsících turisticky velmi vyhledávané. Díky vysoké nadmořské výšce je srovnatelné snad jen s ledovcovými areály Zermatt a Saas-Fee.
Po zběžném prohlédnutí okolí zastavěného vrcholu průsmyku s mnoha stánky a budovami hotelů, které jsem opravdu neměl chuť ani fotit, jsem se protlačil autíčkem mezi desítkami parkujících motorek a začal sjíždět dolů na západ do Bormia. Čas kvapí a já musím do večera přijet na hotel. Přes Berninapass a Julierpass.
Západní- lombardská trasa je "spíše" táhlejší....se píše)))
I když jsme pospíchali dál, fotozastávky- ty jsem si pochopitelně neodpustil.
Lombardská část silnice se noří do několika tunelů a galerií a po 18 kilometrech končí v Bormiu. Další pokračování v pondělí, kdy se touto cestou vrátím a ubytuji se ve svém vrcholovém hotelu.
Berninapass (Passo del Bernina) 2330m.n.m.
Zatím se už soustředím na cestu k Berninapassu. Je už pozdní odpoledne, větrno a jak se blížím k Bernine, počasí se kazí.
Tak jen krátká přestávka a honem dál. Vždyť se sem ještě jednou vrátím na lanovku. (To jsem ještě netušil, že si celkově Berninapass projedu při svých přesunech nakonec třikrát).
Julierpass (Passo del Giulia) 2284m.n.m.
Poslední průsmyk tohoto dne- Julierpass. Díky mlze a soumraku krásný a tajemný.... podle některých cestovatelů až chmurný... ale určitě opět odlišný od těch co jsem už viděl. Na jeho vrcholu sedlo protíná povodí řek Rýn a Dunaj. Silnice byla postavená v roce 1820- 1826 a nahradila starý, ještě Římany používaný Septimer průsmyk. Byly zde nalezeny římské mince, kterými děkovali bohům za úspěšné dosažení této výšky, což spolu s nálezem zbytků svatyně dokazuje, že i tato cesta byla Římany využívána.
Mile nás překvapil objev malého jezera mezi holými stěnami těsně pod vrcholem na severním svahu.
Z pasu jsou vidět zasněžené vrcholky hor vysokých více než 3000 metrů. Tedy za lepšího počasí.
Albulapass (Pass da l'Alvra) 2315m.n.m.
Po absolvování výstavy psů jsme se v pondělí ráno vydali zpět na průsmyky. Po náznacích špatného počasí nebylo ani památky. Albulapass, postavený v letech 1855-1865, není pro tranzitní dopravu tak žádaný jako Julier a Flüelapass a díky tomu je opravdu zážitek cestovat přes něj a těšit se v klidu z jeho krásné krajiny. Vzhledem k lavinovému nebezpečí bývá, tak jako některé další horské průsmyky, od října do června uzavřen.
Souběžně s cestou vede také slavná železniční trať Rhätische Bahn. Ta provozuje také známou linku přes Berninapass a obě tyto její tratě byly v roce 2008 zařazeny na seznam UNESCO. Jelikož železnice překonává značný výškový rozdíl, tak ho typicky červené vláčky musí zdolávat pomocí kruhových kamenných nájezdů a tří spirálových tunelů.
Průsmyk byl opravdu v tuto ranní hodinu prázdný. Patřil jen nám. Před malým hospicem jsem zaparkoval a vyšli jsme si na malou túru do okolí. To až dojedeme na Berninu, nemůžeme počítat, že u lanovky bude liduprázdno.
Berninapass (Passo del Bernina) 2330m.n.m.
Na jeho druhou návštěvu jsem se k němu blížil od severu. Už při jízdě k Berninapassu z této strany slibují impozantní výhledy opulentní podívanou z jeho vrcholu. Nejen ze sedla je vidět v celé své majestátnosti celá skupina štítů horského masivu Berninských Alp.
Abych se mohl pokochat výhledem na tyto štíty co možná z nejbližší vzdálenosti, rozhodl jsem se vyjet jim naproti lanovkou. Jedná se o velmi oblíbenou lanovku Diavolezza, která se nachází nedaleko sedla Berninapasu. Její oblíbenost pro nádherný výhled na trvale zasněžené vrcholky stejnojmenného masívu Bernina, jehož nejvyšší vrchol Piz Bernina dosahuje výšky 4049 metrů, je tedy pochopitelná.
Lanovka od roku 1980 vyváží návštěvníky na horu Diavolezza do výšky 2989 m n. m. Zde se nachází kromě restaurace a možnosti ubytování v Berghaus Diavolezza,také panoramatická terasa, odkud se otevírá neuvěřitelná scenérie s osmi vrcholy dosahujícími nadmořské výšky až 4000 metrů. O kousek dál je stanice momentálně nefunkční lanovky na Piz Lagalp.
Se stoupající výškou voda mění své skupenství. Pěkné! Pěkné!
V zimní sezóně je zde pro lyžaře v provozu také čtyřsedačková lanovka Diavolezzafirn. Mimo sezonu mají lyžaři zabaleny svoje sjezdovky hezky do bílého oblečku. To aby byly na začátek další sezony v dobré kondici.
Toto místo je zároveň východiskem mnoha turistických tras, na své si přijdou také horolezci a skialpinisté pro které jsou pochopitelně nejlákavějšími cíly právě vrcholky Piz Palü a Piz Bernina. I já jsem si vyšel po okolí a tak se radši trhnul od skupiny brebentících Japonců, která se mnou vyjela lanovkou.
Poté jsem se vrátil a pohodlně usazen do ovčí houně vychutnával spolu s čajem úžasný panoramatický výhled.
K dolní stanici lanovky se kromě autobusu a auta dá dojet také vlakem. Slavnou to úzkorozchodnou Rhétskou dráhou (Rhätische Bahn). Jezdí zde známý Berninaexpress. No, expres... to má pouze v názvu, protože se jedná o vyhlídkový panoramatický vlak a ten, jak známo, nikam s cestujícími nespěchá. Trasu dlouhou 110km z Churu do italského Tirana ujede za něco málo přes čtyři hodiny.
Trať o rozchodu 1000 mm co prochází průsmykem vede dolů do Itálie a překonává výškový rozdíl 1800 metrů a to bez jediného kusu zubačky. A to je, musíte uznat ve švýcarských podmínkách unikátní.
Průsmykem vede nejen slavná železniční trať, ale také na něm nechybí jezírka a hospic. Jezírka jsou dvě a každé má jinou barvu.
Po sjezdu lanovkou dolů jsme si dali odpočinek a čekali, zda se nám zadaří uvidět onen zmiňovaný známý expres. První ho uviděla Rasha To proto, že jako nejmladší byla vyslaná na stráž. Já s Mejou jsme se zůstali povalovat v té zelené kytičkované nádheře.
Silnice byla postavena v letech 1842 až 1865, ale až od roku 1965 je zde provoz povolen po celý rok.
Passo Forcola di Livigno (2315m.n.m.)
Jak už napovídá pojmenování tohoto průsmyku, na který jsem odbočil rovnou z Berninapasu, lze ho použít jako přímou cestu do lyžařského střediska s bezcelní zónou- Livigna.
Na silnici jsem byl sám a tak jsem se mohl bez obav zastavovat, kde jsem zrovna chtěl. Opět jsem si uvědomil rozdílnost zdejší scenerie oproti jiným, mnou už projetým průsmykům. Myslím, že každý trochu vnímavý cestovatel, který jen nepočítá čas za který ten který pas projede či zdolané kilometry a výškové metry, si musí uvědomovat rozdílnost prostředí kterým projíždí, kde zastavuje.
Přes průsmyk vede hranice. Dnes už jen symbolická. Závora v pozoru a po celnících z obou států ani vidu, ani slechu. Ale co ty kamery na střeše??? Že by nás bratr Ital alespoň sledoval na monitoru??? Jen trošičku.
Po sjezdu z Forcoly jsem zamířil okamžitě na dva další průsmyky. Ty musím také projet, abych se opět dostal na trasu směřující na Passo del Stelvio, na které, chtěje se vyspat ve svém hotelu na vrcholu, musím opět vyjet. Bezcelní Livigno jsem nechal po levé straně dole. Projedu si ho, a zjistím, jak to tam je doopravdy s cenami, až zítra.
Passo ďEira 2209m.n.m. Passo di Foscagno 2291m.n.m.
Tak se jmenují ony dva průsmyky spojující Livigno s Bormiem a které mne dělí od západního nájezdu na Stelvio.
Passo dello Stelvio (Stilfserjoch) 2757m.n.m.
Stelvio: západní strana. Touto stranou jsem v sobotu sjel, když jsem dále pokračoval do Aarau na výstavu. Teď si ji projedu opačným směrem. Je pondělí a na silnici je oproti sobotě, kdy jsem na průsmyk vyjel poprvé a s očima navrch hlavy, celkem klid a malý provoz. Málo cyklistů a motorek mi dovoluje se zaměřit i na tu krásu kolem.
Přestože se jedná o vysokohorskou silnici na italském území, v roce 1827 ji nechali vystavět rakouští inženýři. V té době totiž patřila část Horní Itálie Rakousku a bylo nutné vybudovat spojnici mezi údolími Valtellina a Vale Venosta. V roce 1860 však připadla Lombardie Itálii a silnice tak ztratila svůj význam.
Passo dello Stelvio je nejvýše položený průsmyk v Itálii. Nachází se v Alpské
části Retiche, na severo-západ od skupiny Montuoso části Ortles-Cevedale. Je
považován za jeden z nejmalebnějších Alpských průsmyků vůbec.
Stelvio je možné zdolat ze dvou stran, z Bormia a z Prata, které se oba
nacházejí na italském území. Také je možný přístup ze švýcarského Passo Umbrail (2501 m). Nejtěžší, ale zároveň
nejkrásnější cesta je ta z Prato, se 48 serpentinami. Je považována za nejkrásnější
nepřetržitou serpentinovou část v Alpách.
Passo del Stelvio je součástí Národního parku Stelvio (italsky Parco
Nazionale dello Stelvio, německy Nationalpark Stilfser Joch). Ten se nachází v
pohoří Ortles v Jižním Tyrolsku, na severu Itálie. Byl založen v roce 1935 na
ploše 96 000 ha vyhlášením za Národní park Stelvio, v r. 1977 přibylo dalších 38
000 ha (provincie Brescia a Sondrio).
Svou dnešní celkovou rozlohou přes 134 000 ha patří k největším národním parkům
v Alpách. Zahrnuje území sedimentárních i magmatických hornin, velké množství
vrcholů vyšších než 3000 m, hluboká alpská údolí a přibližně 110 jezer. Je
největším a nezajímavějším národním parkem svého druhu v Evropě. Zabírá celý
horský masiv Ortler – Cevedale i s vedlejšími údolími. Za symbol národního parku Stelvio se pokládá orel
skalní.
Cesta ze západu od Bormia je pozvolnější a končí před vrcholem táhlou téměř rovinkou. Holky se nechaly vyfotit s pozadím našeho hotelu.
Finále z východní strany je ale kruté.
Passo Stelvio je největším ledovcovým areálem v Itálii. V létě zde můžete lyžovat na ledovci ve výškách 3050 až 3400 metrů nad mořem, kam vás asi za 10 minut vyveze systém dvou kabinových lanovek. První kabinka vede z Passo Stelvio do Trioncerone ve výšce 3050 metrů, odtud pak vede další do stanice Livrio, která se nachází ve výšce 3174 metrů. Pokud vystoupíte ve stanici Livrio, ocitnete se asi v polovině ledovce.
Ještě výše vyvezou lyžaře vleky na úbočí Naglerspitze (3243 m) a Geisterspitze (3465 m).
K pohoří Ortles se vztahuje bohatá historie. Toto území bylo vždy v pásmu mocenských střetů (Italové, Retorománi a Tyroláci). V první světové válce zde probíhala až po vrchol Ortler frontová linie dlouhá 450 km. Z bojů této války zbyla v horách řada pevnostních staveb a dodnes viditelných pozůstatků bojů. I v okolí Passo del Stelvio najdeme velmi zřetelné stopy urputných bojů v tomto vysokohorském prostředí.
Horolezecké objevování hor spadá do období kolem roku 1800. V létě 1804 místní lovec kamzíků Josef Pichler vystoupil jako první na Ortler (3905 m). Na důkaz, že opravdu nalezl cestu na vrchol při svém druhém výstupu zapálil v noci na jeho vrcholu oheň. Jeho pomník s výhledem na zmiňovanou horu jsme viděli při zastávce na východní straně průsmyku. V létech 1862 - 1869 byly vybudovány první turistické chaty.... a turisté začali objevovat tento kout Alp.
Ke stanici lanovky jsem to stihnul jen tak tak. Na předposlední jízdu. Jel jsem nahoru už sám, pouze s řidičem. Ten na konečné druhé části, na Livriu, mi pro jistotu, když jsem mu po jeho dotazu odpověděl "že já ne bydlet na Livrio, ale že já jet return", ukazoval na tabuli napsaný čas posledního odjezdu dolů. No to by mi tak scházelo zůstat viset nahoře přes noc. I když na obou stanicích je ubytování. Je zde několik lyžařských škol a ze široka daleka se sem, díky dobrým sněhovým podmínkám, sjíždějí trénovat různé lyžařské reprezentace.
Alpengasthof Tibet a naproti na Hoře tří jazyků Chata Garibaldi. V první světové válce zde bojovalo z východu Rakousko-Uhersko proti na západě zakopaným Italům. A mezi nimi bylo na tomto místě švýcarské území. Takže obě válčící země bojovali doslova nad hlavami švýcarské pohraniční stráže.
Příště si přivezu taky nějakou samolepku. Náš hotel Albergo Folgore. Měl jsem perfektní výhled, Meja s Rashou svoji postel a večer nám paní domácí ohřála radiátory. Ona tady nahoře po západu slunce teplota rychle klesá.
A slunce rychle zapadá. Byl to opět náročný den. Ale splnili jsme itinerář do posledního bodu.
Tak ještě foto se zapadajícím sluncem za děvčaty a potom honem do tepla na pokoj. Bylo devět hodin večer.
A ráno před odjezdem na Umbrailpass ještě honem vyjít na vrcholky v nejbližším okolí a prozkoumat ty stavby na nich. Zahledět se znova do dálky na štíty, které právě začíná zahřívat vycházející slunce.
Za krásného počasí je ze sedla vidět na východě Berninu, Ortler a Ötztalské Alpy. Na západní straně se tyčí vrchol hory Monte Cristallo.
Pokud si pěšky, tak jak já, vyšlápnete na vrcholek hory Dreisprachenspize (2843m.n.m.), rozhled je ještě impozantnější. Na hoře Dreisprachenspize se do roku 1919 stýkaly jazykové a zemské hranice tří států - Itálie, Rakouska a Švýcarska (od toho to jméno).
Pass Umbrail (Giogo di Santa Maria) 2503m.n.m.
Na Umbrailpass se odbočuje přímo ze Stelviapasu, takže žádný vlastní jižní nájezd nemá. Je to opět pas na němž je italsko-švýcarská hranice. Využíván je spíše jen turisty. Teď, v pondělí prázdný. Vyplatilo se mi zastavovat a poslouchat přírodu.
13.4 km dlouhá cesta od Santa Maria na Umbrailpass byla dokončena v roce 1901. Sjízdný je od dubna do října. Za 1. sv. války i zde probíhaly kruté boje mezi Italy a Rakušany. Dokladem toho je několik opevnění z této doby.
Pass dal Fuorn (Ofenpass) 2149m.n.m.
Jsme museli projet chtěje se dostat okolo jezera zpět do Livigna. Pojmenování má podle pecí na tavení železa z rudy z nedalekých dolu. Ruiny cihlových pecí jsou zde k nalezení dodnes. Průchod byl postaven už v roce 1871.
Na vrcholu je, jak bývá zvykem, dobře zavedený hotýlek s restaurací a obchodem ze suvenýry.
V sedle jsme se opět zastavili a vyšli si do okolí. Z vrcholu průsmyku se nám otevřel výhled na Ortles (3.908m).
Prozkoumali jsme místní flóru a
když se blížila doba odjezdu tak Meja, vedoucí naší expedice, ještě narychlo zabírala tento krásný rozkvetlý kousek Švýcarska pro sebe.
Lago di Livigno
Poté co jsme sjeli z průsmyku jsme odbočili doleva k jezeru Lago di Livigno. K němu je nutné projet přes švýcarsko- italský hraniční přechod (pokolikáte? už jsem ztrácel přehled) a hned potom úzkým soukromým 3,5 kilometrovým tunelem elektrárenské společnosti, která si za jeho průjezd na hrázi její přehrady vybírá mýtné. Švýcarští celníci před tunelem při cestě tam, do Livigna, si aut vůbec nevšímají, ale když z tunelu vyjede kolona z Livigna, to okamžitě vystartují ze své boudy a začínají kontrolovat a vyptávat se, zda a co se v autě veze z té hrozné italské bezcelní zóny. Z každé kolony si vyberou jednoho nešťastníka a jeho auto drobet proberou, aby zjistili zda mluví pravdu, když jako ostatní říká, že nic, že se tam byli jen podívat.)))
14 km dlouhé přehradní jezero, které nebylo zrovinka zcela zaplněné, leží ve stejnojmenném pohoří Livigno. Severovýchodní a východní část horstva je součástí Národního parku Stelvio a severní část pohoří Livigno byla vyhlášena jako Švýcarský národní park. Jezero leží v dlouhé dolině Valle di Livigno, na jejímž plochém dně leží také hlavní město oblasti- Livigno. To patří svou výškou 1816 m.n.m. mezi celoročně nejvýše obývaná sídla v Alpách. Je též známé jako bezcelní zóna. Tu zde italská vláda kdysi zavedla, aby podpořila skomírající ekonomiku tohoto bohem zapomenutého a zasrčeného koutu země.
Livigno byla kdysi malá, zastrčená a opuštěná, od světa odříznutá vesnička. Uzavřená uprostřed vysokých hor v nadmořské výšce 1800 metrů. Pár chalup a několik zemědělských usedlostí. Pro místní se stala spásou výstavba tunelu Munt la schera, který umožnil příjezd do Livigna ze Švýcarska a tím i rozvoj chudého Livigna. Z dob nepřístupné polohy zůstal Livignu status bezcelní zóny, což spolu s krásnou přírodou, ideálními svahy na lyžování umožnilo Livignu začít žít pouze z turistiky.
A jak dopadnul můj průzkum cen zboží? Obrovský nárůst návštěvníků Livigna bohužel způsobil zvýšení cen. Před pár lety nákupem kosmetiky, alkoholu či cigaret jste Livignu uspořili 30 - 40 % oproti cenám u nás doma, nyní je to pouze okolo 10 %. Jediné co stále vychází pro nás velmi výhodně, jsou pohonné hmoty. V době kdy u nás stál litr benzinu i 37Kč, místní benzínky ho prodávali za 1,047€. Nafta stála v době mého průjezdu 0,974€. No kdo by si nenatankoval?! člověk by měl chuťsi napumpovat i do prázdné petflašky))).
Do petlahve jsem si nenatankoval, ale s plnou nádrží jsem se vydal opět na Forcolapass abych přes něj a Berninapass (pokolikáté už?) mohl přijet na poslední průsmyk mé šílené jízdy po průsmycích.
Flüelapass (2383m.n.m.)
Na pas jsem najížděl už když slunce začalo odcházet z místních údolí. Jelikož to byl před odjezdem domů poslední bod mého programu, rozhodl jsem se svůj pobyt na něm, prodlužovat až dokud slunce nezapadne. Nač taky jet po dálnici domů za světla?
I Meja s Rashou se zde cítily dobře, líně se pohybovaly ve hřejících šikmých paprscích sem tam, posedávaly a rozkošnicky přivíraly oči.
Na vrcholu pasu silnice prochází mezi dvěma jezery: Schwarzsee a Schottensee. Vody Schwarzsee tečou do Engadinu a nakonec k Dunaji do Černého moře. Voda ze Schottensee teče směrem do Davosu a dále do Severního moře. Tedy opět zde máme rozvodí.
Zatímco jsme se, tak jak i na jiných vrcholech průsmyků, vydali do "kopců" na malou túru, k jezerům se začali sjíždět rybáři. Mezi švýcarskými značkami jsem ale zahlédl i českou. Přespat se dá v pěkném hotýlku, hned na břehu.
Při mém pomalém sjezdu do údolí k Davosu, mi nedalo nezastavit na salaši. Narozdíl od švýcarských salaší, ale i zahrad, na českých zatím vlajka hrdého majitele nevlaje. Chce to čas.
Později už jsme chodili jen já a mladá Rasha. Naše seniorka Meja dala přednost před pozorováním západu slunce peřině v jejím autíčku s kterým, když jsem to onehdá počítal, najezdila už skoro 200 tisíc kilometrů.
Asi brzy už to její autíčko převezme její vnučka Rasha, stejně nadšená cestovatelka jako ta její bábina Meja. Zatím ale jezdí spolu, protože Meja jí musí ještě pořád zaučovat co a jak.
Domů se nechtělo, poposedával jsem na vyhřátých kamenech, popojížděl, otáčel se zpět. Nicméně nedalo se nic dělat. V osm hodin večer jsem definitivně sjel dolů a přes Davos odjel domů. Ještě dlouho doma jsem si srovnával v hlavě a porovnával znovu na mapě, kde jsem to vlastně všude jezdil. Byl jsem z toho už trochu popletený cestou. Nezapomenu, jak jsem určitě "zapůsobil" na švýcarského celníka, když se mne na jedněch hranicích ptal, co si vezu z Livigna. Na jeho otázku jsem mu zcela bezprostředně odpověděl, že nic, protože se tam teprve jedu podívat. Netušil jsem, že jsem krapítko zabloudil a jel směrem od Livigna. Pravda, ta celnice na mé cestě tam jaksi stát neměla...ale kdo by se tím zabýval. Prostě tam byla a hotovo. Podíval se na poznávací značku a s úsměvem mi ukázal ať si tedy jedu. Za čtvrt hodiny, když mi to konečně došlo, na té samé celnici, mne ten samý celník s ještě větším úsměvem propouštěl zpět s otázkou: Livigno? Livigno? Ano byla to šílená jízda. Ale úžasně šílená.
18.6- 21.6. 2011: Rakousko
Klagenfurt:
Zatímco většina chovatelů a vystavovatelů prožívala svoji letošní vrcholovou akci v nadmořské výšce pražských Letňan, já jsem se rozhodl pokročit s Rashou ve snaze o získání rakouského junioršampiona a odjet na dvě výstavy do Klagenfurtu. Akce plánovaná pouze s jedním přespáním se opět rozrostla na vícedenní. To když jsem ještě doma, ze zvědavosti zjišťoval, co by stálo zato v okolí Klagenfurtu skouknout. No, a když už jsem měl jasno co v okolí výstav, všiml jsem si na mapě, že až tak daleko není NP Vysoké Taury, který mám také v plánu navštívit, ale zatím se mi nedostává výstav v rozumné dojezdové vzdálenosti od něj. Až teď. Tedy, pro začátek bych si hrozně rád projel známou Grossglockner Hochalpenstrasse a její dvě odbočky. Tu k vyhlídce císaře Františka a jeho císařovny Sissi pod nejvyšší horu Rakouska Grossglockner a druhou odbočku plnou ještě ostřejších serpentín na Edelweisspitze (2571m.n.m.). A právě takto se i pro nás z návštěvy dvou, jen mezinárodních výstav, stala také akce vrcholová.
V osm ráno jsem měl naplánován příjezd k rozhledně Pyramidenkogel, která se tyčí nad městečkem Maria Wörth ve výšce 905 m. Nabízí se z ní nádherný rozhled po celém kraji. Malých i velkých jezer lze v Korutanech napočítat 1270 a všem vévodí jezero největší- Wörthersee. To má rozlohu necelých 20 km² a je největším jezerem ve spolkové zemi Korutany a 5. největším v Rakousku. "Širé jezero", jak se mu také přezdívá je 17 km dlouhé, 1,7 km široké a až 85 m hluboké. Díky horkým pramenům je jedním z nejteplejších a teplota vody v něm dosahuje v létě až 28 °C. Jižní pobřeží pokrývají husté lesy s jen minimálním osídlením. Na severním pobřeží se naopak rozkládají rekreační střediska, jako třeba Krumpendorf či Pörtschach, kde jsme přespali i my.
Na skalnatém poloostrově, bývalém ostrově, vybíhajícím z jižního břehu se nachází ikona rakouského jezera Wörthersee, poutní městečko Maria Wörth. Toto malebné místo je jedním z nejromantičtějších míst Korutan a velmi oblíbené u svatebních párů. Je nejstarší křesťanskou osadou v Korutanech a nachází se v něm mariánský kostel z 9. století a také barokně- gotický vznosný kostel z 12.st.
Zdejší krajina učarovala mnoha známým osobnostem. Touto zvláštní jezerní atmosférou se nechal inspirovat také Johannes Brahms, který od roku 1877 po mnoho let přijížděl k jezeru Wörthersee, nebo další významný rakouský skladatel, a to Gustav Mahler, který trávil od roku 1900 do roku 1907 léto v Maierniggu na jižním břehu jezera.
Jen co jsem se dostatečně pokochal 360° panoramatickým výhledem, sjel jsem z rozhledny vysoké 54 m rychlovýtahem na pevnou zem a odjel prozkoumat vesničku Maria Wörth i s jejími kostelíky.
Součástí barokně- gotického kostelíka je také kouzelný, udržovaný hřbitov.
A pak už jen zbývala projížďka kolem celého jezera směrem západním do centra světských radovánek Veldenu a dále do nejvyhledávanějšího střediska na jezeru Pörtschach am Wörthersee, kam se po skončení dnešní výstavy vrátíme přespat i my.
K oblíbeným místům v Pörtschach am Wörthersee patří zdejší pobřežní promenáda, která je ideálním místem k romantickým procházkám. A proto i já s holkama jsme si udělali čas a krapítko se popromenádovali. Až přijedeme z výstavy, nebude už čas. Cestou jsme potkali několik stejně uvažujících českých pejskařů, kteří takto trávili volný čas před začátkem výstavy, která startovala až v 16 hodin.
Tak fakt už poslední foto tady na mysu....a pak ještě na promenádě... a jedeme směr Klagenfurt. Do Minimundusu. Tam si děvčata na parkovišti a ve vašem autíčku odpočinete jak ode mne, tak i od mého focení, zatímco já si udělám kolem zeměkoule malý poznávací výlet do světové architektury.
"Za jeden den celý svět", anebo "Celý svět jako na dlani? Jedině v Korutanech". Tak nějak lákají prospekty turisty a nadšence zajímající se o architekturu, kulturu a cestování k návštěvě Minimundusu. Ten byl založen v roce 1958 a nachází se u Wörtherského jezera v blízkosti města Klagenfurt.
Atmosféru v tomto zábavně- naučném parku doplňují modely lokomotiv a vláčků, které jsou schopny za celou sezonu ujet neuvěřitelných 5 tisíc kilometrů. Nechybí ani modely lanovek a mlýna. Zhotovení všech modelů a také samotných vláčků bylo velmi složité, s čímž se mohou návštěvníci seznámit v části vstupní budovy tohoto parku. Zobrazen je zde celý postup, jakým způsobem jednotlivé modely vznikaly.
Tádž Mahal, Indie Katedrála sv. Sofie, Kijev
V Minimundu zhruba na 2,6 hektarech plochy je umístěno přes 150 staveb a pamětihodností z celého světa, které jsou přesně podle originálních plánů postaveny v měřítku 1:25. Všechny byly postaveny ručně a z originálních materiálů jako mramor, pískovec a lávový čedič.
Kumbum Tempel vTibetu Chrámový komplex Borobudur Indonésie
Parthenon v Athénách Chrám sv. Petra, Vatikán
Práce na jednotlivých modelech si vyžadují opravdu spoustu trpělivosti a času. Například stavba Staroměstské radnice si vyžádala práci 2650 hodin. Tedy pro názornost: kdyby na ní, troufnu si říci místní umělci, pracovali denně 12 hodin, práce by jim trvala celých 220 dnů. Na některých exponátech pokračují v práci i několik měsíců nebo dokonce let.
Staroměstská radnice v Praze Tower v Londýně
Vodní zámek v Rakousku, v pozadí CN Tower v Torontu a Eiffelova věž v Paříži Skalní město Petra
Abu Simbel Indiánské skalní město Mesa Verde v Coloradu
Šikmá věž v Pise Modrá mešita v Istanbulu
Bílý dům ve Washingtonu Socha Svobody v New Yorku
Rathaus v Brusselu Chrám sv. Marka a Znonice v Benátkách
Panenská věž v Baku Zámek Neuschwanstein, Německo
Kathedrale Sagrada Familia - Katedrála Sv. rodiny, Barcelona Dóm sv. Štěpána ve Vídni
Bát se, že zabloudíte v tomto malém velkém světě se nemusíte, po zakoupení vstupného za 13€ v jehož ceně bylo i "Kaisermelange gratis", jsem dostal infobrožurku s mapou. Ale stejně, celý areál je propojen chodníčky, pěšinkami a můstky na kterých jsou nakresleny barevné šipky doporučující směr prohlídky. Já jsem se napoprvé řídil šipkami, ale poté co jsem došel opět na začátek, jsem začal vyrážet různými směry a prohlížel si tak stavby i z jiných úhlů.
Na břehu Wörthersee se rozkládá i hlavní město Korutan - "růže od Wörthersee" neboli Klagenfurt. Česky Celovec. Klagenfurt- (odvozeno z Furt der Klagen čili „brod nářků“) byl založen ve 12. století. Toto nejjižnější město Rakouska už s italským šmrncem se považuje za metropoli rakouské spolkové země Korutany. Ještě po výstavě, v sedm večer, před odjezdem na hotel jsme si dopřáli malou prohlídku. Tu jsme začali na Novém náměstí, v jehož středu se nachází Dračí kašna s bájným drakem Lindwurmem. Na druhé straně náměstí stojí pomník sedící císařovny Marie Terezie.
Z Nového náměstí jsme se vydali procházkou po Krammergasse, jedné z nejstarších ulic ve městě, která se v roce 1961 stala zároveň vůbec první pěší zónou v celém Rakousku. Ulice nás přivedla na Staré náměstí, které tvoří nejstarší městskou část. Zde jsou výstavní renesanční domy a krásné arkádové dvory. Před Starou radnicí se tyčí sloup sv. Trojice, který netypicky zdobí kříž a půlměsíc. O tyto atributy byl původně morový sloup obohacen po vítězství nad Turky u Vídně (1683).
A jak vlastně město vzniklo? V dávných dobách se ve zdejším kraji žilo nahoře, v kopcích a horách. Tam dole se totiž rozkládaly temné lesy, zrádné močály a tajemná vřesoviště. Kdo se odvážil sestoupit, nikdy se nevrátil. Zmizel v mlze, která visela v nížinách. Až v kopcích bylo občas slyšet chmurné vrčení anebo hrozivé vytí. Tam dole žila nestvůra! Ani ti nejodvážnější mužové si netroufli. A tak vévoda, který kraji vládl, vyhlásil: Kdo netvora přemůže, získá celou zemi, kde panuje stvůra! Byli to prostí dělníci, kteří se úkolu zhostili. Na okraji temného kraje uvázali na řetěz býka. Brzo začala bažina bublat a vřít a pak jako šíp vystřelil nad hladinu drak Lindwurm - hrůzostrašný okřídlený červ s krunýřem a čelistmi plnými tesáků. Zatnul drápy do býka a chtěl ho sežrat. Zakousl se ale do řetězu. V tu ránu přiskočili dělníci a nestvůru ubili okovanými palicemi. Země byla svobodná a na místě zápasu vyrostl hrad a kolem město. Historici, jako vždy, vidí zrod Klagenfurtu poněkud odlišně. Ať se tedy na mne nezlobí, ale já ty legendy tak rád.
V neděli po posouzení v kruhu jsme odjeli na místo našeho dalšího dobrodružství. Do NP Vysoké Taury. Konkretně do Alpenhaus Kesselfall, který je usazen až na samém konci údolí nad Kaprunem. Cestou tam jsem pohrdl použitím dálnice a tím i extra platbou za použití tunelů Katschberg a Tauern a po staré cestě jsem se přes hory vydal zdolat Tauernpass (1739m). Tolikrát jsem tuto trasu jel a vždy jen tunely. Jak ten krtek. Tentokrát jsem si sliboval z cesty po povrchu pěkné pohledy do okolí. A nebyl jsem zklamaný. Tam nad těmi tunely je opravdu pěkně. A prázdná silnice zadarmo.
Večer, před spaním, jsem si nastavil buzení na mém mobilu na čtvrtou hodinu ráno. To proto, že jsem se řídil speciálním tipem z jednoho cestovatelského webu. Onen speciální tip radí: Chcete-li si výjezd na Grossglockner opravdu užít, vyražte po páté ráno. Naskytne se vám nezapomenutelný pohled na vycházející slunce nad zasněženými velikány. Pokud bude pěkné počasí, odbočte na 28. kilometru doleva na známou Edelweiss Spitze. Silnice je dlážděná kočičími hlavami ještě z roku 1935 a sedm zatáček je velmi ostrých a úzkých. Pokud vše zvládnete, ocitnete se ve výšce 2571 metrů. Odtud můžete spatřit vrchol majestátného Grossglockneru spolu s dalšími třítisícovkami.
Ještě v noci, když jsem koukal z okna mého pokoje a neviděl ani vrcholky nejbližších hor, jen mraky, jsem si přeřídil buzení na rozumných šest hodin ranních. Bylo mi jasné, že ze speciální podívané druhý den nic nebude. A ráno, když jsem po půl hodině dojel k mýtnici Grossglocknerské vysokohorské silnice, mi dalo za pravdu. Pan pokladní, po inkasování 29€ a dotazu odkud že to jsem, mi dal český prospekt o cestě a naléhavě připomínal, že "tam nahoře" je mlha a "asi to tam bude klouzat". I poděkoval jsem za informaci a vyrazil- asi jako první dnešní dobrodruh, navíc se dvěma jezevčicemi za zády do hor. Nějak bylo, nějak bude.
První část cesty byla v pohodě, holkám jsem zastavoval na odpočívadlech a když už jsem se nemohl těšit z vyhlídky na sluncem zalité horské velikány, těšil jsem se z jejich psích radostí. Moc je to tam bavilo a při každém přibrždění do další zatáčky se už už chystaly opět vyskočit z auta a jít hledat ty grossglocknerské sviště, které jsem jim slíbil.
S časem a zvyšující se nadmořskou výškou začínalo přituhovat. Měl jsem celou silnici prozatím jen pro sebe. Nikde ani človíček či autíčko. Jen já, jezevčice. Silně jsem vnímal tu syrovost, tvrdost a také tajuplnost této horské přírody. Měl jsem vlastně v té smůle i štěstí. Otevírá se jen na šest měsíců v roce, a to jí vždy navštíví téměř jeden milión lidí. Od jejího otevření 3. srpna 1935 ji navštívilo již více než padesát šest miliónů lidiček.
Grossglocknerská vysokohorská silnice je jedna z nejkrásnějších a nejslavnějších panoramatických
cest na světě.
Je dlouhá 48 kilometrů, se stoupáním dosahujícím místy až 13, krátkodobě i 16
procent, široká je 7,5, místy až 8 metrů, poloměr zatáček činí 15 metrů. Každá
zatáčka je očíslovaná, pojmenovaná a na ceduli je i její nadmořská výška. Celkové
převýšení činí přes 1700 metrů a díky tomu se během cesty mění klima i porost.
Nejnižším bodem je Bruck (755 m), nejvyšším pak Hochtor (2503 m). Ještě výše, ve
2571 m leží Edelweissspitze, k níž se musí odbočit a z které je vidět více než
37 třítisícovek a 19 ledovců. Vysokohorská silnice byla postavena v letech 1930
- 35 na staré severojižní cestě mezi Bavorskem a Itálií, vedoucí zde už od
středověku.
První plán na vybudování cesty ve Vysokých Taurech přetínající hlavní hřeben Alp v blízkosti nejvyššího rakouského vrcholu předložil roku 1924 dvorní rada Ing. Franz Wallack. Samotná stavba byla zahájena 30. 8. 1930 na severní straně hřebene ve Ferleitenu. Takřka přesně za 5 let - 3.8. 1935 byla slavnostně otevřena. Vzhledem k drsným klimatickým podmínkám zde panujícím a také absenci dokonalé stavební techniky to byla rychlá stavba. Výstavbě silnice napomohla i světová hospodářská krize koncem dvacátých let a na začátku let třicátých. To počet nezaměstnaných v Rakousku stoupl až na 26 % a i to urychlilo rozhodnutí postavit tuto silnici. Od roku 1930 do roku 1935 tady našlo v letních měsících práci 3 200 nezaměstnaných.
Pochopitelně jsem si neodřekl odbočku na již zmiňovanou Edelweisspitze. Po kočičích hlavách jsem vyjel až na špici, na liduprázdné a aut prosté,ale jinak běžně obsazené parkoviště. Rasha teda vůbec přes tu horu sněhu neviděla nic,
ale mne se zdálo, že při pohledu směrem na Hochtor a dále na Grossglockner se dohlednost přeci jen zlepšuje.
Nejvyšším bodem, kam se silnice vyšplhá je Hochtor (Vysoká brána, 2504 m.n.m.). Zde silnice prochází tunelem, kterým vlastně prochází hranice mezi spolkovými zeměmi Korutany a Salcbursko. Potom cesta klesá do údolí Guttal, kde se rozděluje. Západně se jede k nejvyšší rakouské hoře Grossglockner, nebo východně do Heiligenblutu.
Cestou na vyhlídku Františka Josefa
Ke Grossglockneru vede 9 km dlouhá Gletscherstrasse (Ledovcová cesta). Na jejím konci se nachází Kaiser-Franz-Josephs-Hoehe (2369 m) s pohledem na Grossglockner a největší ledovec Východních Alp - Pasterze.
Když jsme dorazili na konec Ledovcové cesty, člověku by se nechtělo věřit, že tu bývá dost narváno. I v několikapatrovém návštěvnickém centru. Jeho hlavní z mnoha expozic se samozřejmě věnuje Grossglockneru. Panoramatický sál kina vás přenese na vrchol Grossglockneru. Je zde i stálá expozice o vysokohorské fauně. Dále stojí za návštěvu zasklená dvouposchoďová vyhlídka- observatoř s názvem Wilhelm-Swarovski-Beobachtungswarte. Zde jsou k dispozici dalekohledy s nimiž můžete dobře pozorovat okolí. Vstup i zapůjčení dalekohledů je zdarma.
Vlastní Výšina císaře Franze Josefa je dlouhá dvě stě metrů a naskýtá se z ní úchvatný pohled na monumentální Grossglockner a splaz nejdelšího ledovce východních Alp Pasterze. Jeho délka je deset kilometrů, plocha 24 kilometrů čtverečních a mocnost ledu místy dosahuje až 150 metrů. Výšinka nese jméno po rakouském mocnáři císaři Františku Josefu I. Jeho Veličenstvo sem v roce 1856 pěšky vystoupalo ve svých dvaceti šesti letech.
Na Europaplatzu, ve výšce 2369 m loď. A ne žádná malá. Rychlým odhadem dobrých osm metrů.
Ale proč zrovna zde je umístěna tato bronzová lodní plastika jsem nezjistil. Ale určitě to má svůj důvod a příčinu. Či snad legendu? Mne zatím posloužila jako důvod k vyfocení už krapet zimou roztřesených jezevčic. Potom jsem je odnesl do auta, kde se zavrtaly do své peřiny a sám se vydal na malou turistickou túru cestou pojmenovanou Gamsgrubenweg.
Kamzičí cesta prochází celkem šesti nově vybudovanými tunely. Ty byly prokopány na místě kamením zavalené původní cesty, na které byl pouze jeden tunel. Dále vede cesta jen kousek nad chatou Hofmannshütte a pokračuje až na vyhlídku a odpočinkové místo pod ledovcem Wasserfallwinkel.
Tunely, které začínají přímo v budově parkovišť, jsou dobře osvětlené a naleznete v nich i různé atrakce jako například jezírko, velké krystaly či vodní píšťaly.
Nebo můžete, pokud budete dobře poslouchat, narazit na permoníky. Tak jako já. Šel jsem tak sám tunelem, nikdo přede mnou, nikdo za mnou a jak tak jdu kolem jednoho kolmo vysekaného tunýlku, slyším zvuky kutání. Zastavím se, pohnu se za zvukem, zvuky kutání vystřídá vzrušené brebentění. Tak si dodám odvahy a jdu se podívat do nitra vysekané jeskyně. Sotva vstoupím, vzrušená debata přechází do chichotání a mne se na konci, když jsem ještě zahnul doprava, otevřel pohled na původce všech těch tajemných zvuků.
Za doprovodu různých světelných, a zvukových efektů procházíte mystickým a pohádkovým světem hor.
Počasí opravdu nebylo nejlepší...
...a po projití na konec posledního, šestého tunelu, byla dále cesta zakázána. Nezbylo než se otočit a vrátit se zpět.
A vystoupat na místo odkud vyhlíželo kdysi i naše Jeho Veličenstvo František Josef. Teď tam vyhlíží početná vypasená rodinka svišťů. Pochopitelně ne na Glock, ani na ledovec, ale vyhlíží turisty, které ve snaze obrat je o vše jedlé, je upřenými hypnotickými pohledy pozoruje.
Že by se nám ukázala i špička Velkého zvonu, nebo Svaté hory, jak se také Grossglockneru přezdívá, jsem tento den ani nedoufal a tak jsem se odpoledne vydal na zpáteční cestu do Kaprunu. Počasí se začalo pomalinku zlepšovat.
Grossglocknerská vysokohorská silnice je zážitkem, na který se jen tak nezapomíná. To poté, co si jí projede, tvrdí většina návštěvníků. Abyste si ji ale mohli pořádně vychutnat, potřebujete pěkné počasí, a to se ne vždy vydaří, neboť v této oblasti bývají srážky, převážně sněhové, 250 dnů v roce. Uvidíme zítra. Honí se mi v hlavě takový nápad...
Jak jsme sestupovali opět dolů do údolí, počasí se měnilo. Mlhu a sníh jsme nechali nahoře a děvčata pookřála, přestala se třást a opět projevovala zájem o okolí. Já jsem mohl sundat bundu, svetr, košili a opět chodit v tričku. A takto nalehko jsem vstoupil, poté co jsme dojeli opět do Kaprunu, do vodní soutěsky Sigmund-Thun-Klamm. Posledního bodu naší dnešní cesty.
Asi před 14 000 lety, v pozdní době ledové, bylo kaprunské údolí pokryto obrovským ledovcem, který se pohyboval dolů z hor a zanechal za sebou kaňon. Řeka Kaprun si pak dobývala cestu skrz horninu a vytvořila obdivuhodnou rokli. Ta je teď zpřístupněna návštěvníkům. I nynější městečko Kaprun je prastarým sídelním místem. Lidé zde žili již 1800 let před Kristem. Kvůli své dobré strategické poloze bylo toto místo později osídleno Kelty (300 let před Kristem) a v dobách římských zde Římané stavěli svá opevnění. První písemná zmínka o Kaprunu pochází z r.931.
Soutěska je protkaná množstvím lávek a schůdků, proplétajícími se soutěskou přímo nad divokou říčkou. Na některých místech se jen těžko vyhnete spršce z vodopádů.
Jedná se o vymletou vodní cestu, kde bouří voda, točí se ve vodních válcích a živel ukazuje svojí sílu. Cesta je dlouhá kolem 750 m a vede někdy až 50 m nad vodou. Celou cestu jdete po bytelných dřevěných lávkách. Není čeho se bát, ačkoli při pohledu dolů budete mít z vířící vody opravdu respekt.
Soutěska Sigmund-Thun-Klamm byla objevena v roce 1893 a pojmenována po guvernérovi Salzburgu, Sigmundu Graf von Thun, který dal impuls k jejímu zpřístupnění.
Na konci procházky dojdete k umělému jezeru Klammsee, odkud je voda regulována právě do této soutěsky.
Jezero se dá obejít po přírodovědné poznávací stezce, ale mne to stačilo. Vrátil jsem se chodníčkem nad soutěskou zpět k autíčku a k pospávajícím jezevčicím. I já jsem toho měl za tento den už dost. Naštěstí náš hotýlek je vzdálen od soutěsky jen pár kilometrů.
Od Kaprunu se jižním směrem k vodopádům Kesselfall (1060m) a jezeru Mooserboden (2045m) rozkládá údolí Kapruner Tal. Je to jedno z nejkrásnějších údolí v celých Alpách. Z Kaprunu vede údolím silnička až k přehradnímu jezeru Mooserboden. No a na konci tohoto překrásného údolí, u vodopádů Kesselfall, tam kde končí individuální automobilová doprava, jsem nám našel překrásný hotýlek.
Silnice sice pokračuje dále, ale využívá ji pouze speciální autobusová linka Tauernkraft Kaprun a další nákladní auta dovážející materiál na přehrady. Autobus odjíždí přímo od našeho hotelu a projíždí několika tunely jen hrubě vystřílenými ve skále až k nákladní lanovce. Tam návštěvníci vystoupí z autobusu a nákladní lanovkou, či spíše plošinou, jsou vyvezeni o 431 výškových metrů výše a potom opět pokračují jiným autobusem a dalšími tunely nad přehradou Wasserfallboden až k hrázi přehrady Mooserboden. První úsek silnice k dolní stanici nákladního výtahu Schragufzug Larchwand je 1.6 km dlouhý a má převýšení 177m. Silnice je úzká a proto autobusy projíždějící celkem sedm tunelů se střídavě potkávají na semaforech.
Většinou je u spodní stanice nákladní lanovky potřeba vystoupit a přestoupit na plošinu. To už jsem napsal, ale jak už je mým zvykem, jel jsem prvním autobusem v osm ráno, spolu se zaměstnanci a tak se mi podařilo to, co už pozdějším návštěvníkům ne. Náš autobus najel na výtahovou plošinu zvanou Lärchwandschrägaufzug, aneb Výtah v modřínové stěně, jak také této kuriozitě říkají, a ta ho i s námi vytáhla do horní polohy, odkud potom pokračoval dále a výš k přehradám. Zážitek k nezaplacení. Výtahem v autobusu jsem ještě nejel))). Po Mooserbodenstraße, dlouhé až k přehradě 6.8 km, překoná autobus výškový rozdíl 400m. A nahoře vás čeká v případě pěkného počasí překrásná horská scenérie.
Chlouba rakouského energetiky a vodního stavitelství, vodní dílo Mooserboden s ekektrárnami Tauernkraftwerke Glockner-Kaprun, se skládá ze dvou nádrží. Spodní nádrž Wasserfalboden je v nadmořské výšce 1672m. Její přehradní hráz Limbergsperre je vysoká 120m a délku koruny má 375m. Horní přehradní nádrž Mooserboden je v nadmořské výšce 2036m a má dvě přehradní hráze: Moosersperre má výšku 107m a délku koruny hráze 494m. Drossensperre má výšku 112m a délku koruny hráze 357m. V této nádrži je při hladině ve výšce 2036m objem vody 86.6 milionu m3 vody.
V podzemí horských masivů je vyhloubeno přes 20 km přiváděcích tunelů plus další kilometry navazujících sběrných štol. Ještě je nutné připomenout, že soustava pump použitou vodu v době mimo spotřební energetickou špičku opět přečerpává do hořejších nádrží a tak voda vyrobí špičkovou energii vícekrát. A potom je odvedena do řeky Salzach, na které stojí dalších sedm hydroelektráren v kaskádě. Jo, to se to těm Rakušákům potom ohrnuje nos nad našimi jadernými elektrárnami. Holt Alpy nemáme. A na Vltavu už žádnou přehradu nenacpeme.
Vodní dílo bylo vybudováno v letech 1938 – 1955. Přípravné práce začaly v r. 1929 po předchozím hydrogeologickém průzkumu. Pro problémy s rozpočtem byl však projekt pozastaven. K obnově myšlenky došlo až v 1938. Naplánováno bylo nacionálně socialistickou vládou III. Říše a s nasazením válečných zajatců a zahraničních dělníků se započalo se stavbou. Již při těchto přípravných aktivitách zemřelo 56 lidí. Na podzim 1943 byla výstavba pozastavena. Většina dělníků byla přesunuta do zbrojního průmyslu. Další práce byly obnoveny až po válce v roce 1947. V poválečném Rakousku byl extrémní nedostatek elektrické energie a proto byla výstavba elektráren uznána jako velice naléhavá. Celý projekt však trpěl nedostatkem pracovních sil. O náročnosti stavby celého díla svědčí i počet obětí. V letech 1947 až 1955 přišlo při výstavbě o život celkem 161 lidí. 24.9. 1955 byla elektrárna slavnostně spuštěna.
Mezi oběma přehradními hrázemi je 2108m vysoký vrcholek Höhenburg. Dal jsem si tu práci a kvůli rozhledu vylezl na něj. A stálo to za to, protože pohled, který se mi naskytl, mi teprve umožnil udělat si představu o úctyhodných proporcích celého kaprunského systému.
A už se pro mne vrací plošina. Teď už bez autobusu, obsazena plně novými návštěvníky. Těch tu bylo za dobu existence této atrakce už miliony. Tato plošina pro 180 osob s nosností 60 tun je největší v Evropě. Jezdí tažena lany po kolejích délky 820 m. Byla zprovozněna v době stavby elektrárny a sloužila stavbařům. Teprve později začala sloužit pro dopravu turistů a návštěvníků Mooserboden.
Jen co jsme přistáli opět na dolejší stanici lanovky, přestoupili jsme do dalšího autobusu, který nás odvezl tam, kde se začala tato naše velice zajímavá, nejen překrásnými výhledy do vysokohorské krajiny, ale také množstvím technických a historických faktů naplněná cesta. U hotelu Kesselfall, v autíčku šikovně schovaném ve stínu pospávaly mé jezevčice. Jak byly rozespalé, ani nechtěly ven, což nebývá až tak často jejich zvykem.
Využil jsem tedy jejich momentální nechuti se pohybovat na zdravém horském vzduchu a sjel jsem jen asi o tři kilometry zpět na parkoviště před lanovkami na Kitzsteinhorn. Oni mohou pokračovat ve spánku a já si vyjedu třemi lanovkami do výšky 3029 metrů, na vyhlídkovou plošinu s bezkonkurenčním výhledem do dalekého okolí.
Ze spodní stanice vedou paralelně dvě lanovky Panoramabahn a Gletscherjet 1 kousek nad chatu Salzburger Hütte. Odtud vede další nová lanovka Gletscherjet 2 k Alpincentru (2446m). Od Alpincentra vede kabinová lanovka Gipfelbahn k panoramatické restauraci ve výšce 3029m pod vrcholem Kitzsteinhornu. Odtud je možné vyjít po fixními ocelovými lany zajištěné cestě až na vrchol Kitzsteinhornu (3203m).
Celá soustava lanovek překonává úctyhodný výškový rozdíl 2127m.
Při čekání na poslední třetí a vrcholovou lanovku, jsme se měli asi uklidnit pohledem na vzorky lan zde použitých.
Poslední lanovka soustavy Kaprun Gletscherbahn- Gipfelbahn vede od Alpincentra až pod vrchol Kitzteinhorn. Tato lanovka má nejvyšší podpěru na světě. Sloup podepírající nosné lano je 113,6 m vysoký.
Kitzsteinhorn je vrchol v Alpách v pohoří Vysoké Taury, ležící v katastru obce Kaprun v rakouské spolkové republice Salzbursko. Patří do centrální části Vysokých Taur a leží severně od nejvyššího rakouského vrcholu Grossglockner. Dosahuje výšky 3203 metrů nad mořem. První výstup na vrchol podnikl v roce 1828 Johann Entacher. Spodní stanice lanovky je přímo u silnice spojujíci Kaprun a Kesselfall, asi 1500m před Kesselfall. Jsou zde veliká parkoviště, na kterých můžete zdarma parkovat.
A blížíme se ke konečné. Ve výšce 3029m je kromě vyhlídkové plošiny na několika patrech budova s kompletně vybaveným zázemím pro návštěvníky. Včetně panoramatického kina.
Ale kino nemá za úkol nahradit panorama, které se otevírá z vyhlídkové plošiny.
Od konečné lanovky vozí lyžaře Gletscher- Shuttle o něco níže na ledovec. Na něm jsou další lanovky a vleky. Lyžuje se zde celoročně.
Ještě než jsem opět nastoupil do lanovky a fascinovaně koukal na tu "záchrannou brzdu" v dosahu všech rukou, jsem si šel sednout do kina. Na panoramatickém plátně promítají film o NP Vysoké Taury. Průvodcem po něm, který vás provede všemi ročními obdobími, je pán těchto hor, orel skalní. Krásné, emotivní.
A to už jsme opět na Grossglocknerské vysokohorské silnici. No co, jen jsem realizoval můj nápad, že když bude následující den lepší počasí, zajedu si po návštěvě Kitzsteinhornu, cestou domů do pražské kotlinky, opět přes ní na Vyhlídku Franze Josefa.
A povzbuzen pohledem z Kitzsteinhornu směrem na Grossglockner jsem se rozhodl. A Meja s Rashou budou mít na památku také své fotky s jiným, než zamlženým pozadím, kde vrcholky hor lze jen tušit.))) A proč přijet domů večer, když mohu v noci?
Cestou na vyhlídku jsem zajel opět na Edelweissspitze. při zkoumání počasí nad Glockem mne jistota lepšího počasí opouštěla. Ale uvidíme. I tak je výhled o hodně lepší než včera.
I zatáčky na Edelweissspitze jsou číslované, pojmenované a údajem o nadmořskou výšce opatřené. Navíc jsou ale ještě o něco ostřejší a užší než ty na vyhlídkové cestě.
Zastavil jsem se u památníku stavitelů této silnice.
Holky zase fungovaly na sto procent a pořád by chtěly zastavovat a hledat ty sviště.
Meje se nezdály stopy, které objevila ve sněhu. Že by nebyla první reprezentantkou psího plemene v těchto výškách? Pro jistotu se znova podepsala. Až potom se mohla v klidu těšit z té vyhlídky.
I druhá cesta na vyhlídku vypadala jinak než ta včerejší.
Počasí se zlepšilo, ale pořád mělo rezervy. Ale ledovec Pasterze je alespoň osvícen vycházejícím sluncem. Rychlost pohybu ledovce je okolo 100m za rok. Dnes se odhaduje celkový objem hmoty ledovce na 2km3. V minulém století byla však tato hodnota minimálně o třetinu větší. V roce 1856 byl ledovec dlouhý 11 km a jeho povrch byl 36 km2. To znamená, že povrch ledovcových hmot dosahoval až téměř k dnešní vyhlídce Kaiser Franz Josefs Höhe.
Blížil se už podvečer a po zkoumání vylepšující se oblohy jsem se rozhodl, že dám ještě počasí a Grossglockneru šanci. To samé udělali Francouzi i Srbové a pár dalších německých, holandských či finských návštěvníků. Sedli jsme si na dřevěné lavičky a čekali zda se nám zjeví celý Velký zvoník. Kolem 18té hodiny, a za potlesku nadšených Francouzů, se schylovalo k očekávanému. Ale bohužel chybělo něco málo metrů, aby nám hora ukázala i svůj vrchol. Ale i tak díky za toto.
Cestou z vyhlídky domů jsem chtě nechtě musel opět (a rád) projet přes vysokohorskou silnici. Nedalo mi to, abych, po třetí ze čtyř jízd okolo, nevyjel na Edelweissspitze. Večerní počasí se celkem umoudřilo, tak ještě udělám pár posledních fotek s panoramaty hor koupajících se naposled tento den v paprscích zapadajícího slunce.
Podnebí na nejvyšším úseku této horské silnice s průměrnou roční teplotou -3 °C odpovídá teplotám v Grónsku či na Sibiři.
Ještě poslední odpočinek a poslední pohledy na horské velikány a jedem domů. Mohl jsem být s touto naší vrcholovou akcí maximálně spokojen. Projeli jsme vlastně všemi klimatickými a vegetačními pásy mezi Rakouskem a Arktidou, viděli louky, lesy, horské pastviny, skály, mrazové pouště a fantastické sviště. Projeli krajem, kde v zimě bývá více jak 5 metrů sněhu, téměř 100 dní zde vane bouřlivý vítr a 250 dní v roce padají nějaké ty srážky.
V Berghotelu Schwägalp jsme přenocovali po skončení švýcarské klubové výstavy již minulý rok. Pochopitelně jsme chtěli využít padesátiprocentní slevu na jízdu lanovkou pro hosty hotelu. Ale neměli jsme štěstí. Počasí bylo špatné a okno do Švýcarska, jak se Säntisu říká, bylo velice velice špinavé, či spíše úplně neprůhledné. Nemělo cenu, aby jsme jeli do mlhy, mraků a ve finále se brodili na vrcholu v půl metru sněhu. Lanovku jsme vzdali s prohlášením, že však ještě není všem naším dnům konec. A když jsme letos v neděli večer dorazili, viděli jsme, že nám to tentokrát navzdory špatné předpovědi může vyjít.
Säntis (2502,9 m) je hora ležící v pohoří Appenzellské Alpy. Je to, viděno od východu, nejvyšší vrchol pohoří a první vrchol Západních Alp. Hora je výborným výhledovým bodem a pro svou osamocenou polohu a převýšení nad ostatními štíty byl také na vrcholu vystavěn vysílač vysoký 123,5 m.
Vrchol je tak výrazný, že je vidět za jasného počasí dokonce z šesti zemí: Švýcarsko, Německo, Rakousko, Lichtenštejnsko, Francie a Itálie. Säntis je dokonce viditelný až ze 170 km vzdálené věže Stuttgarter Fernsehturm ve Stuttgartu. Z vrcholu je výhled na Glarnské Alpy s dominantním vrcholem Tödi, na sousední masiv Churfirsten, na opačné straně se kopce strácí v rovině Bodamského jezera. Přehlédneme odsud notný kus všech sousedních pohoří.
Nedělní slunečný podvečer jsme si užívali na terase hotelu s výhledem na skalní masiv Säntisu.
Hned naproti terasy začínaly pravé švýcarské louky. Jen jen na ně pustit pást kravičky šedivky. Přímo si o to říkaly. Ale místo kraviček jsme tam zatím vypustili Meju s Rashou. Moc moc se jim tam líbilo, s radostí a chutí běhaly a skákaly mezi tím lučním kvítím jak kůzlata. I Meja odhodila svoji léty propracovanou důstojnost a s chutí se honila za Rashou.
Když jsem je volal k sobě a chtěl je přimět k odchodu, smutnými pohledy na mne volaly a žadonily ještě o nějakou tu minutu, nebo spíše čtvrthodinku navíc. Pochopitelně jsem neodolal. Vidět projevy radosti u svých psů je nadevše. Na pokoj jsme přišli až když slunce zapadlo.
K vrcholu je vedena z obce Schwägalp (1352 m) kabinová lanová dráha. Ráno po snídani jsme vyrazili ke stanici lanovky. Počasí nebylo opět úplně to nejlepší, jaké bychom si mohli přát, ale za risk to stálo. Lanovka byla uvedena do provozu v roce 1935 a překonává převýšení 1125 m. V letech 1968 - 1976 byla modernizována a od roku 2000 jezdí na vrchol kabiny. Její vrcholová stanice je ve výšce 2479 m a celou jízdu zvládne za 10 minut. Na nástupišti asi má čekající cestující uklidnit připravená záchranná kabinka...kdyby něco. No nevím, jestli na jednu členku naší výpravy působila při čekání na odjezd uklidňujícím dojmem či spíše naopak.
Ve vstupním sále jsme si také během čekání mohli prohlédnout zajímavé ručně vyráběné předměty švýcarských chovatelů krav, potřebné pro každodenní výrobu známých švýcarských sýrů. Byla radost si toto, z dřeva vyřezávané nářadí, osahat rukama a obdivovat do detailu propracované jednotlivé kusy. Opodál jsme zase mohli obdivovat známou švýcarskou kravičku- šedivku. Alespoň já jim tak říkám. Jsou celkem malého vzrůstu a aby se mohly pohybovat po pastvinách na strmých svazích, mají teleskopické nožky, které jim pomáhají s chůzí po svahu. Že nevěříte? Nevnucuji vám tuto pravdu. My však víme své...
Säntis je známý svým velmi drsným počasím, jaké je obvyklé pouze ve velehorách. Například v dubnu 1999 napadlo pod vrcholem v severním svahu rekordních 816 cm sněhu. Průměrně zde ročně kolem 2487 mm srážek.
V roce 1846 byl zřízen první hostinec na vrcholu a v roce 1882 byla otevřena meteorologická stanice, kterou obsluhoval celý rok pouze jeden muž. Ten byl zásobený kvůli extrémním podmínkám na celou zimu.
Zpráva z tehdejší černé kroniky o tzv. Säntismordu. Stal se v zimě 1922, kdy byl zavražděn v meteorologické stanici strážce a jeho manželka. Vražda byla objevena jen kvůli chybějícím zprávám o počasí od 21. února. Hlavním podezřelým byl švec Gregor Anton Kreuzpointer, který ale spáchal sebevraždu tři týdny po vraždě. Pravda o této dvojí vraždě tedy zůstává nejasná až do dnešního dne.
Na vrcholu byla zrovinka výstava polodrahokamů a tak jsme neváhali si prohlédnout vitríny s krásnými kousky i kusy.
Po sestupu opět dolů jsme se vydali do "naší" salaše, kde jme nakupovali už minulý rok dobroty tam vytvořené. Ještě než jsme vstoupili do té budovy provoněné mlékem, jsme si chvíli sedli před salaš (či sýrárnu?) a pozorovali cvrkot na konečné lanové dráhy.
Salaš je postavena tak, že přes skleněné stropy vidíte do přízemí, jak se tvoří z dobrého alpského mléka další dobroty. O to více vám pak budou chutnat sýry a další produkty, které si poté nakoupíte na tomto vyhlídkovém patře, když jste byli přímo u jejich výroby.
My jsme tam vydrželi po celou dobu procesu, kdy se z mléka stává surovina vhodná na další zpracování do známých kulatých bochníků sýra. Nožky nás začali bolet až při odchodu z této zajímavé podívané. Ze salaše jsme s bohatým nákupem složeným z několika druhů sýra, jogurtů, ale také místního medu, který mi chutnal už minulý rok, odešli ven do silného deště, který nás doprovázel s ještě větší, nevídanou intenzitou a místy ještě navíc s ledovými kroupami přes Švýcarsko, Německo až k nám do Čech.
Přátelům děkuji za tričko které mi darovali. Po prostátých dvou hodinách v sýrárně a sledování, jak se mléko za pořádné dřiny zhodnocuje v sýr a další výrobky, jsem mohl plně pochopit nápis s obrázky na něm. Nepochybně je nejen pro nás dobře, že se Švýcarova evoluce vyvíjela tímto směrem. Jinak to snad ani v tomto státě bohatém na alpské louky nemohlo dopadnout.)))
Bráchové Kartag, Nexus a Ulysess na výletě v Lichtenštejnsku.
Všem třem bráchům Eupatridům se nedělní seznamovací výlet do Lichtenštejnska také povedl.
Určitě to byla nejlepší možnost jak na "neutrálním" území seznámit nejmladšího bráchu s těmi jeho dvěma staršími. Společně prožité psí dobrodružství přeci spojuje.
Na ty tři jezevčíky šmejdíci v jejich revíru se přišli podívat i místní domorodci- lichtenštejnští svištíci, vyrušeni z jejich nedělní siesty.
Za foto, ale také za péči teď už o tři aktivní jezevčí kluky děkuji manželům Axmann.
