FOTO Z CEST 2010

A tak přátelé nadšeně souhlasili. Slovo dalo slovo, a my jsme se v čase vrcholící adventní doby ocitli na zasněženém, bezplatném a přesto ráno v osm hodin ještě volném parkovišti na Náměstí hrdinů (Heidenplatz), před Novým Hofburgem (Neue Hofburg). Téměř přímo pod centrální terasou odkud v roce 1938 vyhlásil Adolf Hitler "anšlus"- tedy připojení Rakouska k Německé říši.

"Die Burg" je obrovský komplex různorodých staveb, které vznikaly v průběhu mnoha století. Sestává se z 18 traktů, 19 dvorů a má přes 2500 místností, ale přesto působí jednotným dojmem. Jeho celkový vzhled je ovlivněn barokem. První písemná zmínka o něm je z roku 1279 a jako sídlo panovnického rodu Habsburků jim sloužil nepřetržitě až do roku 1918. Byl vídeňskou rezidencí a dvorem habsburské dynastie, císařů Svaté říše římské národa německého, pak i pozdějších panovníků rakousko-uherské monarchie. Tento kolosální celek, ve kterém jeden trakt rezidence střídá druhý, byl často srovnáván se samotnou habsburskou říší, v níž byla spojena mnohost národů v jednotě, která čím dál tím více hrozila rozpadem. Zde přijímali Habsburkové své poddané a odtud praktikovali svojí zásadu "válčení přenecháme jiným, my vládneme pomocí sňatků". Tato zásada se ukázala jako velmi úspěšná a z málo známého rodu se stala jedna z nejmocnějších rodin celé Evropy. Snad i díky volbě císaře, kdy jejich jedinou a rozhodující výhodou bylo, že nikomu tak úplně nevadili.

Centrem Hofburgu je Švýcarský dvůr (Schweizerhof) z r. 1278. V 15. a 16. st. vznikly Stallburg (1558-63) a Amalienburg (1575-88). V období baroka byly tyto tři budovy spojeny Leopoldovým křídlem (Leopoldinischer Trakt), (1723-35). Joseph Emanuel Fischer Erlach vystavěl dnešní Národní knihovnu a křídlo Zimní jízdárny (Winterreitschule), zvané Španělská jízdárna, jejíž průčelí směřuje na Michalské náměstí (Michaelerplatz), které bylo dokončeno až v roce 1883. Nedílnou součástí Hofburgu jsou dvě jeho zahrady. Volksgarten se dle znalců vyplatí navštívit obzvláště koncem jara. Uprostřed této zahrady se nachází Theseův chrám z první poloviny 19. století. Ve vzdálenějším koutu zahrady se nachází pomník císařovny Sisi. Burggarten je laděna spíše ala divoká příroda))). Na jejím okraji je socha W. A. Mozarta, před kterou je na trávníku z květin vytvarovaný barevný houslový klíč. Zajímavý je také Dům motýlů. Je to vlastně velký secesní skleník: vodopády, jezírka, palmy a navrch volně poletující motýli z deštných pralesů...

Jako poslední vyrostla stavba Nového dvorního hradu. Neue Hofburg byl vystavěn v letech 1891 až 1913. Ale pouze jeho malá část je zpřístupněna poznání chtivé veřejnosti. Ve zbývajících částech budovy jsou umístěny úřadovny, Národní knihovna, univerzitní instituty... a také lipicáni. Prapůvodní a hlavní důvod naší návštěvy Hofburgu. Výcvik těchto veleznámých běloušů se provádí ve Španělské jízdárně (Spanische Hofreitschule).
V Amaliině křídle (Amalientrakt) jsou kanceláře spolkového prezidenta. V Leopoldově křídle (Leopoldinischer-Trakt) bylo v prostorách kolem Ceremoniálního sálu zřízeno konferenční centrum.
Branou do Švýcarského dvora (Schweizerhof) se dostaneme do klenotnice (Schatkammer) a také hradní kaple (Burgkapelle). Tam se, kromě léta, každou neděli koná slavnostní mše. Poslechnout si na ni světoznámé Vídeňské zpěváčky (Wiener Sängerknaben) bude patřit k jednomu z mnohých zážitků, které Vídeň a zvláště Hofburg nabízí. Chlapecký zbor zde zpívá už od roku 1489.

Michaelská kopule. Pod ní je vchod do Stříbrné komory (Silberkammer), Muzea císařovny Sisi a císařských apartmánů (Kaiserappartements). Všechny prostory jsou opět, podle starých fotografií, nádherně zařízeny starým nábytkem, krásnými gobelíny, obrazy a zlacenou štukovou výzdobou. Z velkého přijímacího sálu se vstoupí do přijímacího pokoje, ve kterém František Josef I. poskytoval svým navštěvníkům audienci. V sále ministerského rady visí známý Winterhalterův portrét císařovny Alžbety. V Alexandrově apartmá, zařízeném v rokokovém stylu, pobýval ruský car během Vídeňského kongresu v roce 1814.

My jsme ale, zatím dočasně, odolali všem lákadlům a rovnou od parkoviště jsme si to přes luxusní Graben namířili do Štěpánského dómu. Tak jak mnoho jiných z tří milionů turistů, kteří Vídeň každoročně navštíví. Graben, neboli česky Příkopy, se nachází v centru města. Dříve se na tomto místě nacházely obranné hradby a příkopy římského tábora, později se zde konaly trhy a od 17. století pak tyto prostory sloužily při zvláštních příležitostech k přehlídkám císařského dvora. Říká se, že v polovině 20. století zde bylo použito první neonové osvětlení ve Vídni. Také se jako první ve Vídni v roce 1971 přeměnily na pěší zónu.

Dnes se zde nachází řada luxusních obchodů známých značek, také kavárny a restaurace. Příkopy spojují Stephansplatz téměř s Hofburgem. Ve středu této ulice se nachází nádherný barokní morový sloup, který po morové epidemii v roce 1679 nechal postavit tehdejší císař Leopold I. Sloup byl dokončen v roce 1693 a znázorňuje Svatou Trojici a klečícího císaře Leopolda I.

Štěpánský dóm

Stephansdom (dóm sv. Štěpána) je bezesporu nejen gotická dominanta Vídně. Je i národním symbolem Rakouska a též symbolem rakouské identity. Nachází se ve středu stejnojmenného náměstí Stephansplatz a zabírá jeho převážnou část. Obeznámení najdou půdorys kaple Máří Magdalény a z moderní architektury potom skleněný dům Haas – Haus. Stavba katedrály začala už v roce 1137 stavbou románského kostela. Tento kostel byl dokončen a vysvěcen o deset let později v roce 1147 a stal se základem pro nynější gotický Stephansdom.

Jedná se o trojlodní gotickou stavbu, 107 metrů dlouhou a 39 metrů širokou. Západní průčelí tvoří tzv. Obří brána a dvě Pohanské věže, které dosahují výšky 66 metrů. Střecha dómu je tvořena glazovanými taškami, které jsou složeny do mozaiky. K pokrytí Stephansdomu jich bylo použito 230 000.

Z jižní a severní strany přiléhají ke katedrále další dvě věže. Jižní věž je vysoká 137 metrů a nedokončená Severní věž vysoká 61 metrů. Na vrchol Severní věže, zvané též Adlerturm- Orlí věž, je možné vyjet výtahem a prohlédnout si tam zvon Pummerin a z terasy se pokochat vyhlídkou na Vídeň. Ještě lepší vyhlídku ale nabízí 137 m vysoká Jižní věž. Té pravověrný rodilý Vídeňan neřekne jinak než "náš Štěpánek" (Steffl). Na vrcholek věže vede cesta pouze pěšky, což znamená vystoupat po 343 schodech.

Za Pummerinem a výhledem na zasněžené vídeňské střechy jsme se rychlovýtahem dopravili i my. Pummerin není žádný zvonek- drobek. Je to nejtěžší rakouský zvon. Váha: neuvěřitelných 21 tun. A musí to být nezapomenutelný zážitek být v jeho blízkosti na terase když se mu rozhýbe srdce.

Kromě cesty nahoru do věží se lze vypravit i dolů pod podlahu chrámu a sestoupit do katakomb. Jsou zde k vidění hrobky s ostatky méně významných Habsburků, kteří zemřeli v letech 1564 až 1878.

Celá oblast Stephansdomu má historii dlouhou přes dva tisíce let od doby římské vojenské pevnosti. Proto se zde nacházejí všechny architektonické slohy - od románského kostela Ruprechtskirsche po milovaný a nenáviděný Haas Haus ze skla a oceli. Tato oblast si stále zachovává středověký charakter. Velice patrný je tu vliv církve. Jsou zde zbytky mnišských řádů - Dominikáni, feudální řády, Řád německých rytířů, ale i jezuitů.

Katedrála patří Řádu německých rytířů. Za naší pozornost stojí především vlámský oltář z roku 1520. A dále se v klenotnici řádu, ve kterém je v nynější době muzeum, nachází velká sbírka mincí, medailí, kalichů, palcátů, dýk a intronizovační prsten ze 13. století.

Oficiální stránky katedrály v českém jazyku:. http://www.stephanskirche.at/

Štěpánský dóm má podobný osud jako pražský chrám Sv. Víta. Tak jako Praha i Vídeň chtěla mít svou gotickou dominantu. V původních plánech Stephansdomu byly nakresleny i dvě vysoké věže, stejně jako v případě katedrály Sv. Víta. Podařilo se dokončit jen Jižní věž a stavba Severní věže byla, převážně z důvodu nedostatku financí, v polovině její plánované výšky přerušena a v roce 1557 zakončena renesanční kupolí.

U katedrály je stanoviště fiakrů. Ty patří k Vídni tak jako Stephansdom (nebo ruské kolo v Pratru). Sice pro nás svezení s výhledem na- nejen koňský zadek, narozdíl od jiných turistů, nebylo vyvrcholením návštěvy Vídně, přesto jsme si jízdu neodepřeli. Domluvili jsme si s vozkou dvacetiminutovém svezení uličkami starého města s vystoupením u Španělské dvorní jezdecké školy. Žádné ódy na toto svezení za 40€ nečekejte. Ale alespoň měly naše dušičky klid. Člověk si potom po návratu domů nebude vyčítat, "že to nezkusil, když tam byl". Ovšem v letním podvečeru to může být v otevřeném "kupátku" určitě větší zážitek. Pochopitelně si je třeba objednat romantickou jízdu "převoz porcelánu" (Porzellanfuhre). Tedy velmi klidnou jízdu kočárem bez drncání. Dřív se tak kočáry bezpečně převážel drahocenný porcelán.

Slovo fiakr pochází z francouzštiny a odkazuje na stanoviště kočárů k pronajmutí, které se nacházelo v pařížské ulici Rue de Saint Fiacre. V roce 1720 byly kočáry, kterým se tehdy říkalo Janschkyho vozy, přejmenovány na fiakry a očíslovány. A v letech 1860 až 1900 jich jezdilo po Vídni už přes 1 000. Vozkové patřili často k originálním městským postavám a nezřídka vystupovali i jako zpěváci. Velmi ceněná byla jejich diskrétnost. Nejznámějším z vozků byl Josef Bratfisch, osobní kočí korunního prince Rudolfa, jediného syna Franze Josefa I, který vezl princovu milenku Marii Vetserovou v roce 1889 na zámek Mayerling. Tam pak skončil život obou tragicky. Sebevraždou.

Španělská dvorní jezdecká škola

Španělskou dvorní jezdeckou školu a její po celém světě známý lipicánský balet můžou obdivovatelé i odborníci vidět v gala představeních pořádaných v nejkrásnější jízdárně na světě. Tu postavil v monumentálním stylu a s nádhernou výzdobou slavný barokní stavitel Joseph Emanuel Fischer z Erlachu. Tato jezdecká škola je jedinou institucí na světě, kde se v nezměněné podobě ochraňuje a pěstuje vysoká škola jezdeckého umění od dob renesančních až po dnešek. Můžete zde obdivovat jezdecké umění v jeho nejvytříbenější podobě - od piruety až po kapriolu. Nezapomenutelný zážitek skýtá divákovi přesnost pohybu lipicánů v souznění s hudbou. Byla kdysi postavena proto, aby nabídla šlechtické mládeži příležitost k výuce jezdectví. Původně však nešlo o drezurní výcvik, ale o klasické jezdecké umění, potřebné a využívané na bojištích. Tam byla dokonalá přiježděnost koní životně důležitá, protože na ní mnohdy závisel život jezdce. www.srs.at

Před začátkem galapředstavení jsou diváci několikráte upozorněni na zákaz focení. I já jsem tento zákaz akceptoval.
Foto : Spanische Hofreitschule Wien www.srs.at

Jízdárna byla založena již roku 1572 a jak už jsem napsal, původně sloužila mladým šlechticům pro výuku jízdy na koni. Škola je pojmenována podle španělských koní, kteří se zde zpočátku využívali. Dnes má každý španělskou jezdeckou školu spojenou s bílými ušlechtilými lipicány. Koně s několik set let starými rodokmeny patří k chloubám Rakouska. Stali se i symbolem někdejšího Rakousko-Uherska, stejně jako Franz Josef, císařovna Sissi, Straussovy valčíky či zámek v Schönbrunnu. Lipicánští koně jsou známým pojmem i pro ty, kteří se v koních vůbec nevyznají. Nejen proto, že jsou v dospělosti bílí. Obecně, bílí koně se vždy těšili velké vážnosti a úctě a patřili pouze králům.

Původ tohoto slovinsko-rakouského plemene se datuje zároveň se založením hřebčína ve slovinské Lipici v roce 1580, kdy habsburský arcivévoda Karel dovezl na císařský dvůr španělské koně z Pyrenejského poloostrova, v jejichž žilách kolovala arabská, berberská a andaluská krev. Hřebčín v Lipici je tedy jen o rok mladší, než české Kladruby a mezi milovníky koní je stejně známý. Rudolf II., který hřebčín v Kladrubech založil, byl synovcem Karla Štýrského. Lipický hřebčín měl tedy za cíl zásobovat vhodnými koňmi početné stádo arcivévodských stájí ve Štýrském Hradci a dvorní stáje ve Vídni. Španělská jezdecká škola užívající španělské koně, založená o osm let dříve, sídlila ještě v dřevěné aréně nedaleko císařského paláce.

Roku 1735, v době největšího rozmachu rakousko-uherské říše, byla původní škola nahrazena novou. A ta přežila obě světové války a existuje dodnes. Celým rakouským národem je považována za kulturní bohatství a rodinné stříbro. Principy a zásady klasického ježdění formuloval již v 16. století neapolský jezdecký mistr Federico Grison, a jsou zachovány dodnes. V chovu lipicánů sehrála svou důležitou roli i Česká republika - v 18. století byla ke zlepšení dosavadního plemene přidána krev našeho kladrubského bělouše (kmen Maestoso). Během 1. světové války byli lipicáni přestěhováni do hřebčína Kladruby nad Labem a během 2. světové války do Houstoně na Šumavě. Proto není divu, že mezi jmény dlouholetých ředitelů Španělské školy najdeme i české jméno - Alois Podhájský.

Prohlídka: http://www.moving-pictures.de/

Za druhé světové války je zachránily americké jednotky, konkrétně generál Patton. Podhajský upozornil Pattona na další chov lipicánů. Mnoho lipicánských klisen a několik hřebců bylo vyčleněno Němci z rakouského chovu v Piberu a posláno do Hostouně do nacistické dostihové stáje v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava. Když Hostouň spadala již pod sovětskou bojovou linii, zajatí němečtí důstojníci, pod výslechem vedeným americkým kapitánem Ferdinandem Sperlem, poskytli detaily ohledně umístění lipicánů a požádali Američany, aby zachránili koně dříve, než padnou do rukou Sovětů. Měli obavu, že by koně byli utraceni pro koňské maso. Patton vydal rozkazy a 28. dubna 1945 plukovník Charles H. Reed se členy skupiny A, C a F ze 2. Kavalerie, provedli přepadení za sovětskou linii, přijali kapitulaci Němců v Hostouni a evakuovali koně. Lipicáni byli převezeni do Welsu, poté do Wimsbachu v Horním Rakousku.

Podhajského odkaz
"Musíme žít pro školu. Položit za ni naše životy. Pak snad, krůček za krůčkem, se opět rozsvítí světlo z malého plamene svíčky, který se nám podařilo uchovat a velké umění — haute école — nebude ztraceno. “

Po skončení války byli lipicáni navráceni do Vídně až na podzim roku 1955.

Foto: prospekt Spanische Hofreitschule Wien www.srs.at

Celosvětově proslulá škola má velmi přísný řád, díky kterému vychovává opravdové profesionály nejen mezi koňmi, ale i jezdci. Stát se jejím členem může i občan jiného státu, pokud splní několik podmínek. Jednou z nich je i doporučení Národní jezdecké federace daného státu. Přijímací zkoušky škola pořádá jednou za rok a šanci dostanou pouze čtyři nejnadanější jezdci. Žáci přicházejí do školy v 18ti letech a jezdeckému výcviku se věnují denně od 7 hodin ráno do 12:30 hodin. Teprve po 3 až 4 letech tréninku je jezdci svěřen do péče mladý kůň. Každý jezdec má na starosti zhruba pět koní. Bravurní práce jezdců je výsledkem 4 až 6 let dlouhého tréninku - až po této době je jezdec poprvé schopen veřejnosti předvést své umění.

Kdo neseděl na bílém koni, neseděl na dobrém. Foto z prospektu Spanische Hofreitschule

Každoročně odchází z hřebčína v Piberu asi tak deseti hřebců ve věku tří let do Vídně. Dva roky mají koně na to, aby přivykli místnímu prostředí a zvykli si na pravidelný, náročný trénink. Poprvé se sedlají až v 5ti letech. Výcvik je dlouhodobý a prakticky nikdy nekončí, kůň i jezdec se neustále rozvíjí. Nezbytné je, aby se kůň naučil chodit v přirozeném postavení zcela v rovnováze. Po úspěšném zvládnutí těchto základních prvků je vyžadováno umělé vzpřímení a dokonalý chod, závěr základního výcviku tvoří piafa, neboli klus na místě - koně by měli na diváky působit tak, jako by tančili na hudbu. Mezi nejobtížnější cviky patří airs, neboli figury nad zemí, jako je levada, kapriola či kurbeta. Velmi důležitá pro výcvik je práce na lonži.

Tento velice elegantní kůň se vyznačuje větší hlavou s malýma ušima a typickým, svalnatým krkem, klenutým do oblouku. Jeho tělo je kompaktní a velice důležité jsou krátké silné zadní nohy s pěkně utvořenými tvrdými kopyty, která jsou památkou na kamenitou oblast okolo Lipice. Často spatříte lipicána s mírným klabonosem. Barva koně je sněhově bílá, ve stejném barevném odstínu bývá i hustá hříva a ocas. Aby lipický kůň dosáhl pro něj tak typického vzhledu a vlastností, musel projít poměrně složitým šlechtěním, které si můžeme představit zhruba takto: Arabský kůň - berberský kůň - andaluský kůň - dánský kůň - kladrubský kůň - neapolský kůň - lipický kůň.

Stejně jako u ostatních běloušů se i hříbata lipicánů rodí téměř černá, postupně začínají šednout, až srst zbělá. A to může trvat i deset let. Příležitostně se vyskytnou i hnědáci, kteří bohužel nemůžou být zařazeni do chovu, ale je tradicí mít jednoho hnědáka ve Španělské škole. Lipicán dospívá pomaleji, ale za to se dožívá vysokého věku. Není výjimkou, když se ve Španělské škole nebo na závodním kolbišti setkáme s lipicánem starším 20 let. Tito koně se běžně dožívají 30 i více let. A co více - většinou ve výborné formě, protože jsou proslulí svým pevným zdravím. Obvyklé je ale působení hřebců ve škole do 12ti let, poté se vrací zpět do Piberu jako plemeníci.

Takže po přečtení předchozích vět pojednávajících velmi stručně o bohaté historii tohoto plemene a této jezdecké školy musí být všem jasné, že žádný milovník koňské krásy by si toto nádherné divadlo neměl nechat ujít. Z lóží a galerií za svitu starých křišťálových lustrů lze sledovat tréninky i slavnostní jezdecká vystoupení jezdců v dobových kostýmech, doprovázená Mozartovou, Chopinovou, Strausovou či Bizetovou hudbou. Pojďme si pod zbývajícími fotkami stručně popsat co se během galašou událo.

K jezdecké škole nás koníčci od fiakru dovezli včas a my si mohli tak ještě v kavárně Café Sacher přímo v jízdárně vychutnat kávu a Sachrův dort. Potom došlo na prohlídku různých suvenýrů. Poté jsme odešli s lístky v ruce ke vchodu do jízdárny. Lístky na I. galerii nás stály po 89€. Ujala se nás pořadatelka, která nás osobně, tak jak každého, dovedla k našim sedadlům. Mezitím nám hrála hudba Strausovy valčíky a my se rozhlíželi po překrásném interiéru vyprodané jízdárny. V jedenáct hodin po zaznění fanfár vstoupila doprostřed jízdárny konferenciérka. Přivítala nás a stručně nám představila plemeno, chov a jeho historii, zmínila se také o hřebčínu Piber u Gratzu, který také zájemci navštěvují. Dozvěděli jsme se, že se vysoká španělská škola jezdí jen na hřebcích a zásadně jen s muži. I když při prvním čísle mladých nadějích jsme se přesvědčili, že se to dnes asi nebere tak vážně.

Po fanfárách a za doprovodu Schubertova vojenského pochodu vjelo na mladých, ještě nedobělených koních šest mladých jezdců. Mezi nimi jedna dívka. Přestože všichni dohromady byli naplněni energií a temperamentem, předvedli divákům bez zaváhání všechny základní chody. Krok, klus a cval, přechody mezi nimi a obraty.

Po aplausu a dalších několik vysvětlujících větách naší moderátorky následovalo druhé vystoupení. Do jízdárny za tónů hudby W.A. Mozarta nastoupili čtyři koně. Na první pohled to byli již hotoví profesionálové. I nezkušení amatéři jako my, museli po pár vteřinách jejich parády poznat, že jak jezdci, tak jejich koně mají za sebou už hodně vystoupení. Tito profesionálové předvedli nadšeným divákům prvky klasické drezůry. Jak piaf - pomalý klus na místě, tak i pasáž - elegantní klus s vysokou zdvihanou nohou. Také piruety na obě strany a překroky do stran a přeskoky ve cvalu, kdy co cvalový skok, to výměna nákročné nohy. VIDEO: youtube VIDEO: youtube VIDEO: youtube

Po skončení aplausu následovalo další vystoupení. Zazněl menuet a do jízdárny vjelo a- vešlo šest statných lipicánů. Začalo cvičení koně ze země. Čtyři koně byli bez jezdce, ale každý kůň byl veden jedním jezdcem u hlavy a druhým na dlouhé lonži. Zbylí dva hřebci cvičili pod sedlem. Všichni koně postupně předvedli levadu, tj. stoj na zadních nohou, kdy tělo koně svírá se zemí úhel 35stupňů, courbettu - vzpřímený stoj na zadních nohou, po němž následují poskoky dopředu bez doteku předních nohou na zem, a capriolu- kozí skok. Nejtěžší figuru vysoké školy při které se kůň odrazí, vyskočí téměř kolmo do vzduchu a poté prudce kopne oběma zadníma nohama dozadu. Tyto cviky předváděli jak hřebci vedení ze země, tak i pod jezdci. Zajímavé, i když zde je zvykem, že jezdci tyto obtížné prvky jezdili bez třmenů. V tuto dobu už byl zaplněný sál uměním lipicánů s jezdci zcela unešený. Každý z nás projevoval své nadšení podle svého temperamentu. Někdo tleskal, jiní navíc hlasitě při provedení caprioly vzdychali či souhlasně mručeli. Ti nejvíce nadšení vyskakovali ze židliček se zvoláním bravó!! VIDEO: youtube VIDEO: youtube

A na závěr, aby se předchozími airs cviky rozvášněné obecenstvo opět trochu zklidnilo, jsme dostali od osmi hřebců čtverylku. Tento koňský balet na hudbu G. Bizeta a F. Chopina byl opravdovým kontrastem k předchozím těžkým a sílu potřebujícím nadzemním cvikům. Ukazoval nám lipicány ne jako koně- atlety, ale jako elegantní a vznosné tanečníky. Řada osmi hřebců se pomalými překroky rozvinula do vějíře a následovalo choreograficky krásně sestavené vystoupení, při němž jsme mohli obdivovat dokonalou souhru všech koní a jezdců. Bylo to nádherná estetická podívaná a uchvátila nejen laiky, ale i pravověrné koňaře. Na závěr nás nezklamali a stalo se očekávané. Vždyť jsme přeci ve Vídni! Hřebci s jezdci za mohutného potlesku definitivně podmaněného obecenstva hrdě a důstojně, za doprovodu marše pana generála Radeckého, odklusali do svých stájích. Ty jsou umístěny přes ulici, kde je také Muzeum Lipicánů a školy. Toto video, byť ze známého holywoodského filmu téměř zcela vystihuje mnou popisovanou atmosféru: VIDEO: youtube

Vyvrcholením galapředstavení bývá sólové vystoupení ředitele španělské jezdecké školy pana Ernsta Bachingera staršího. To za císařských fanfár na sněhobílém hřebci Neapolitano Pastime vjede doprostřed jízdárny sám pan ředitel. Hřebce vede pouze levou rukou a v pravé ruce drží vztyčený prut. S naprostou samozřejmostí předvádí svého hřebce ve všech chodech, překrocích, obratech a piruetách, vše na hudbu pana Strausse staršího. Je to jízda dvou mistrů: opravdového mistra jezdce a mistra koně. Oba dva nejtěžší prvky drezůry předvádějí jakoby jen tak mimochodem. Když vystoupení skončí a Ernst Bachinger se smeknutým kloboukem projíždí pomalou elegantní pasáží celou délkou jízdárny, diváci vstávají a aplaudují ve stoje. Toliko z vyprávění. Sami jsme to štěstí vidět pana ředitele v akci neměli. VIDEO: youtube

Ačkoliv je lipicán využíván především k drezůře, využívá se v Evropě i jako kočárový kůň. Maďarský hřebčín Szilvásvárad je znám chovem a dalším zkvalitňováním lipicánů hlavně pro potřeby vozatajského sportu. Lipicáni v tomto sportovním odvětví dosahují nejlepších umístění. Tam chovaní jedinci byli původně určeny pro potřebu Uherské jízdy - doprovod císařského kočáru. Každý druhý rok může pejskař vidět umění lipicána jako kočárového koně na výstavě psů v Szilvásváradu. Mne se to podařilo v roce 2007. A v roce 2011 se chystáme opět. Reportáž CLICK. VIDEO: youtube

Autor Foto (video) : Spanische Hofreitschule Wien www.srs.at

Stříbrná komnata

V Hofburgu je možno navštívit Stříbrnou komoru (Silberkammer, 16 pokojů), Sisi Muzeum (6 pokojů) a císařská apartmá (Kaiserapartments, 19 pokojů). Po zaplacení lístku dostanete audio guid v českém jazyce. Pak už nezbývá než se vydat s průvodcem u ucha za poznáním. Jednotlivé zastávky jsou očíslované, je jich přes šedesát.

Foto prohlídka: www.hofburg-silberkammer

Už vzhled vstupních prostorů a pokladny slibují zajímavé budoucí zážitky.

Po zániku monarchie v roce 1918 byla oddělení nyní osiřelé obrovské domácnosti vídeňského dvora shromážděna v "Dvorní komoře stříbra a stolního vybavení" a od roku 1923 společně s objekty ze sbírky porcelánu, Dvorního cukrářství, Dvorního sklepa, Dvorní kuchyně a Dvorní prádelny zpřístupněny veřejnosti.

V Stříbrné komoře si můžeme udělat představu o císařském stolování. Jak jedli a hlavně čím jedli císařské rodiny. Je zde k vidění nádobí vyrobené ze stříbra. K vidění je stříbrný servis určený až pro 140 stolovníků, který pochází z počátku 19. století a byl vyroben jedním pařížským zlatníkem. Dodnes je prý používaný při státních návštěvách. Návštěva stříbrné komnaty je součástí prohlídky císařských apartmá a Muzea Sisi.

K vidění je zde například stříbrné nádobí používané na císařském dvoře jak pro běžné účely, tak nádobí slavnostní. Od konce 18. století císaři ani jiné než stříbrné nádobí a příbory při stolování nepoužívali, porcelán sloužil pouze k ozdobě stolu. Jsou zde vystaveny jídelní a čajové servisy, zlacené a stříbrné nádobí a příbory. Dokonce i obrovský jídelní servis, který si přivezl císař Josef II. z proslulé návštěvy své sestry francouzské královny Marie Antoinetty a jejího manžela Ludvíka XVI.

Ve vitrínách jsou vystaveny i stříbrné talíře, podnosy, mísy, hrnce a teriny, které dávají představu o rozsahu denně používaného stříbra pro dvorní tabuli. Nádobí z masivního stříbra je zdobeno císařským erbem a udivuje svou jednoduchou zdrženlivou elegancí. Toto obrovské množství stříbrného nádobí je zapříčiněno tím, že se na vídeňském dvoře jedlo výlučně na stříbrném a zlatém nádobí. Dlouho se používal porcelán, vyráběný od roku 1710 i v Evropě pouze pro polévky a dezerty, avšak všechny státní chody se nadále servírovaly na stříbrných talířích. Teprve v průběhu 19. století se při soukromém stolování prosadil porcelánový servis.

Jeden z prvních předmětů do nové domácnosti mladého císaře Františka Josefa, pořízených po jeho nástupu na trůn
po revolučních událostech roku 1848, byla tak zvaná Novo-francouzská stolní dekorace, objednaná v letech 1850/1851
v Paříži. Je vyrobena z pozlaceného bronzu a svým bohatým zdobením zdaleka předstihuje všechny ostatní stolní ozdoby. Obrovské víceramenné svícny, nazývané také žirandoly, mají bohatě zdobenou konstrukci z úponků a rokaje a jsou oživeny nahými postavami hrajících si dětí, skákající lovnou zvěří a ptáky s rozpjatými křídly. Stolní ozdoba v této velikosti byla nutná, protože mladý císař František Josef pravidelně zval své rádce a ministry k dvorním tabulím.

Za zmínku dále také stojí i osobní příbor Marie Terezie. Jedná se o příbor, který byl zhotoven pouze pro ni a používán pouze jí samotnou a který ji všude doprovázel. Skládá se z nože, vidličky, servírovací vidličky a lžíce, doplněn malým kalíškem na vajíčko, kombinací lžičky na vajíčko a na morek jakož i slánkou. Byl vyroben z čistého zlata kolem poloviny 18. století. Teprve koncem 18. století se vyvinuly stolní příbory, jejichž soupravy čítaly příbory pro 12, 24, 36 a více osob. Tento počet je odvozován od počtu apoštolů. Soupravy nahradily osobní individuálně tvarované příbory císařské rodiny.

Za další zajímavý exponát se nabízí zlaté soupravy Lavabo. U vídeňského dvora se zachovávala staletá tradice, kdy císař a císařovna na Zelený čtvrtek omývali nohy 12 mužům a 12 ženám. Tato tradice byla upomínkou na pokorné omývání nohou apoštolů Kristem. Tato ceremonie se prováděla u starých, chudých a nemohoucích lidí, kteří se po pečlivé lékařské prohlídce a řádném umytí dostavili na Zelený čtvrtek ke dvoru. Po obřadu mytí nohou a po jídle, při kterém byly podávány tradiční postní pokrmy, dostaly vyvolené osoby jako dárek hliněný džbán s poklopem naplněný bílým vínem, stříbrný pohár s dvouhlavým orlem a letopočtem, pokrmy a měšec s 30 stříbrnými mincemi, který měl připomínat stříbrňáky Ježíšova zrádce Jidáše. Obě soupravy byly zhotoveny nejlepšími augšpurskými stříbrotepci 18. století. Byly používány při křtinách Habsburků, při ceremonii mytí u příležitosti veřejných tabulí a při ceremonii omývání nohou o Velikonocích.

Ve vitrínách můžeme krom jiného obdivovat i precizně složené ubrousky. Skládání ubrousků plné fantazie je starým uměním, které ale bohužel vymírá. Komplikované kreace ve tvaru vějířů, ryb, mušlí, labutí, kachen či květů se používalo jako stolní dekorace především v raném baroku. Zdaří se ale pouze za předpokladu, že jsou ubrousky z nejjemnějšího lnu a že mají určitou velikost. Císařský ubrousek, který se pro to dobře hodí, má rozměry 1x1 m. Pro tyto umělecké kreace existuje ještě celá řada předloh ze 17. století.

Prostírání servisu korunuje ubrousek s umnými „císařskými sklady“, u kterého se do každého záhybu kladou čerstvé kousky pečiva. Tento druh skladů se směl používat pouze u dvorních tabulí, jichž se účastnil císař, a byl dobře střeženým tajemstvím, které se pouze ústně předávalo vyvoleným osobám. I dnes smí být tento druh skladu používán pouze při státních návštěvách korunovaných hlav a prezidentů a existují pouze dvě osoby, které toto tajemství znají – a také dobře střeží.

K nejvýznamnějším servisům Dvorní komory na stříbro patří bezesporu Grand Vermeil. Toto vrcholné dílo francouzského zlatnictví čítalo původně předměty k prostíraní pro 40 osob. Vídeňskými stříbrotepci byl tento servis kolem roku 1850 rozšířen na 140 kusů. Dnes tento slavnostní servis sestává z celkem 4500 dílů a váží více než jednu tunu. Materiálem je ohněm zlacené stříbro, pro které se používá francouzský výraz Vermeil.

U příležitosti korunovace císaře Ferdinanda na krále lombardsko-benátského roku 1838 byla objednána monumentální tak zvaná Milánská stolní dekorace. Jedná se o nejrozsáhlejší soupravu Komory stříbrného nádobí, která podle potřeby dosahuje délky až 30 metrů a sestává z podnosů vykládaných zrcadly. V její prostřední části vidíte alegorické postavy.

Bílo-zlatý jídelní servis byl zakoupen roku 1851 pro císaře Ferdinanda. Ferdinand, který od poddaných obdržel přídomek „Dobrotivý“, se vzdal v důsledku revoluce roku 1848 trůnu ve prospěch svého mladého synovce Františka Josefa a přesídlil na Pražský Hrad, kde žil v ústraní až do své smrti v roce 1875. Za účelem nového vybavení jeho pražské domácnosti byl v hraběcí thunské porcelánce v Klášterci nad Ohří v Čechách objednán tento bílo-zlatý jídelní servis.

Po Míšni byla roku 1718 ve Vídni založena druhá nejstarší porcelánová manufaktura Evropy. Porcelán byl tehdy sice oblíbeným a drahým objektem pro sběratele, avšak císařské tabule – s výjimkou dezertů - nebyl ještě hoden. Díky tomu, že bylo ve válečných dobách dvorní stolovací stříbro používáno pro ražení mincí, se mohl porcelán kolem roku 1800 konečně u dvora prosadit.

Roku 1803 objednal císař František pro dvorní tabuli porcelánový servis sestávající ze 120 kusů. Patřilo k němu 60 talířů na dezert s různými vyobrazeními a 24 polévkových talířů s panoramaty, které dosahují jedinečné kvality. Vybrané motivy byly patriotického i romantického rázu. Mezi zlatými bordurami viděli hosté vulkány chrlící oheň, ledovcové krajiny nebo nejlepší příklady vídeňské architektury – na každém talíři byly 3 veduty z Rakouska, Švýcarska a Itálie, které malovali nejlepší malíři na porcelán podle starých rytin. Tato práce trvala 5 let.

Kompletní tištěný průvodce po Stříbrné komoře: CLICK.

...a od vstupu do Muzea Sisi nás dělil už jen tento podrobný model Hofburgu s okolím. Pohled od Rathausu.

Muzeum Sisi

"Chtěla bych zmizet z tohoto světa jako stoupající kouř, který je před našima očima modrý a v nejbližším okamžiku už není..."

Alžběta Habsburská - Wittelsbachová zvaná Sissi byla v soukromém životě rozporuplná osobnost. Vytvářela si svůj vlastní styl, který se jen zřídkakdy shodoval se zásadami dvorního ceremoniálu. Každodenně kontrolovala svou váhu a míry, neboť kult krásy a dokonalé postavy patřil k jejím hlavním zájmům. Kvůli tomu držela přísné diety, i hladovku a aktivně sportovala, aby si udržela mladistvou kondici. Různé zdravotní problémy a nemoci však tento program značně narušovaly, a tak absolvovala zdlouhavé léčebné kúry, aby svou ješitnost aspoň zpoloviny ukojila. Přinášela jí velké oběti: protože měla od dětství špatné zuby, mluvila a usmívala se s téměř zavřenými ústy. Jakmile se jí na tváři objevila třeba jen drobná vyrážka, celé dny se vyhýbala společnosti a v důsledku přibývajících příznaků stáří se zhruba od pětačtyřiceti let nedávala portrétovat ani fotografovat. Císařovna Alžběta vášnivě milovala zvířata, především psy a koně, proto není divu, že jízda na koni patřila k jejím nejoblíbenějším sportům. Umělecky se vyžívala ve hře na citeru a podle svého velkého vzoru Heinricha Heina psala i básně. Věnovala se studiu cizích jazyků a literatury. Vášnivě ráda cestovala a je téměř typické, že její život na jedné z těchto cest i skončil - tragicky a náhle, jak sama předem vytušila.

Prohlídka na oficiálních stránkách: www.hofburg-sisi-museum.

Nejvýznamnější tituly:
Rakouská císařovna, Uherská královna, Česká královna, Chorvatská královna

Další tituly:
Lombardská královna , Benátská královna, Dalmatská královna, Slavonská královna, Haličská královna, Ladomerská královna , Ilyrská královna, Rakouská arcivévodkyně, Krakovská velkovévodkyně, Bavorská vévodkyně, Lotrinská vévodkyně, Salcburská vévodkyně , Štýrská vévodkyně, Kärntenská vévodkyně, Krajinská vévodkyně, Bukovinská vévodkyně, Hornoslezská vévodkyně, Dolnoslezská vévodkyně, Sedmihradská velkokněžna, Moravská markraběnka, Habsburská hraběnka, Tyrolská hraběnka

Z císařovny Sisi se v průběhu let stal jakýsi kult a idol. Sisi Museum v císařských apartmánech Hofburgu se nebojí konfrontovat mýtus se skutečností. Takže v tomto muzeu máme možnost nahlédnout do jejího skutečného života. K vidění je zde řada osobních předmětů Sisi, které sama používala, její šaty, nádobí, fotografie, jakož i nejznámější portréty krásné císařovny. Promítají se ukázky z filmů o Sisi. V muzeu je zákaz fotografování, které jsem dodržel. Kvalitní fotky se dají opět vidět při virtuální prohlídce: http://www.hofburg-wien. Foto: http://www.hofburg

Prospekt: ZDE

Jako krásná, všemi jásavě oslavovaná císařovna se Alžběta již dávno stala kultovní osobností. Sisi Museum v císařských apartmánech Hofburgu srovnává mýtus se skutečností. K vrcholným exponátům muzea patří početné Alžbětiny osobní předměty.

V centru přehlídky je Alžbětin soukromý život její odpor vůči dvorní obřadnosti, její útěk do kultu krásy, posedlost štíhlostí, vrcholné sportovní výkony a snílkovská poezie. Od bezstarostného dívčího mládí v Bavorsku přes překvapivé zasnoubení s rakouským císařem až po její zavraždění v roce 1898 v Ženevě líčí muzeum rušný život legendární císařovny.

Císařovnin příběh je dokládán četnými předměty. K vidění jsou například jedny z mála dochovaných letních šatů, rekonstrukce šatů, která měla mladá nevěsta na předsvatební oslavě s přáteli, slavné portréty, miniaturní sekretář s dopisními obálkami, z nichž některé vlastnoručně malovala, Sisiina skříňka s barvami a štětci na malování akvarelů, 63dílná cestovní lékárnička a rekonstrukce Sisiina luxusního dvorního salónního vagónu, do kterého můžete vstoupit a prohlédnout si ho uvnitř. Z jejího dětství pak pochází její harfa, kterou si s sebou přivezla z Bavorska, a rekonstrukce dětských šatů.

Vystavena je tu také kompletní šestidílná souprava smutečních šperků z onyxu a gagátu, kterou Sisi nosila ke smutečním šatům po smrti svého syna korunního prince Rudolfa. Upomínkou na tragickou událost je plášť s volavčími pery, do kterého Sisi zahalili po atentátu u Ženevského jezera a v němž ji pak přenesli do hotelu Beau Rivage, a posmrtná maska zavražděné císařovny.

Kult Sisi je obrovský a i proto se to na internetu jen hemží stránkami výborné i průměrné kvality. Zabývat se zde podrobně zpracovaným životopisem, ani kopírovat další a další fotky na tyto stránky nemá význam. Další informace...a ještě více fotek, obrazů, včetně životopisu: http://www.cisarovna-sisi, http://erzsebet-kiralyne, http://kiralyne. Tak snad mne ještě zaujalo pár zajímavosti ze života císařovny.

Spiritismus
Alžběta s oblibou pořádala spiritistické seance, což tehdy ale nebylo nic neobvyklého. Spiritismus byl spíše módní záležitostí, kterou se bavila „lepší společnost“. Císařovna věřila, že navázala kontakt se svým zemřelým bratrancem Ludvíkem II. nebo s básníkem Heinrichem Heinem, jehož po celý život bezmezně obdivovala. Většinou ale za těmito „kontakty“ stál jen nějaký podvodník, ukrytý za závěsem. Potají tahal za nitky, přivázané k nábytku (v temné místnosti samozřejmě vidět nebyly), a sledoval udivení přítomných dam a pánů, když se nějaký stůl nebo židle začaly hýbat. Odhalen byl jen málokdy. Jednou se to podařilo i Rudolfovi, korunnímu princi, který se se svým bratrancem také zúčastnil jedné takové seance. Když už místností prošlo několik „duchů“ a celé sezení byla asi v polovině, oba arcivévodové prudce vstali a rozsvítili. Za závěsem našli jen „strašidlo“ z masa a kostí. Dotyčný muž se nakonec k celému podvodu přiznal.

Album krásek
Císařovna si Album krásek založila v roce 1862 v Benátkách, zřejmě po vzoru strýce Ludvíka, milovníka žen, kterého však aféra s Lolou Montezovou stála korunu. Dokonce i rakouští diplomaté byli požádáni, aby posílali císařovně snímky krásných žen. Největší rozruch Sisino nevšední přání způsobilo v Turecku. Tamější vyslanec si s tím nevěděl příliš rady, neboť turecké ženy se nedávaly fotografovat. Tak jako bavorský král Ludvík I., ani císařovna moc nedbala o aristokratický původ fotografovaných dam (z Habsburkoven sem zařadila jen málokterou, například arcivévodkyni Marii Immakulatu, matku Alžbětina zetě Františka Salvátora, nebo manželku arcivévody Albrechta – Hildegardu, ta však pocházela původem z rodu Wittelsbachů a byla vlastní sestřenicí císařovny Sisi). Nejvíce fotografií má v Albu krásek Sisina sestra Marie, kdysi proslulá „hrdinka z Gaety“. Dodnes není jasné, na co si vlastně Alžběta toto album založila, zlé jazyky ale tvrdí, že jí album sloužilo podobně jako zlé královně ze Sněhurky kouzelné zrcadlo: prohlížela si fotografie a ujišťovala se, že ona je tou nejkrásnější ze všech. Možná to byl ale zase jen další z rozmarů rakouské císařovny.

Vlasy
Alžběta si hodně zakládala na svých vlasech. Po každém česání si prý nechávala „mrtvé“ vlasy předkládat na stříbrném podnosu. Její osobní kadeřnice Fanny Feifaliková proto vymyslela trik s lepící páskou, kterou připevnila pod šaty a „mrtvé“ vlasy císařovny na ni po česání vždy nepozorovaně přilepila, aby tak mohla Sisi ukázat jen prázdný kartáč a zamezila její špatní náladě. Na svatbě císařovniny mladší sestry Marie ale nebyla Fanny přítomna a Sisi proto musela učesat jedna místní dívka. Ta si však poté, co císařovnu učesala, chtěla nechat alespoň jediný její vlas na památku. Vzít si ho však nemohla, neboť podle „rituálu“, jen tak se dá proces česání Alžbětiných vlasů nazvat, se musely všechny „mrtvé“ vlasy císařovně předkládat. Několik vlasů si proto odvážně strčila do pusy. Sisi ji ale viděla v zrcadle a hned se jí také na její podivný čin zeptala. Dívka se jí vrhla k nohám a prosila o odpuštění a chvějícím se hlasem svůj čin vysvětlila. Dojatá císařovna náhle vstala, vzala nůžky, ustřihla si pramen vlasů a uslzené dívce ho darovala. Další foto a info např.: http://kiralyne.prochazka-hofburgem

Císařské apartmány

Z dřívějších císařských apartmá je dnes k vidění 19 pokojů Františka Josefa I. a jeho manželky císařovny Alžběty (Sisi). Tyto prostory a vlastně celý Hofburg byly používány hlavně v zimním období. Léto trávila císařská rodina v zámku Schönbrunn a dalších svých letních rezidencích. Opět mohu doporučit oficiální fotky z virtuální prohlídky: www.hofburg-kaiserappartements z kterých jsem čerpal tak jako v předchozích kapitolách poučení s několika fotkami i já.

Císař František Josef I. začal používat tato apartmá od roku 1857, tedy tři roky po svatbě s Alžbětou, a obýval je až do své smrti v roce 1916 (zemřel v Schönbrunnu). V těchto pokojích se nachází věci jejich osobní potřeby, obrazy a další cennosti.

Vše je vystaveno podle dobových fotografií tak, aby rozložení nábytku a věcí odpovídalo tehdejšímu stavu.
František Josef I. označoval sám sebe za prvního úředníka svého státu. Byl ale také rodinný typ a tomu odpovídají i předměty, jimiž se obklopoval. Prakticky všude se nacházejí obrazy a fotografie členů jeho rodiny.

Projdete se přijímacími, obývacími a toaletními pokoji, ložnicemi, uvidíte koupelnu a malou tělocvičnu císařovny Alžběty. Ta jako první člen císařské rodiny si nechala vybudovat koupelnu s vanou srovnatelnou s těmi dnešními. Projdete si také jídelnu, ke se konaly galarecepce v kruhu rodiny. Stůl je vyzdoben porcelánem, stříbrem a sklem a ukazuje návštěvníkům kulturu stolování na vídeňském císařském dvoře. Další informace a fotky apartmánů: http://kiralyne.blog.cz/ http://www.franz-josef.cz/

Regulérní rezidencí se však Hofburg stal teprve v roce 1533 za Ferdinanda I., místodržícího Karla V. a od roku 1556 císaře. V císařských komnatách lze vidět obrovská kamna, která byla zapotřebí k vytápění. Spatřit tam můžeme i císařský pokoj, kde se udílely audience a ložnici císaře Františka Josefa, který zemřel v roce 1916 po téměř sedmdesátiletém panování.

;

František Josef První

jeho císařské a královské Apoštolské veličenstvo

z Boží vůle císař Rakouský, král Uherský a Český, král Lombardský a Benátský, Dalmatský, Charvátský, Slavonský, Haličský, Vladimiřský a Illyrský, král Jerusalemský

arcivévoda Rakouský; velkovévoda Toskánský a Krakovský; vévoda Lotarinský, Salcburský, Štyrský, Korutanský, Krajinský a Bukovinský; velkokníže Sedmihradský; markrabě Moravský; vévoda Horno- a Dolno- Slezský, Modenský, Parmský, Piačenský a Quastalský, Osvětimský a Zátorský, Těšinský, Furlanský, Dubrovnický a Zaderský; knížecí hrabě Habsburský, Tyrolský, Kyburský, Gorický a Gradišťský; kníže Tridentský a Brixenský; markrabě Horno- a Dolno- Lužický a Istrianský; hrabě Hohenembský, Feldkirchský, Bregencký, Sonnenberský atd.; pán Terstský, Kotorský a na Slovinském krajišti; velkovévoda vévodství Srbského

...a jak to bylo s titulem "Starej Procházka", co mu udělili jeho Češi, jeden z jeho milovaných národů?

Přezdívku „Starej Procházka“, kterou mu posměšně říkali někteří Češi, císař získal podle rozšířené legendy při své návštěvě Prahy v roce 1901 díky popisku na novinové fotografii „Procházka na mostě“. (Tehdy František Josef I. otevíral slavnostně most, dnes nazývaný most Legií.)
Podle historika Otto Urbana je ale tato přezdívka mnohem starší, získal ji už v sedmdesátých letech 19. století, kdy příjezd císařského průvodu ohlašoval jezdec na koni. Jmenoval se Procházka a lidé volali: „Starý Procházka už jede!“. Tuto verzi podporují i výzkumy historika Jiřího Raka, který prohlédl veškeré noviny té doby a zjistil, že žádný popisek pod uvedenou fotografií neexistuje. (Wikipedia)

Klenotnice

Habsburská rezidence skrývá ve svých zdech mnohé krásy a četné hodnotné poklady, počínaje Beethovenovým kladívkovým klavírem a konče čelenkou aztéckého vladaře Montezumy z Mexika. V některých částech Hofburgu jsou dnes vládní budovy, v jiných muzea s obsáhlými sbírkami z habsburské epochy. Nejstarší částí rezidence je Švýcarský dvůr (Schweizerhof), pojmenovaný podle Švýcarské gardy, která v nich byla ubytovaná.

Nejvýznamnější sbírka skvostů na světě je vskutku hodna obdivu: zde v nejstarší části Hofburgu (13. st.), najdete nejen císařskou korunu Svaté říše Římské (z doby okolo r. 962) a císařskou korunu, jablko a žezlo rakouské monarchie, (1602). Korunu rakouských císařů si nechal na pražském dvoře zhotovit Rudolf II. http://www.khm.at/de/schatzkammer

Dále je zde k vidění například také poklad burgundský z 15. století a poklad Řádu zlatého rouna. Klenotnice je tvořena celkem dvaceti místnostmi, které jsou rozděleny na dvě části. Šestnáct místností představuje klenotnici světskou, zbylé čtyři pak tvoří klenotnici církevní.

Celý jeden sál je věnován pokladu Burgundů. Tady se nacházejí insignie řádu Zlatého rouna, které Burgundi založili, stejně tak jako sakrální roucha, klenoty a relikviáře burgundských vévodů. Přechovává se tu jedna z nejcennějších křesťanských relikvií: Svaté kopí, jímž byl údajně proboden bok Ježíše Krista.

www.khm.at/de/schatzkammer; www.khm.at/de/schatzkammer/highlights; Další muzea

Po skončení prohlídky skvostů nedozírné hodnoty, jak historické tak finanční, chvíli trvalo, než nám opět sklapla údivem dokořán otevřená ústa. Ještě než se tak zcela stalo, stačili jsme do sebe dostat první večerní vánoční punč a vyrazili kolem Albertiny za trochu odlišnými skvosty. Ale stejně atraktivními...a také historii vyprávějící.

Císařská (kapucínská hrobka)

Císařská hrobka (zvaná též Kapucínská, něm. Kaisergrub nebo Kapuzinergruft) ve Vídni je pohřebištěm rakouského panovnického rodu habsburského, později habsbursko-lotrinského). Nalézá se v centru Vídně, na Neuer Markt, pod kostelem kapucínů. Místo svého posledního odpočinku zde nalezlo 146 šlechticů z habsburské a habsbursko-lotrinské dynastie, z toho 12 císařů a 19 císařoven. Do hrobky se pohřbívá od roku 1633. Zatím posledním zde pohřbeným Habsburkem je Karel Ludvík (1918 - 2007), syn posledního rakouského císaře a českého krále Karla I. http://www.kaisergruft.at/

Mezi lety 1637 až 1878 bylo tělo, vnitřnosti a srdce zesnulých Habsburků pohřbíváno odděleně, a sice nabalzamovaná těla v Kapucínské hrobce, srdce v tzv. Hrobce srdcí (Herzgruft) v Augustiniánském kostele a vnitřnosti v měděných nádobách v dómu svatého Štěpána. Toto zvláštní uspořádání má zcela prostý původ: každý ze jmenovaných kostelů usiloval pro zvýšení vlastní prestiže o to, aby byl místem posledního odpočinku Habsburků. Arcivévoda Franz Karl, otec císaře Franze Josefa I., který zemřel roku 1878, byl posledním Habsburkem, jemuž se dostalo cti mít trojnásobný pohřeb.

Pod kapucínským kostelem (Kapuzinerkirche) sestoupíte do Císařské hrobky (Kaisergruft), místa posledního odpočinku rakouského panovnického rodu. V kryptě se pohřbívá od roku 1633, posledním zde pochovaným císařem byl v roce 1916 František Josef I.

Vzhledově jednoduché modely nejstarších rakví z 16. st. přecházejí v nápadné modely typu Ferrari, aby následně ve 20. st. přešly do elegantních modelů s nevyzývavým přepychem, které jsem si nazval model Bentley či Roys Roys.

V mohutné dvojité rakvi leží Marie Terezie a její manžel František Štěpán Lotrinský, tělo jejich syna Josefa II. naopak obývá menší prostou rakev, která ostře kontrastuje s opulentím ležením jeho rodičů.

Stalo se o Dušičkách roku 1780:
To navštívila Marie Terezie jako vždy rodinnou hrobku v kryptě kapucínského kláštera. "Dušičky jsou velký den zbožnosti, pro mne ještě víc než pro ostatní, protože jsem tak stará." Trpěla pokročilým revmatismem, byla obtloustlá a dýchavičná a už delší dobu nedokázala chodit po schodech. Sloužící ji museli spouštět dolů v křesle pomocí kladkového mechanismu. Ten se při zpáteční cestě zasekl - císařovna v tom viděla jasné znamení blížícího se konce. "Hrobka mě už nechce vydat." Josef jejím nářkům moc nevěřil. Za zhoršujícím se matčiným zdravotním stavem viděl předstírání, které mu mělo zabránit v plánované cestě do Anglie a Nizozemí....a pokračování na: http://www.nicotna.osoba.cz/bitvy-a-udalosti-rozlicne-v/pripad-marie-terezie-vs-josef-ii.html

Při pohřbívání byl stanoven zvláštní ceremoniál.
Když došel pohřební průvod se zesnulým ke Kapucínské hrobce a dorazil k bráně, muž v čele průvodu na ni zaklepal. Za bránou se ozvalo: „Kdo žádá o vstup?“ Muž představil zesnulého se všemi jeho tituly: „Císař římský, král český a vévoda rakouský...“ „Toho neznám,“ odpověděl mnich. Muž poté zaklepal znovu a na stejnou otázku odpověděl zkráceným titulem zesnulého. Mnich znovu odpověděl: „Toho neznám.“ Vůdce průvodu zaklepal potřetí a nyní na tutéž otázku odpověděl: „XY, ubohý hříšník.“ Na to mnich odvětil: „Toho znám.“ a vpustil průvod dovnitř.

Zatím posledním Habsburkem, který tento starodávný pohřební ceremoniál absolvoval byl Karel Ludvík (1918 - 2007), syn posledního rakouského císaře a českého krále Karla I. Plánek a rozmístění: Die KAISERGRUFT

František Josef I- jen první úředník státu, se snažil žít, byť obklopen bohatstvím a přepychem, skromně. Podle toho vypadá i jeho celkem strohá rakev. Po jeho bocích leží jeho manželka Alžběta Habsburská - Wittelsbachová zvaná Sissi a jejich syn, korunní princ Rudolf, který je tragicky opustil nejdřív (http://royal-history.sweb.cz/verze.html). Ani po tolika letech nedají Rakušané a i jiní návštěvníci na Františka a jeho rodinu dopustit a u rakví jsou neustále čerstvé květy. Hlavně na Sisi nedají dopustit přátelé Uhři, což dokazují věnce se stuhami v barvě Uherského království. Proč asi?, za co to vděčí Sisi, která se o politiku (až na jednu vyjímku) nezajímala? Kdo chce zjistí si.

Ne, ne. Při prohlídce posledního odpočinku Habsburků jsme se nedali strhnout badatelským zájmem a nepřekročili ten pomyslný práh života a smrti směrem do záhrobí. Naopak. Opět zpět nahoře jsme se rozloučili s velmi milým panem pokladníkem- Kapucínem, který neváhal a tak, jak při našem příchodu, opět vyběhnul z kasy a velice bouřlivě se s námi, i pár velice českému jazyku podobnými slovíčky, rozloučil s přáním krásných, bohatých Vánoc. My, nezvyklí a netrénovaní k takové lidské otevřenosti, jsme mu, po tom co z nás opadlo překvapení z té vřelosti, popřáli totéž a navrch pochválili hrobku o kterou se řád Kapucínů již staletí stará.

A potom jsme se už jen svátečně nasvícenými uličkami s kalíškem punče v ruce vraceli zpět.

Zpět pod Michaelskou kopuli, s pohledem na šikovně nasvícený Amalienburg.

Až před Nový Hofburg. Tam jsme odbočili doprava a přes zasněženou Volksgarten jsme nabrali kurs k vánočně osvícenému Rathausu.

Rathausplatz- vánoční trhy

Od poloviny listopadu až do Vánoc se ta nejkrásnější vídeňská náměstí proměňují v pohádkové vánoční trhy, kterým Rakušané říkají Christkindlmärkte. Při vůni vánočního cukroví a se šálkem horkého punče na Vás dýchne nefalšovaná předvánoční nálada.

Nám nedalo moc práce již dopředu zjistit, že nejznámějším vánočním trhem ve Vídni je právě ten u vídeňské nové radnice. Což se nám navíc, vzhledem k malé vzdálenosti od Hofburgu, hodilo. Cestou jsme míjeli Burgtheatr. Už tradiční kouzlo vídeňského adventu proměňuje Radniční náměstí ve svítící pohádkovou krajinu. Vánoční dárky, ozdoby na vánoční stromeček, cukrovinky a hřejivé nápoje tu nabízí na 150 stánků. Náměstí dominuje obrovský adventní věnec s průměrem dvanáct metrů a slavnostně ozdobené jsou i stromy v Radničním parku kolem dokola.

Vím, že znalci o tomto trhu říkají, že je to past na turisty a doporučují trochu vnímavějším duším trhy kousek od centra. Například nedaleko odsud, mezi Uměleckohistorickým a Přírodovědným muzeem, láká návštěvníky vánoční vesnička na náměstí Marie Terezie. V době adventu tu stojí přes 60 stánků nabízejících tradiční řemeslné výrobky a originální dárky. Tak snad někdy jindy.

Pochopitelně první co je nutné udělat, když se vmáčknete do toho vánočního davu, je najít stánek, kde se podává punč. I my jsme tak udělali. Chtě nechtě si k prvnímu horkému a voňavému punči musíte koupit hrníček. Při další ochutnávce u jiného stánku už jen stačí podat ten svůj. Hrneček s pěkným vánočním motivem můžete před odchodem vrátit, ale věřím, že většina lidiček si ho odveze domů na památku.

Akci trhy jsme plánovali už doma u webovek, které tyto trhy mají. Je tam přesný plánek očíslovaných stánků. A stačí jeden klik a otevře se vám fotografie s prodávaným zbožím s hrdým majitelem v popředí. Jako náruživý masožravci jsme si už doma naplánovali taktický pochod s hrníčkem punče v ruce ke stánkům s různými klobásami, klobáskami a dalšími zajímavými uzeninami.

My jsme si už doma prostřednictvím webových stránek oblíbili stánky číslo 10 a 117.

Až po těchto ochutnávkách přišly na řadu sladké stánky. A při konečné prohlídce stánků nabízející zboží nejedlé, přišel čas na další punč. Pečené kaštany jsme vynechali, ani jsme si nedali zamilované jídlo císaře Františka Josefa, trhanec. Ale dali jsme si kornout opečených osolených bramborů. Tedy doma bych to nejedl, ale tady to chutnalo...a ohřálo zmrzlé ruce.

Tak až po hrdlo plni vánočních pochutin jsme se mezi stánky zvolna potáceli z celodenního šlapání rozbolavěnýma nožkami a plnili alespoň svoje smysly už jen vánoční atmosférou. A na to všechno hemžení se, jako každý rok, koukal ze špičky nejvyšší, 100 metrové radniční věže, Rathausmann. Třímetrová plechová socha rytíře v brnění s kopím, na kterou nedá žádný Vídeňák dopustit.

Ale nedalo se nic dělat je třeba už jet domů. Nenasedli jsme do čekajícího kočáru, toho jsme si užili dopoledne, ale dobelhali se k parkovišti u Hofburgu, kde na nás čekalo vymrzlé autíčko.