Mám rád říjnové- a tedy mezisezonní návštěvy Švýcarska. Ubylo všudypřítomných a nezbedných turistů pletoucích se nám pod nohama, také ceny za služby mírně klesly. A tak turistické oblasti týrané celou letní sezonu nadšenými, neposednými návštěvníky zvolní rytmus života, zavládne pohoda. Alespoň já to tak cítím. Ovšem musíte být připraveni na to, že škrt přes váš dlouho dopředu připravovaný itinerář vám může udělat náhlá změna počasí. I když nižší teploty a menší intenzity slunečního svitu jsou vhodné pro cestování s psíky, může se již v tuto dobu stát, že se počasí zhorší více, než je vám milo. I já s tímto počítám a mám vždy připraveny náhradní programy a cíle. Už jsem si myslel, že budu muset tentokrát improvizovat, ale naštěstí opět jsem měl i při této návštěvě celkem štěstí na počasí. I když ráno při příjezdu na Klausenpass jsem o tom pochyboval. Tentokrát jsem nejel celou cestu sólo, ale s přáteli jsem si dal sraz na hotelu Steingletscher. Část mého pobytu jsme tedy poznávali přírodní krásy společně a zároveň jsem je rád zavedl na místa mne už známá.
Při letošní cestě jsem chtěl zdolat několik dalších průsmyků, které se nám nepodařilo sjet již dříve a při té příležitosti tak poznat další krásy či pozoruhodnosti části Urijských Alp. Ale, jak je zde zvykem, trocha teorie neuškodí: Švýcarské Alpy se rozkládají na ploše 24500 km čtverečních a patří k Západním Alpám. Švýcarské Alpy na Severní a Jižní jsou od sebe odděleny údolím Rhôny a Rýna. K Severním Alpám patří Bernské, Urijské a Glarnské Alpy. K Jižním, kam zatím jezdíme jen v myšlenkách patří Penninské, Lepontské, k ním přiléhající vápencové Luganské a na východě Rétské Alpy. Alpy zabírají 60 % území Švýcarské konfederace.
Jak jsem psal výše, první bod v našem plánu bylo hned ráno sjet Klausenpass.
Černé myšlenky ohledně nedobrého počasí mne postupně opouštěly se zvyšující se nadmořskou výškou, do které jsme se s naším autíčkem obutým čerstvě do zimních botek dostávali.
A jen co jsme projeli hustou mlhou povalující se v údolí, vydechli jsme úžasem a radostí nad tou krásou, která se nám doslova během minutky zjevila. Teda, až na naší Gínu, která naopak okamžitě náladu ztratila, neboť pochopila, že se po ní bude chtít, aby se páníčkovi několikrát zvesela podívala do fotoapárátu.
Mezi kantony Uri a Glarus, mezi městy Altdorf a Linthal a mezi nebem a zemí- to je Klausenpass. A na něm hotel Klausenpasshoehe.
Na vrcholu Klausenpasu jsme si udělali delší přestávku a prohlédli si okolí. Jelikož se tam pohybovalo jen pár lidiček, tak jsem vypustil holky, ať se pořádně protáhnou po noční jízdě z Prahy. Rády toho využily.
A po procházce se vydáme opět do druhého údolí plného mlhy, které se nám rýsuje za Gínou a Mejou.
Na hranici s mlhou stojí Hotel Klausen-Passhöhe. Hotýlek se kdysi coby novostavba krapítko celý naklonil. Takže nabízí hostům další atrakci: chcete chodit v pokoji do či z kopce?, ubytujte se v našem hotelu!
A to už se cestou na Sustenpass chystáme opět prorazit mlhou na nejvyšší bod sedla. Silnice měří 45 km a patří k nejmladším. Byla postavena v letech 1938- 1945.
A situace se opakuje. Je to nádhera, jak se během minuty změní mlha v ostrý slunečný svit.
Provoz v toto roční období už není velký, a tak si bez obtíží nacházíme každou chvilku dobrá, neobsazená místa k zastavení a focení, nebo jen k pouhému mlčenlivému obdivu této horské krajiny. V sezoně tady bývá narváno. Pasy se všeobecně otevírají provozu v červnu, pokud tomu přeje počasí, a uzavírají v říjnu.
Jestliže jedete z kantonu Uri, tak jako my, na nejvyšší bod Sustenpasu musíte projet vrcholovým tunelem, který se ovšem nachází už v kantonu Bern.
Na vrchol pasu jsme dorazili hodinku po poledni. Na hotel Steingletscher u stejnojmenného ledovce to je už jen kousek, tak jsme si zde udělali alespoň dvouhodinovou pauzu. Napřed jsem pochodil s jezevčicemi, kterým jsem potom dal najíst, napít a uložil je k odpočinku do peřiny, kterou mají vždy k dispozici v autě. Sám jsem se potom vydal do nejbližších okolních kopečků.
Meja. Zde pózuje coby Jezevčík dlouhosrstý alpsko- urijský. A Gína jí to akorát kazí.
Čas se naplnil, co jsem chtěl prozkoumat, prozkoumáno bylo, co jsem chtěl vyfotit, vyfoceno bylo. Odjíždíme o trochu níže, kde na hranici slunce a mlhy na nás čeká hotel. Cestou se ještě budeme zastavovat, aby jsme si z výšky prohlédli ledovec Steingletscher, ke kterému se vydáme spolu s přáteli druhý den po snídani.
A zde se nám už ukazují objekty našeho dalšího zájmu: Steingletscher a z něho tvořící se Steinsee.... a hned vedle se nám začíná do mlhy halit náš hotýlek Hotel Steingletscher, v kterém jsem přespával už minulý rok.
A ranní kontrasty před hotelem: vrcholky se začínají koupat v paprscích slunce a z údolí nezadržitelně a hrozivě, jak v nějakém hororovém filmu, postupuje směrem k nám hradba mlhy.
Holky dostaly důvěru a tak mohly sami volně postupovat směrem k ledovci. Byly rády a každá si na tomto výletu našla své body zájmu.
Tak děvčata, to je on. Blíže už nepůjdeme. Jednak máme dnes opět nabitý program a už je jedenáct hodin, a jednak, mohlo by třeba začít padat kamení.
Cestou na Grimselpass nás čekal adrenalinový vrchol této naší říjnové cesty po průsmycích. Po první cestě na Grimselpass, kterou jsem absolvoval předloni, až zpět doma jsem zjistil, že jsem minul dolní stanici Gelmerbahn, nejstrmější lanové dráhy na světě, která by nás vytáhla k přehradnímu jezeru Gelmersee (1849m.n.m.). Tentokrát si tuto superjízdu nenechám ujít. Přístup ke spodní stanici lanovky je přes propast po dlouhém lanovém mostě. Že by test odvahy a odhodlanosti absolvovat ještě větší dobrodružství, které čeká pasažéry lanovky?
Během desetiminutové jízdy lanovka, která nejprve sloužila k dopravě materiálu na stavbu přehrady, překonává sklon až 106 %. Jak nahoru, tak i když jsme jeli zpět dolů, jsme si hrdinně sedli rovnou do první řady tohoto vozidla. Na největším sklonu nám bránilo proti vypadnutí jen sklopné železné madlo. Narozdíl od přátel jsem se ho ani, protože já zuřivý fotoreportér, nemohl držet. Nezbylo mi, než se jen zapírat nohama. Fakt nepopsatelný pocit, když vám zadní část těla, jediná to v kontaktu se sedačkou, má chuť sklouznout dopředu do propastného prostoru před vámi. Vřele doporučuji...a rovnou první řadu.
Foto: http://www.grimselwelt.ch
Krátkou cestou od lanovky k přehradě jsme si zklidnili smysly. Já jsem se rozhodl napřed prozkoumat terén pod betonovou hrází. Nikdy jsem tak blízko nebyl. Silně jsem vnímal ten fakt, že nade mnou, do velké výše je zadržována ohromná masa vody. Kousek ode mne.
Když jsem se na druhém konci šplhal na korunu hráze, najednou se za rachotu jeho motoru ze zamlženého údolí vynořil vrtulník. Přeletěl těsně okolo mne a nedaleko ode mne vysadil pár dělníků. To, co potom předváděl jeho pilot těsně u skalní stěny bylo opravdové umění profesionála.
Počasí se opět vydařilo, mlha do které jsme přijeli se opět ztratila. Šikovní Švýcaři tento kamenný a betonový kolos vysoko v horách postavili během tří let.
Chtě, nechtě musíme zpět k lanovce. Dvě hodinky stačili. A každý ponořen do svých myšlenek, se připravuje na adrenalinový sešup lanovkou zpět do údolí. Vozítko tažené jen jedním lanem se k nám už šplhá.
Vše dobře dopadlo, bez problémů jsme "zakotvili" na centimetr přesně ve spodní stanici. A teď: směr Grimselpass a jeho přehrady. Průsmyk, který se mi v říjnovém období líbí nejvíce.
Oblast Grimselpasu je druhým největším zdrojem vodní elektrické energie Švýcarska. Tak jako u nás nám energii poskytuje naše černé zlato- uhlí, Švýcaři ledovcům, z nichž pochází typicky mléčně zabarvená ledovcová voda používaná k výrobě elektřiny, říkají bílé zlato. Určitě je navíc ekologičtější. S tím ale nic nenaděláme. Ledovce? a v naší české zasmrděné kotlince??
Historický Grimsel Hotel byl znovu otevřen po rozsáhlé rekonstrukci jako „historický alpský hotel Hospiz". Přes tuto přestavbu bude tato ctihodná a starobylá instituce - 75-ti letý Grimsel Hospiz - odrážet hodnoty a tradice minulosti. Toliko přepis jeho charakteristiky. Znám, kromě naší Meji několik zkušených znalců hotelového luxusu. Pro ně: Švýcarské historické hotely.
Na samém vrchu sedla se nachází jezero Totensee, jehož modrá barva vody svědčí o jejím jiném zdroji, než ledovcovém.
Po překonání nejvyššího bodu sedla Grimselpass se brzy po začátku klesání objeví pohled na Rhonegletscher. Řekl bych dosti smutný pohled. Rhonský ledovec drží smutný primát, je totiž nejrychleji tajícím ledovcem v Alpách. Kdysi jeho led vyplňoval i celé údolí. Sjedeme do tohoto údolí a k ledovci budeme pokračovat Furkapasem na protějším svahu.
Tam, kde v relativně nedávné době "tekl" ledovec neroste absolutně nic. Zbyla jen holá, vyhlazená skála. Voda z odtávajícího ledovce tvoří pramen nám známé řeka Rhôny. Ta teče nejprve západním směrem a poté se stáčí k severu a napájí Ženevské jezero. Z jezera vytéká na jih poblíž Ženevy, přibírá vody řeky Arve a teče na území Francie. Po dalších 581 km se vlévá do Středozemního moře.
U ledovce trůní také historický Hotel Belveder
Poslední serpentiny a metry naší cesty k ledovci a první stovky metrů zatím bystřiny Rhôny. Místním obyvatelstvem zvanou Rotten.
Aha, odtud pochází ten kozí sýr. Půlku kola jsme si, jako praktický suvenýr, koupili domů. Výborný.
Po prohlídce ledovce z výšky jsme si koupili vstupenku do ledové jeskyně. Jeskyně se každým rokem musí obnovovat, neboť zároveň taje. Vidět ledovec zevnitř se hned tak znova nezadaří. To kapání studené vody za krk se dalo vydržet. Hra světla, stínů a barev ledu byla zajímavá.
Vybledlá fotka ukazuje stav ledovce v roce 1996. Je umístěna tam, kam až dosahoval led. Dnes je vstup do ledové jeskyně o hodně, hodně níže. Aby se zabránilo alespoň částečně tání ledu u vchodu do jeskyně, je vstup pokryt plachtou odrážející sluneční paprsky.
Ještě jedna historická fotka dokazující dnešní ohromný úbytek ledu. Naše jezevčí děvčata si ale starost o měnící se klima nedělají. Taky proč. Prý až přijde další doba ledová, opět ledovec naroste až do údolí. Alespoň takto uklidňoval vedle nás stojící český tatík svého českého synka.
Poslední foto a honem dolů. Směr Villeneuve u jezera Lac Leman. Náš hotýlek čeká a Meja, náš hotelový expert, už myslí jen na to, jaké že to peřiny jí budou nabídnuty ke spánku, jak daleko od recepce bude muset jít na kontrolu hotelové kuchyně a jak kvalitní travička v okolí jí bude nabídnuta k venčení.
Mlha se hrozivě valí z Grimselpasu do údolí. Blíží se večer.
Poslední pohled na Furkapass v záři zapadajícího slunce. Byla už docela zima a foukal vítr. Inu říjen.
A to je náš hotýlek. Hotel de ľ Aigle. Jak zde zvykem, celý rozkvetlý a navíc usazený v samém historickém minicentru městečka Villeneuve. Perfektní místo na vycházky kolem jezera. Na jeho břeh to byla minutka chůze.
Vydali jsme se i po stále rozkvetlé rivieře na dvouhodinovou procházku k hradu Chillon.
K hradu jsme došli už za tmy a byli jsme svědky rozsvícení venkovního osvětlení.
I na zpáteční cestě jsme mohli v klidu a téměř v naprostém soukromí obdivovat osvětlená místa na lausanské rivieře. I náš hotel a starobylý kostel hned vedle, jehož zvon odbíjel čas co čtvrt hodinu vypadal pohádkově.
Pohled z Villeneuve na část riviery Vevey- Montreux.
Poslední rozhlédnutí napravo- nalevo a odjíždíme domů.
Ale pozor! Ne zas tak rychle!! Chceme si projet celý Furkapass a Oberalppass. Cestou míjíme nejstarší švýcarské město Sion. Vévodí mu symboly moci církevní a světské. Kostel Notre Dame de Valére a na vyšším kopci poničený hrad Tourbillon. Čas nás tlačí, chtělo by to na prohlídku hlavního města kantonu Valais alespoň půl dne. Tak určitě příště.
Podle oficiálních internetových stránek oznamujících sjízdnost pasů měl být Furka i Oberalppass otevřen. O opaku mne po dvou hodinách jízdy z Villeneuve přesvědčila až stažená závora. Ale nedivil jsem se. Počasí se opravdu zhoršilo i dole. Na pasech musela být pořádná slota. Co udělá obeznámený cestovatel? Ne, nevzdá všechny své plány a nepojede nazpět k jezeru a potom na Fribourg a domů, ale najede se svým autem na plošinu přistaveného vlaku. Ten ho za 30 franků a dvacet minut jízdy dopraví tunelem pod Furkou do městečka Realp, odkud je možno pokračovat na Oberalpass.
Jen co jsme vyjeli v Realpu z vlaku, vjeli jsme do pořádné mlhy.
Přes sedlo Oberalppass jezdí i Glacier express, zvaný též nejpomalejší expres na světě. Je to velice slavný švýcarský horský vlak. Již 80 let jezdí ze Sv. Mořice a Davosu do Zermattu a zpět. Jeho trasa je vedena po nejvýše položených úzkorozchodných tratích s výhledy na velké švýcarské ledovce. Jedna cesta trvá 7 a 1/2 hodiny. Jede se přes 291 mostů, skrz 91 tunelů a právě přes průsmyk Oberalppass ve výši 2.033 m n. m. Říkám si, stál by za hřích. Psi na palubě- jak je i jinde ve Švýcarsku zvykem, vítáni...do 30 cm kohoutkové míry zdarma.
Teda, byl jsem připraven na ledasco, ale maják, a funkční, ne nějakou atrapu, jsem zde nečekal. Nedalo se zabloudit. Ani v mlze.
Nakonec se mi krajina kolem pasu velice líbila. Právě příchozí zima- sníh, námraza a jinovatka na rostlinách dodali přírodě zajímavé syrové, šedostříbrné barvy.
Jak mile a přátelsky naopak působily po sestupu z průsmyku ještě zelená švýcarská údolí.
Ještě více než hodinku jsem se během jízdy mohl těšit takovými pěknými pohledy do přiměřeně udržované krajiny, než jsem najel na dálnici, po které jsem pokračoval směrem na Chur, Bregenz a Mnichov. A už cestou domů jsem si začal v hlavě rovnat a přehrávat své nové, právě prožité zážitky. Plán se nám podařilo splnit téměř na sto procent. A to i díky tomu, že nám opět vyšlo počasí.
Že jsme měli štěstí na počasí dokazují záběry web kamer pořízené v úterý, když se opět po pondělní sněhové nadílce vyčasilo. Sustenpas zasněžen a uzavřen.
Klausenpass a i většina dalších průsmyků do června příštího roku taktéž.
Regionu Vysokých Tater jsem se, jak můžete vědět z jiných fotoreportáží, doposud jen zlehka dotýkal. Projížděli jsme spolu s jezevčicemi naším autíčkem Cestu svobody, zastavili se tu, počmuchali onde a jen z této uctivé vzdálenosti jsme se těšili jejich krásou. Ale byla to jen otázka času, kdy mi to okukování přestane stačit a já si přímo do najkrajších hôr východnej Europy naplánuji několikadenní, mnoha aktivitami nabitý program.
Hrad Strečno
Naše cesta začala brzkým odjezdem z domu, tak abychom byli kolem desáté dopoledne pod hradem Strečno. Jel jsem pod ním mnohokrát. A vždy, když jsem ho minul, jsem byl na sebe naštvaný, že jsem neměl tu sílu sundat nohu z pedálu plynu, zaparkovat v podhradí a zajít si ho prohlédnout. No, tentokrát to byl první bod našeho itineráře. Takže v žádném případě ho už neminu. Po 17 ti leté rekonstrukci byl hrad zpřístupněn veřejnosti v roce 1992 a je národní kulturní památkou. Hrad Strečno, který se v minulosti zval rovněž Strechyn, Strechun, Streczan, Streczen nebo Strežín), vytvářel se svým dvojčetem - Starým hradem (Varín) neprostupnou hradbu uzavírající oba břehy řeky Váh na staré obchodní stezce.
Stojí na začátku strečianské soutěsky proti toku Váhu na vápencové 103 metrů vysoké skále. Ta byla osídlena už v době bronzové a železné. Patřil mezi hrady, na kterých se vybíralo od obchodníku clo. Tak jako na jiných hradech v Pováží. Hrad Strečno je prvně připomínán za doby vládnutí pána Pováží a Tater - Matúše Čáka Trenčianského v roce 1321. Vystavěn však byl pravděpodobně dříve, někdy na přelomu 13. a 14. století. Dva roky po smrti Matúše Čáka dostává Strečno zvolenský župan Donč za věrné služby králi Karlu Robertovi. V roce 1397 přechází Strečno do zálohy kališskému vévodovi Sandzivojovi z Ostrorogu od krále Zikmunda. Začátkem 15. století se dostal do královských rukou a stal se majetkem uherských královen Barbory a později Alžběty.
V roce 1444 se dostal do majetku rodu Pongrácovců z Liptovského Mikuláše, kterým patřil do roku 1469 a poté často měnil své majitele. Jedním z majitelů byl František Vešeléni, manžel známé Žofie Bosniákové. Ta byla pro své dobré skutky přezdívána světicí ze Strečna. (CLICK). V době její smrti se o hrad jeho hradní pán už moc nestaral a hrad chátral. Sloužil už jen jako rezervní objekt v době ohrožení. Jeho opravy začali až roku 1654
Hrad se dělil na dolní a horní. Dolní hrad se nacházel za hradními zdmi a vcházelo se do něj přes tři brány se zvedacím zařízením. Z nádvoří dolního hradu byly vchody do sklepů pod hradem, do ledárny a octárny. V areálu dolního hradu se nacházely i zásobárna, sýpka, zbrojnice a stáje. Byla zde i pekárna a kovářská dílna.
Z prostor dolního hradu se zvedala čtyřpatrová hradní věž, okrouhlá bašta a dvoupatrový hradní palác. V paláci byly pánské, ženské a dívčí pokoje, jídelna, pokoj paní, vyzdobený reprezentační hradní sál. Dále i kapitánova místnost, správcův pokoj, kuchyň a kuchařův pokoj. V horním hradě byla i kaple, klenotnice, zásobárny a další místnosti na ubytování hradních pánů a jejich služebnictva. Na hradní věži a také na paláci byla pavlač. V horním hradě byla také kamenná cisterna na vodu. Prostory kulaté bašty sloužily převážně pro hradní personál. Byl v ní i pokoj drába.
Špatné časy nastaly pro Strečno v době stavovských povstání. Strečno se stává útočištěm vzbouřenců během Thökölyho povstání. Na hradě se objevují také kuruci Františka Rákocziho, ale to už bylo Strečno značně poškozeno, neboť v září roku 1674 byl hrad konfiskován po neúspěšném Wesselynyiho spiknutí a nakonec v roce 1698 na příkaz tehdejšího uherského krále Leopolda I. pobořen. Od té doby Strečno chátralo. Ještě předtím z něj bylo odneseno veškeré zařízení a vybavení. Podle zprávy o stavu hradu z roku 1680 byl hrad natolik poškozen, že byl neobyvatelný. Jeho ruiny byly vystaveny dešti, sněhu i větru, přičemž tento stav trval již několik let.
Po thokolyovskom povstání se Strečnianské panství dostalo do rukou císařských generálů bratrů Lowenburgovců. Centrem panství byl v té době již zámeček v Tepličce. Noví majitelé se o pobořený hrad nestarali. Přesto dali v roce 1689 přezkoumat ruiny hradu, přičemž v hradní kryptě pod kaplí objevili rakev s Žofií Bosniákovou. Její tělo i po 45 letech bylo téměř v neporušeném stavu. Lowenburgovci pozůstatky Žofie Bosniákové dali přenést v roce 1698 do Tepličky. Později, s povolením církevní vrchnosti, její tělo uložili do skleněné rakve, kterou spolu s její portrétem umístili v tamním kostele.
Dobšinská ledová jeskyně
Asi tak 40 km od Popradu směrem na jih, v NP Slovenský ráj, se nachází překrásné podzemní království ledu, které stojí za návštěvu. To byl druhý bod naší páteční cesty do Prešova. Charakterem zalednění patří Dobšinská ledová jeskyně mezi nejvýznamnější na světě, což podtrhuje i její mimoalpská oblast výskytu. Byla objevena roku 1870 a hned na to zpřístupněna roku 1871. Roku 1887 byla též jednou z prvních elektricky osvětlenou jeskyní v Evropě.
Leží v nadmořské výšce 971 metrů a má délku 1232 m. V zaledněné Velké síni je teplota vzduchu 0,5 – 3,8 °C a vlhkost dosahuje až 88 %. K vidění je podlahový led, ledopády, stalagmity a sloupy. Tato jeskyně byla zařazena na Seznam světového přírodního a kulturního bohatství. Do roku 1946 bylo v jeskyni povoleno bruslení pro veřejnost. Dobšinská ledová jeskyně je jeskyní se specifickou cirkulací vzduchu. Prostory Dobšinské ledové jeskyně byly původně spojené se Stratenskou jeskyní. Po zřícení jeskynního stropu však došlo k jejímu oddělení a uzavření cirkulace vzduchu. Jeskyně získala tvar kapsové dutiny. Je široká 18 metrů a hluboká 70 metrů s jediným otvorem na povrch. To zapříčinilo vznik místních mikroklimatických poměrů a zalednění jeskyně.
V zimě vniká do jeskyně studený vzduch, který ochlazuje stěny jeskyně a prosakující voda tak zamrzá a vytváří ledové útvary (stalaktity, stalagmity, ledopády, sloupoví a podlahový led). Tloušťka podlahového ledu dosahuje až 25 metrů, tvoří objem přibližně 145 000 m3. (CLICK). Na parkoviště jsme přijeli v mírném deštíku asi tak 15 minut před začátkem poslední prohlídky. Tak jak jsem měl naplánováno. Ale nedošlo mi, že vstup do jeskyně se nachází 130 výškových metrů nad parkovištěm a cesta naučným chodníkem plným serpentin trvá normálně 25 minut. Abych to zkrátil: napřed, chtěje za každou cenu stihnout prohlídku jsem se do kopce rozběhl, potom se už jen plazil a když se začal o mne pokoušet infarkt tak popadaje dech jsem chtěl návštěvu vzdát a potupně se skutálet k parkovišti. Ale v tu chvíli jsem o něco výše za dvěma serpentinama zahlédl vysvobození. Vstup do jeskyně. Jen tak tak jsem si stačil koupit lístek a už se začínalo. Byl jsem jediný z návštěvníků, který si uvnitř jeskyně kde, jak nám řekl průvodce, bylo mínus dva stupně, otíral ještě dlouhou dobu pot z čela.
Horní Smokovec
V neděli hned po skončení výstavy jsem se během hodiny přesunul do Vysokých Tater. Vysoké Tatry se pyšní přízviskem "nejmenší velehory." Přestože dvouapůltisícovou hranici přesahuje jen pár štítů, pro horskou turistiku mají své kouzlo. Nabízejí totiž všechny půvaby horského světa v kapesním formátu.
Jako místo mého třídenního pobytu jsem si vybral jeden ze čtyřech Smokovců- Horní Smokovec. Jinak- Smokovce se skládají ze čtyřech původně samostatných osad Starý Smokovec, Nový Smokovec, Horný Smokovec a Dolní Smokovec, které se od roku 1999 stali součástí města Vysoké Tatry. Starý Smokovec je nejstarší turisticko-rekreační tatranská osada, Nový Smokovec je střediskem koupelové léčby, Dolní Smokovec je nejvetším tatranským střediskem dětské léčby horních dýchacích cest, v Horním Smokovci se nachází řada penzionů a ozdravoven.
A v něm i Penzion Partyzán. A musím zpětně říci, že jsem měl ve výběru štěstí. Penzion přesně splňoval mé představy a nároky. Tedy výborná cena za ubytování. Mé i psíků. Příjemné, ochotné a komunikativní osazenstvo penzionu, které mělo rádo nejen mne- ale, co je pro každého pejskaře důležité- i mé jezevčice.
Je to přesně ubytování pro ty, co mají rádi hory. Především. Dobře jsme se najedli, dobře vyspali a odpočatí další den vyráželi opět za dobrodružstvím.
Takže až pojedete do Tater, a třeba i s psíky, navštivte Penzion Partyzán. Já už teď hledám nějakou tu záminku- výstavu, abych měl důvod se tam opět příští rok na pár dní zastavit. Už během tohoto pobytu jsem si začal dělat plány kam se ještě podívat, jakou vhodnou túru vybrat....abych jí i já šťastně došel.)))
Z balkonu jsme měli bezvadný výhled jak na jih do popradské kotliny...
...tak i na masiv Lomnického štítu.
A pro má děvčata je okolí penzionu pravý ráj na venčení. Bez aut, ale také bez plotů. Toho využívala především Farinka- permanentně se zapomínala a odcházela sama do hor na své soukromé túry. Ať to bylo ráno, nebo už v noci, za tmy.
Tak páníčku honem, honem! Jsi tak nemožně pomalý. Dál už nečekám. Jdu do těch hor sama.
Mejule, ty také na mne nepočkáš? Teda, víš, to jsem si o tobě nemyslel, že se na mne vykašleš i ty!
Tak tedy nezbývá než užít velitelských pravomocí. Konec diskuzí. Fari- KE MNĚ! A šupem!! Nebudu tě odchytávat někde pod Lomničákem.
Pondělí: Hrebienok a vodopády Studeného potoka, Tatranská Lomnica a Skalnaté pleso
Můj plán byl takový, že pokud to počasí už v pondělí dovolí, neváhat, neodkládat to, ihned využít příležitosti a vyjet lanovkou na Lomnický štít.
A zdálo se velmi pravděpodobné, když jsem se před snídaní v sedm hodin ráno, podíval z balkonu, že nám to vyjde. Ale už při focení holek po snídani, s pozadím horského masivu, jsem si všiml narůstajícího oparu. Nebo snad, nedej bůh, mlhy?
Byla to mlha. A během chvilky, jak už to v horách bývá zvykem, se rozlila všude kolem. Tak skončil můj první pokus o výstup na Lomnický štít. Ještě dříve- naštěstí, než začal. A Farinka, chtivá nějaké té akce, to zase vzala do svých tlapek a začala odcházet do mlhy... Ale se změnou počasí se musí v horách počítat, takže nás to nevyvedlo z rovnováhy. Nastal čas realizovat plán určený na jiný den. Naložil jsem holky do auta a popojel do Starého Smokovce na parkoviště u lánové dráhy na Hrebienok. Je to strategicky položené místo ve Vysokých Tatrách a je ideálním východiskem pro mnoho hvězdicových výletů.
Výjezd lanovou dráhou na Hrebienok, procházka kolem vodopádů Studeného potoka
U pokladny jsem si koupil za 27€ Tatry Tourist Card a tím pádem jsem mohl používat tatranské lanovky jak jsem chtěl, dle mého výběru i několikrát. Na magnetické kartě je 18 bodů, které se vám odečítají po použití té které lanovky. Výhoda kromě toho, že nemusíte k pokladnám je i finanční. Hned u pokladen na Hrebienok jsme si udělali novou známost, která se nám hodila i později. Totiž paní pokladní, která mi dělala kartu, když slyšela, a potom i z okénka viděla, zrovna štěkající Farinu a Meju, kterým se nelíbilo být chvilku přivázané vedle na trávníku, okamžitě nadšeně hlásila, že také má trpasličího jezevčíka... no, a už to bylo, zavolala ještě kolegyni od vedlejší kasy, aby se podívala...a krásně jsme si popovídali. Ani se za mnou neudělala fronta.
Děvčatům jsem koupil na ty túry nový ruksak, chtěje je, já bláhový, nosit na zádech. Nakonec jsem ho na svých zádech nosil prázdný a používal ho jenom při nástupu do lanovek, aby se neřeklo. I cestou na Hrebienok se do něj vmáčkly. Zatímco cesta byla pro Farii k uzívání nudná - žádná pořádná akce, tak pro starou profesionálku Meju to byla příležitost jak přijít k obdivu a focení. Ihned poté, co jsme se usadili a čekali na odjezd, se Meja zkušeně zaměřila na partu německých důchodců. Z jejích očích se dalo vyčíst: jsem tu jen pro vás a připravena přijímat od vás obdiv a rozdávat vám fotoúsměvy. Tak co bude? Dočkám se? A taky se dočkala. Aby Němci nereagovali na své národní plemeno- jezevčíka.
Hrebienok (1285 m.n.m.) - středisko na úpatí Slavkovského štítu ležící nad Starým Smokovcem s kterým ho spojuje pozemní lanová dráha. Místo je to vyhledávané již od poloviny 19. století a to hlavně lázeňskými hosty ze Starého Smokovce. Ve třicátých letech 20. století byli postaveny první lyžařské vleky a sjezdovky. Je ideálním východiskem pro mnoho výletů. Odsud vedou stezky k pěti význačným vysokohorským chatám a na dva známé vrcholy. Vedle prochází i "červená" Tatranská magistrála. Projít si její jednu část, ze Skalnatého plesa na Hrebinok, jsem měl naplánováno až na další den. Bez psů.
Dnes jsem nám naplánoval takovou, ani ne dvouhodinovou procházku kolem Vodopádů studeného potoka a potom jinou trasou zpět k hotelu na Hrebienku. Míjeli jsme Bilíkovu chatu (1255 m.n.m.), pod kterou vodopády končí. Chata je umístěná těsně pod Hrebienkom v lesnatém prostředí Studené doliny, na jihovýchodním úbočí Slavkovského štítu. Na místě Bilíkovy chaty stála od roku 1875 jednoduchá Ruženina chata. V roce 1884 přibyl větší turistický hotel.
Po požáru obou budov v roce 1893 postavili majitelé dva nové hotely, které však v roce 1927 také vyhořeli.Tuto historickou osadu nazývali podle blízkého Studeného potoka Studenopotockými koupelemi. Dnešní Bilíkovu chatu (CLICK) dali do provozu v roce 1934. Chata je pojmenována na počest kpt. in memoriam Pavla Bilíka, příslušníka finanční stráže v Starém Smokovci, lyžaře, závodníka a účastníka SNP.
Vodopády Studeného potoka-
to je úsek Studeného potoka od soutoku Velkého Studeného potoka z Velké Studené
doliny a Malého Studeného potoka z Malé Studené doliny. Začínají v blízkosti
Rainerovy chaty a končí u Bilíkovy chaty.
Studený potok zde protéká velkým terénním zlomem a vytváří tak překrásné
kaskády a katarakty. Ty jsou obzvlášť pěkné při jarním tání, nebo po velkých
deštích.
Podél vodopádů vede několik turistických chodníků a po těch jsme se pohybovali také my. Nejznámější vodopády shora dolů se jmenují: Obrovský vodopád, Malý a Velký vodopád a Dlouhý vodopád.
Po prohlídce vodopádů jsme se zastavili u nejstarší chaty ve Vysokých Tatrách- Rainerovy chaty (1301 m.n.m.), kde jsem ochutnal pověstný "domácí čaj pána chatára". V roce 1863 dal postavit na Starolesnianskej polaně v ústí Velké Studené doliny kamennou chatu smokovecký hoteliér Ján Juraj Rainer. Sloužila prvním turistům, kteří chodili do obou Studených dolin a k Obrovskému vodopádu až do doby, kdy v těsné blízkosti Rainerovy chaty postavili v roce 1884 turistický hotel Kamzík.
Rainerova chata poté sloužila jen jako noclehárna vůdců a nosičů, později byla využívána jako skladiště nebo garáž. Obnovená byla v roce 1998. Od té doby slouží pro veřejnost jako chata s podáváním jen malého občerstvení. V chatě je také malá expozice historie a současnosti horských nosičů, sbírka starého horolezeckého nářadí a starých lyží. Je cenným dokladem dobové architektury chat. Po malém odpočinku, debatě s několika turistkami o tom, že ti pejsci tento pochod zvládají opravdu bez problémů, a ten kdo by měl být nesen jsem spíše já, jsme se na rozcestí nad Rainerovou chatou obrátili a po červené značce jsme se vrátili na Hrebienok a k lanovce.
Výjezd lanovkou z Tatranské Lomnice na Skalnaté pleso
Po menším odpočinku na pokoji penzionu jsme se odpoledne vydali do Tatranské Lomnice odkud jsme chtěli vyjet kabinkovou lanovkou na Skalnaté pleso. Říká se, že Tatranská Lomnica je jednou z největších a nejkrásnějších tatranských osad. Nachází se 6 km východně od Smokovce, na úpatí Lomnického štítu. Území, na kterém leží je vzpomínané již od roku 1209, kdy bylo v majetku různých vlastníků. Posledním soukromým vlastníkem byl Ondřej Spóner, od kterého toto území odkoupil Uherský stát v roce 1892. V tomto roce vznikly první státní lázně ve Vysokých Tatrách a další z tatranských osad-Tatranská Lomnica. V roce 1893 byl postaven hotel Lomnica, v té době největší na území Vysokých Tater, později pozoruhodný Lázeňský dům s bazénem a vodoléčbou. V roce 1905 byl postaven reprezentační Grandhotel, který byl v roce 1919 přejmenován na Grandhotel Praha. V té době vyrostly i sportoviště, lyžařská a sáňkařská dráha, kluziště, tenisové kurty.
V meziválečném období vyrostlo v Tatranské Lomnici množství rodinných penzionů a soukromých rezidencí. V roce 1933 vyrostla i největší moderní zotavovna- Morava. Svou hlavní turistickou atrakci získala osada v letech 1937 - 1940, kdy byla vystavěna visutá lanovka na Skalnaté Pleso a Lomnický štít. Její výstavba umožnila i výstavbu astronomických a meteorologických pracovišť při Skalnatém plese a na Lomnickém štítě. Tatranská Lomnica je prostě důležitým startem pro turistické trasy a to hlavně díky lanovce, která vás doveze na Skalnaté pleso, odkud můžete dále pokračovat na Lomnický štít. Visutá lanovka na něj byla postavena roku 1940. (CLICK).
Jejdá, ale to není jako v našem autíčku. Je to nějak vratké a houpavé. A jakou to má podlahu? Myslíš, že dost pevnou? No, to tvrdíš jen ty, že určitě.
No a co ty stožáry? Taky pevný?? Asi jako ta podlaha! Že jsem se to já zvědavá koukla ven. Jistější to bude v ruksaku, kdyby snad něco. Ježiši Fari! ještě kousek uhni, ať se taky vejdu, mám nějak velký zadek. I když mlha, která se ráno snesla na celé dolní území, se během dopoledne roztrhala, tam kam jsme měli namířeno se stále urputně držela. Ale to nám nevadí a ani nezabrání v prohlídce Skalnatého plesa a jeho okolí.
Kabinková lanovka z Tatranské Lomnice ( 903 m n.m.) na Skalnaté pleso ( 1751 m n.m.) překonává na 3682 metrech délky převýšení 869 metrů. Jízda trvá 12,5 minuty a přepravní kapacita je 900 osob za hodinu. Nápad postavit v Tatrách lanovku se objevil už v roce 1895. Meteorologové Uherské přírodovědecké společnosti chtěli postavit na některém tatranském vrcholu meteorologickou stanici. Nejdříve se uvažovalo o Slavkovském štítu, pak dokonce i o nejvyšším vrcholu Gerlachovském štítu. Nakonec zvítězil štít Lomnický a o stavbě lanovky se rozhodlo v roce 1930. Visutou lanovku inženýři rozdělili na 2 úseky: Tatranská Lomnica - Skalnaté pleso a Skalnaté pleso - Lomnický štít. Dodavatelem původní technologie byla firma Wiesner Chrudim (dnešní Transporta).
První úsek na Skalnaté pleso se začal stavět v roce 1936 a 22.12. 1937 (za 19 měsíců) se uskutečnila první jízda. Stanice lanovky v Tatranské Lomnici se nacházela v blízkosti Grandhotelu Praha v nadmořské výšce 898 m a překonávála tak převýšení 866 m ke stanici na Skalnatém plese ve výšce 1764 m (šikmá délka 4137 m). Uprostřed dráhy, ve výšce 1165 m n.m., je vložena napínací mezistanice Štart (start bývalé sáňkařské dráhy). Na trati byly v provozu dvě kabiny pro 30 cestujících (včetně 1 místa obsluhy). Doba jízdy trvala 25 minut a kabiny stanicí Štart projížděly. V případě potřeby se mohla trať rozdělit na dva úseky s přidáním dvou kabin, ale na Štartu se pak muselo přestupovat. Visutá lanová dráha od Grandhotelu Praha po 70 letech provozu dosloužila (provoz ukončen v roce 1999 !). V budově dolní stanice v T. Lomnici se uvažuje o muzeu lanovek.
Od roku 1973 na Skalnaté pleso dopravuje turisty kabinková lanovka z Tatranské Lomnice. Když už nestačila visutá lanovka kapacitně pokrývat zájem turistů, byla doplněna o paralelní kabinkovou lanovku (kabinky pro 4 osoby). Technologie Transporty Chrudim byla v letech 1993-95 nahrazena rakouskou firmou Girak. Dolní stanice v Tatranské Lomnici se nachází nedaleko penziónu Sasanka v nadmořské výšce 903 m n. m. O druhém úseku- na Lomnický štít si něco povíme později.
Když jsem vystoupil s kabinky a vypustil holky z jejich "bezpečnostního ruksáčku", bylo mi hned po prvním rozhlédnutí jasné, že ranní rozhodnutí vynechat tento den výjezd na Lomnický štít bylo správné. Počasí tak akorát dobré na procházky a turistické túry. Takže projít se okolo Skalnatého plesa po naučném chodníku, přečíst si co je napsané na info panelech, něco vyfotit, posedět, porozhlédnout se po štítech, když se mlha čas od času protrhla- to byl asi tak celý náš plán tohoto odpoledne. Nemůžeme pochopitelně vynechat osvětové a obdivovací zastávky našich jezevčic vždy, když si to nás míjející děti s jejich rodiči přáli.
Skalnaté pleso je pleso morénového typu a nachází ve výšce 1751 m.n.m. v Skalnaté dolině, přímo pod jižními srázy Lomnického štítu. Původně bylo nazývané Lomnické pleso. Skalnatým Plesem vede Tatranská magistrála v úsecích Hrebienok, Lomnická vyhlídka, sedlo pod Svišťovkou a Brnčalova chata. Má rozlohu 1,23ha, délku 212m a šířku 85m. Z plesa vytéká Skalnatý potok, který je v horní časti doliny převážně podzemní a na povrchu se objevuje až níže v dolině. Následkem výstavby nedalekých budov, hlavně při stavbě lanovky došlo k porušení nepropustného podloží, následkem čehož pleso v suchých letech vysychá. V okolí plesa je mezistanice kabinkové lanovky na Lomnický štít, sedačková lanovka do Lomnického sedla, observatoř astronomického ústavu SAV a Skalnatá chata.
V různých průvodcích po Tatrách se píše, že jsou protkány desítkami kilometrů turistických chodníků. Už doma jsem si říkal, že není chodník jako chodník. Plánoval jsem totiž, že bych vzal holky na túru. Ze Skalnatého plesa na Hrebienok. Cesta po "chodníku" okolo plesa mne ale definitivně přesvědčila, že zítra budou mít holky jen relaxační den a budou pouze z peřin dýchat ten čerstvý tatranský vzduch. Abych je totiž půl túry na tom chodníku nesl v podpaží, balancoval a poskakoval s nimi z kamene na kamen, tak na to jsem se už necítil. Tento způsob jejich dopravy se mi nejevil pro nás všechny jako bezpečný. Ostatně vyzkoušel jsem si to částečně na malé túře u vodopádů, kdy opravdu na některé vysoké kamenité schody už nemohly vyskočit a musel jsem je poponášet. A navíc- takto, jako neohrabaná trojka jsme budili úsměvy na tvářích kolemjdoucích turistů.
Po prohlídce plesa jsme se zastavili v Tatranské divočině, nebo- li nově zbudovaném poznávacím hřišti pro děti. Pozdravili jsme se s rodinkou sviště Jurka...
...holky se nechaly vyfotit na památku s medvědem Kubou. A Farinka soutěžila s rysem, kdo má větší tlapku. A v té mlze se nám někde ztratili kamzík Pirin a orel Karol.
Meja- jezevčík dlouhosrstý horský- tatranský
Ale dobře si to pamatuji! Říkal jsi, že v Tatrách budeme chodit po chodníčcích. Můžeš mi i stokrát více lichotit, že se ze mne už stala ta pravá tatranská jezevčice, ale tohle už není pro mne, nejsem přeci nějakej kamzík. Už aby jsme zase seděli v té gondole a jeli dolů na dobrou a zaslouženou večeři.
A tak se také stalo. A v noci při venčení se nám mohutný a krásný Dedo, který se nám úspěšně celý den zapíral v mlze konečně ukázal. Uvidíme, jestli k nám bude další den trochu více zdvořilý.
Úterý: túra po Tatranská magistrále Skalnaté pleso- Hrebienok
Jak jsem rozhodl, tak se i stalo. Děvčata si po předchozím dni zasloužila klid na lůžku. Vždyť za jeden den stačily vyjet na Hrebienok, udělat túru okolo vodopádů a odpoledne si sjet lanovkou na Skalnaté pleso, kde se zase ochotně nechala fotit poskakujíc po kamenech naučného chodníku a zároveň si plníce své reprezentační povinnosti vůči návštěvníkům. Já jsem nasedl do električky, která má zastávku kousek od penzionu a odjel do Tatranské Lomnice na lanovku. Ze Skalnatého plesa mám dnes naplánovanou túru po Tatranské magistrále směrem na Hrebienok.
Tatranské magistrála- to je nejdelší a nejvýznamnější červeně značená turistická cesta, která protíná celé jižní úbočí Vysokých Tater od Podbanského až po Velké Bílé pleso na úpatí Belianských Tater. Délka magistrály je 46,25km. Ani jsem ještě nenasedl do kabinky lanovky, aby mi při pohledu nahoru nebylo jasné, že to tam nevypadá o moc lépe než včera. Skutečnost byla ještě o něco horší, tedy mlha hustší. Takže moc jsem tam neokouněl a hned se vydal cestou na Hrebienok. Alespoň ten její začátek se zábradlím vypadá optimisticky.
Kousek od začátku jsme
míjeli Skalnatou chatu. Skalnatá chata (1751 m.n.m.) se nachází na prahu Skalnaté
doliny a byla předtím kamennou chatou. První návštěvníci Skalnaté doliny
nocovali pod převislým balvanem, tzv. Ohniskem, pod Skalnatým plesem. Jeho
zatarasením r. 1841 a obezděním r. 1877 vznikl primitivní přístřešek a dalšími
úpravami r. 1914 betonová chatka, kterou turisté nazývali kavernou. Po různých
přístavbách dostala Skalnatá chata nynější podobu.
Chatařem je Ladislav Kulanga, který je zároveň nosičem a má několik
nepřekonaných rekordů v nosičských vynáškách zboží na horské chaty (Zbojnická
chata 141 kg, Téryho chata 151 kg, Zamkovského chata 207,5 kg, z Tatranské
Lomnice na Skalnatou chatu 187 kg). Ze Skalnaté chaty snesl 211 kg na
mezistanici Visuté lanové dráhy I Štart.
I když to vypadalo, že se ztratím v mlze, šlo se dobře. Trasa byla poměrně dosti frekventovaná a já potkával lidičky, kteří si vybrali start z Hrebienka. Ale všichni jsme se navzájem chovali slušně, ochotně se na úzkých místech vyhýbali .... a nezapomenuli se navzájem pozdravit. Slyšel jsem pozdravy ponejvíce v českém a slovenském jazyku, ale také v němčině, polštině či angličtině. Já, jelikož se stávám nějak ukecaný, jsem se ještě párkrát zastavil na pokec se sobě rovnými. Při plánování jsem taktizoval, a tak jsem si vybral cestu ze Skalnatého plesa, neboť je to krapítko z kopečka. Ale nevím jestli to byl dobrý nápad, neboť kyčle a kolena dosti trpěla.
Cestou jsem se zastavil také na Zamkovského chatě (1475 m.n.m.) Zamkovského chata je útulná, vysokohorská chata pod horní hranicí lesa v dolní části Malé Studené doliny. Chatu postavil v letech 1942-1943 známý horský vůdce a horolezec Štefan Zamkovský (1908-1961) s manželkou Ludmilou, do té doby nájemce na Téryho chatě. V období 2.světové války poskytla Zamkovského chata a její okolí úkryt pronásledovaným politickým uprchlíkům, partyzánům a židovským rodinám. Po znárodnění chaty komunistickým režimem byl Š. Zamkovský pověřený správou Bilikovy chaty. O několik týdnů ho označili za bývalého kapitalistu, zbavili místa a vykázali z Tater. V roce 1952 odchází Š. Zamkovský s rodinou do Banské Štiavnice, kde je také pochován. Zemřel 15. května 1961. Členové Horské služby mu udělili "in memoriam" stříbrný odznak vůdce I. třídy Horské služby. V roce 1992 byla chata v rámci restituce vrácena potomkům Štefana Zamkovského. (CLICK)
Sestupem do nižších poloh i mlha jakoby přede mnou ustupovala Ale přesto jsem se musel zříci slibovaných pěkných výhledů z chodníku této trasy. I tak jsem měl kolikrát co dělat, abych se udržel na kamenitém chodníku. Koukat kam šlápnete a dopředu předvídat bylo dosti důležité. A ještě při dobrém počasí koukat po překrásném okolí- no to musí být snad už i nebezpečné.)))
Titěrný vodopádek byl předzvěstí toho Obrovského. Obrovský vodopád (1330m.n.m.) se nachází v ústí Malé Studené doliny nedaleko Zamkovského chaty. Vytváří ho Malý Studený potok v skalní roklině. Je vysoký 20m. Malá Studená dolina je terasovitá vysokohorská dolina dlouhá asi 4km. Od Velké Studené doliny z jihozápadu ji dělí hřeben Prostředního hrotu, na severu a severozápadě hlavní hřeben Vysokých Tater a na východě je to rozsocha Lomnického štítu. Dolinou protéká Malý Studený potok. Malá Studená dolina je považována za jednu z nejkrásnějších dolin na jižní straně Tater.
Malý Studený potok protíná magistrálu nad Starolesnianskou Poľanou údolní terasou. Výška vlastního vodopádu je téměř 20 m. Nad korytem je ocelový můstek a samotný vodopád je jedním z nejčastějších cílů výletů. Malý Studený potok se nedaleko Starolesnianskej Poľany stéká s Velkým Studeným potokem a pokračuje dále jako Studený potok. Na něm jsou další vodopády: Trojitý vodopád, Malý vodopád, Skrytý vodopád, Velký vodopád, Dlouhý vodopád. Společně tvoří Vodopády Studeného potoka. A ty jsme navštívili, jak jsem již psal, o den dříve.
Na Hrebienok jsem došel především spokojený s tím, že jsem se odhodlal na tuto túru a že mi to ještě šlape. Ihned jsem v duchu začal spřádat plány na další možné trasy, které bych, třeba příští rok mohl zkusit. V tom jsem ještě pokračoval v hotelu na Hrebienku, kde jsem si dal, byť byly asi dvě hodiny do večeře na penzionu, "něco k jídlu" a potom odešel na lanovku. Němec na fotce sestup do starého Smokovce pojal úplně jinak než já. Když jsem ho viděl, jak ho to baví, že se chová jako rozdováděný kluk a je od ucha k uchu celý rozesmátý, mává na nás co jedem dolů lanovkou a závodí s námi, řekl jsem si, že to taky někdy musím zkusit. Když tu kolobrndu zvládne pupkatý kníratý Němec, tak já taky! Půjčit si jí můžete nahoře na Hrebienku, a dolů už to jede samo.
Trasa pozemní lanovky vede ze Starého Smokovce (1020 m.n.m.) na Hrebienok (1235 m.n.m.). Na této trase zajišťují kyvadlovou dopravu dva vozy s kapacitou 128 osob. Poprvé byla pozemní lanová dráha zprovozněna 20.prosince 1908. Původní technologické zařízení lanové dráhy dodala vídeňská firma AEG. Na trati rozchodu 1000mm, délky 2019m, byly položeny Vignolové kolejnice délky 15 m, hmotnosti 20kg/m na dubové pražce. Nejmenší sklon tratě byl 100o/oo, největší 154 o/oo, na trati zajišťovaly provoz dva vozy, které se křižovaly na Abtově výhybce ve středu tratě. Původní zařízení bylo v provozu několik desetiletí. Ke zvětšování přepravní kapacity zvyšováním rychlosti došlo dvakrát (1950 a 1959) a to výměnou poháněcích motorů za silnější. Ani to však nestačilo a o přestavbě definitivně rozhodli před MS v lyžování v roce 1970. Z několika nabídek na přestavbu byla vybrána firma Ceretti-Tanfani z Milána, která umožnila přepravit za hodinu 900 osob. Přestavba byla zahájena roku 1967.
A večer se mi Dedo opět na pár minutek zjevil. Byla to pro mne pozvánka na poslední den mého pobytu? Jako by mi tím chtěl říci: nevzdávej to, zítra si tě už pozvu ke mně na návštěvu.
Středa: Belianská jeskyně a Lomnický štít
Středa byla dnem odjezdu domů. A také záložní den vyhrazený na výjezd lanovkou na Lomický štít, kdyby se první dva dny nezadařilo. A to se nezadařilo.
Takže jsem byl rád, když jsem ráno z balkonu viděl opět až na Lomnický štít. Přesto jsem zůstal ostražitý. Řekl jsem si, počkám jak se počasí bude vyvíjet a mezitím si splním poslední bod našeho pobytu. Návštěvu Belianské jeskyně. (CLICK). Jen 15 minut od Smokovce. Budu to mít akorát. Přijedu tak čtvrt hodinky před vstupem, ještě stačím vyvenčit psy....no měl jsem lépe číst webové stránky, kde se píše: Lesní cesta k Belianské jeskyni vede z obce Tatranská Kotlina, několik kilometrů severovýchodně od Tatranské Lomnice. Ke vchodu v nadmořské výšce 890 m vede naučná stezka s délkou asi 1000 m, která překonává výškový rozdíl 122 m. Výstup trvá asi 25 min.
Ano stala se mi stejná "chybička" jako v pátek u Dobšinské jeskyně a já nestíhal. Popisovat co se dělo znova nebudu. Vraťte se téměř na začátek této reportáže. Ale vše dobře dopadlo a tentokráte jsem měl ještě sílu si paní pokladní při kupování lístku přerývaně postěžovat, proč že ty vstupy do jeskyň jsou vždy tak vysoko a daleko od parkoviště.
Po skončení prohlídky jeskyně jsem věděl, že až budu projíždět přes Tatranskou Lomnici, budu se muset definitivně rozhodnout podle momentálního počasí na štítu. Vyjet lanovkou na Lomnický štít, či to vzdát a jet už rovnou domů?
To co jsem viděl mne až tak úplně nenadchlo, ale bylo to to nejlepší počasí, co jsem během těch tří dní v Tatrách zažil. Takže bylo rozhodnuto. Jedu. Nahoru.
Jen co jsem nasedl do kabinky, nějak se nám tam nahoře začaly honit mraky. No, už se nedá nic dělat, přece nevystoupím.
Lístek na vrcholovou jízdu už mám koupený....tady se musím zmínit, jak se nám hodila známost s paní pokladní, která měla v pondělí službu na pokladně na Hrebienok. Při dobrém počasí nelze jen tak přijít k pokladně a říci si o lístky na Lomničák. Omezená kapacity lanovky způsobuje, že vám paní od pokladny koukaje do počítače řekne, že na vás přijde řada až za pár hodin. Berte, nebo ne. Takže já jsem se ve 12 hodin dozvěděl, od paní koukající do počítače, že mám možnost si zakoupit lístky až na výjezd v 15.50 hod. Až potom si mne teprve všimla, začala se smát, kde že mám ty jazvečice? No pokecali jsme, řekl jsem jí, že děvčata jsem nechal v autě, auto sice ve stínu stromů, aby jim nebylo horko, ale stejně nevím, nevím, jestli mám tak dlouho čekat na tu moji vysněnou jízdu. No a za chvilku vypadl z tiskárny lísteček na krásných 13.50 hod. Moc, moc, moc jsem poděkoval a rozloučil se s kolegyní- milovnicí jezevčíků. Říkám to pořád, že si jezevčíkáři musí pomáhat.)))
I tak jsem měl při své třetí návštěvě plesa během tří dní čas udělat pár fotek okolí. Konečně bez mlhy.
Teď se teprve ukázalo v celé své kráse a já pochopil, proč sem míří, anebo se opětovně vrací to množství lidiček.
Během čekání na můj termín, i když jsem se těšil z pobytu a objevoval to, co mi bylo dva dny pro mlhu zapovězeno, jsem po očku s napětím pozoroval co se děje na štítu.
Zde se nám honí mraky mezi Lomnickým (2632m) a Kežmarským štítem (2558m), které spojuje Lievikové sedlo. Bylo to jak na houpačce. Jednou jsem byl pln obav, to když se vrchol i dolina zahalila do mraků, a za chvíli zase nadšen, to když se pohled na štít úplně vyčistil od mraků.
13.30 hod. Parádní počasí. Ještě jedna jízda a bude řada na mne. Snad to už to počasí vydrží.
13.49 hod a lanovka si jede pro mne. No to se může stát jenom mne, nevydržím to a lítostivě se svěřuji paní co stála vedle mne, a pokračuji: dvě hodiny už jsem tady nahoře a horší počasí, jako je teď, tady zatím nebylo. A paní mne utěšuje, a sama sebe přesvědčuje: třeba se to vyčasí, máme na tu návštěvu padesát minut. A měla pravdu. Sotva jsme vyjeli, počasí se během několika minut opět zlepšilo.
Stavba lanovky na Lomnický štít byla složitá, neboť v hluboké Skalnaté dolině pod stěnou Lomnického štítu se nemohly postavit podpěry. Bylo proto zapotřebí překonat převýšení 868 m s maximálním sklonem 80 % a vzdušnou vzdáleností 1867 m mezi Skalnatým plesem a vrcholem bez jejich pomoci. Jedna se přeci jen postavila a byla 30 metrů pod vrcholem vysunutá do volného prostoru. Zjistilo se totiž, že kabina lanovky se zde může při souhře nepříznivých okolností dotknout skalního masivu. Podpěra musela vydržet obrovskou váhu tehdejších tažných lan, nosného lana a plně obsazené kabiny, což činilo více než 41 tun!
Stavitelé vrcholové lanovky a dělníci museli na štít pěšky vynést obrovské množství materiálu a nakonec i nosné lano pomocné lanovky o průměru 4,5 centimetru. Realizace lanovky byla velmi technicky náročná a 30 nosičů pracovalo za neuvěřitelně těžkých fyzických a sociálních podmínek. Dva dělníci zahynuli na strmých srázech Lomnického štítu. Schvalovací jízda se uskutečnila 21. 10. 1940, avšak kvůli poškození nosného lana se provoz veřejné dopravy odsunul na rok 1942. Slovenské národní povstání a poškození lanovky nacisty v roce 1945 si vyžádalo přerušení provozu až do roku 1949.
Až do roku 1958 byla tato lanovka první na světě v délce lana bez podpěry, která činí 1867,2 m. Pak ji překonala lanovka z Chamonix na Aiguille du Midi ve francouzských Alpách, kterou jsme se předminulý rok také svezli. V letech 1986 - 1989 byl horní úsek lanovky zrekonstruován. Odstranila se vrcholová podpěra, vyměnila se i kabina a lanovka je bezpečnější. Nyní se kabina s kapacitou 15 lidí plus "řidič" opírá o 2 nosná lana a tažena je dalším lanem.
Po výstupu z lanovky cestou na vyhlídku jsme prošli kavárnou Dedo. Pan číšník nás každého jednotlivě pozdravil a nemusel dvakrát zvát na posezení u ovocného čaje s koláčky, nebo na kávu s domácí smetanou. Ostatně vůně z těchto horkých nápojů se linula celou kavárnou a sama nás tak zvala, abychom se po prohlídce zastavili a poseděli, než nám definitivně uplyne našich padesát minut na štítu. Kavárna je pojmenována Dedo (děda) z úcty k tradici. Takto neobvykle znělo někdejší pojmenování Lomnického štítu. Až do roku 1838 se mělo za to, že je nejvyšším tatranským vrcholem.
V roce 1654 provázel na Kežmarský štít skupinu turistů vesnický učitel Gärtner z Rakous a prohlásil: "A toto je Dedo. Je nejvyšší v celých Sněžných horách. Dosud na něj nikdo nevystoupil a jsem přesvědčen, že výstup na něj není ani možný. "Jméno Děda si získal štít pro svůj majestát a možná i pro vzhled, v zimním hávu muže připomíná hlavu Starce.
Pohled na pravou stranu od Pyšného štítu
Za pěkného počasí nabízí vrchol Lomnického štítu jedinečný kruhový výhled. Při dobré viditelnosti lze přes Belianské Tatry dohlédnout až na polské nížiny, zatímco v opačném směru se do zorného pole lidského oka vejde necelá pětina území Slovenska. Za nepříznivého počasí, které bývá ve vyšších nadmořských výškách velmi časté, obklopuje zklamané turisty hustá mlha, přes kterou sotva dohlédnou na meteorologické přístroje nacházející se jen několik metrů nad vyhlídkovou terasou.
Pyšný štít (2623), Čierný štít (2429), snad Kolový štít (2418), Jastrabia veža (2137).
Pohled na Belianské Tatry: zleva Koň (1356), Muráň (1890), Havran (2052), Ždiarska vidla (2142) a Hlúpy (2061). A před nimi na konci Kozího štítu (2111) Jahnňací štít (2230). A v popředí tuším Jastrabia veža (2137), Kolový štít (2418).
Pohled na Belianské Tatry: Dolina Bielych plies, Velké Bielé pleso a... nad plesem Belianská kopa (1835), a nad ní od leva : Hlúpy (2061), Zadné jatky (2020), Prostredné jatky (1950), Predné jatky (2012), snad i Bujačí vrch (1947)? Byla velká škoda, že panoramatické orientační tabule, které by popisovaly co vidíme za vrcholky byly "slepé". V popředí Kežmarský štít a Malý Kežmarský štít.
Kežmarský štít (2556), Malý Kežmarský štít (2513), Huncovský štít (2352)
V 18. století dolovali na jeho severních svazích čtyři generace kežmarských Fábryovců malachit a stříbro v naději, že objeví zlato. Jakub Fábry se z Měděných lávek dostal až na vršek Lomnického štítu (okolo r. 1760-1790) a členové jeho rodiny našli pravděpodobně také cestu z Lomnického štítu přes Lomnické sedlo do Skalnaté doliny. Ale písemné doklady chybí. Jižní svahy znali v té době i lovci z okolních vesnic.
Lomnický štít byl poprvé prokazatelně zdolán Robertem Townsonem 17. srpna 1793, sám popsal túru na vrchol v cestopise Travels in Hungary. Robert Townson barometrickým měřením určil jen s malou chybou výšku Lomnického štítu (2 633 m n. m.). Zimní výstupy jsou známé od roku 1891.
Pohled na levou stranu od Pyšného štítu
Lomnický štít neleží na hlavním hřebeni Vysokých Tater. Tento vrchol byl v minulosti přístupný i turisticky, ale po zřícení skalních bloků na pouhých asi 15 metrech výstupové cesty byl celý chodník uzavřen. Škoda. Lomnický štít měří 2632 m a je po Gerlachu druhou (resp. třetí, Gerlachovská veža 2642 m n.m.) nejvyšší horou nejen Vysokých Tater, ale i v celých Karpatech. Ze štítu je nádherný výhled na okolní vrcholy i podhůří. Malá a Veľká Studená dolina, Dolina Zeleného plesa, Veľká Svišťovka, Dolina Piatich Spišských plies, Veľká Zmrzlá dolina, Skalnatá dolina, Medená kotlinka, Skalnaté pleso, Jahňací štít, Kežmarský štít, Pyšný štít a kdo se vyzná, pozná spoustu dalších vrcholků.
A jejdanánku, zase jsem se já, nedisciplinovaný, ocitnul za zábradlím. To jsem celej já. Fotím, fotím a....Z očí do očí Pyšnému štítu. Dále Čierny štít (2429), Kolový štít (2418),
Pyšný štít (2623)
Snehový štít (2465), Baranie rohy (2526).
Kotlina Pěti spišských ples a Téryho chata. Bradavica (2476), za ní Gerlachovský štít (2654). Blíže Ladový štít (2627).
Slavkovský štít (2432), Bradavica (2476), za ní Gerlachovský štít (2654). Před nimi Široká veža (2462).
Slavkovský štít (2432). Velkou studenou dolinu od Malé odděluje Prostredný hrebeň. A na něm: Zadný oštep (1888), Malý kostol (2095) a Prostredný hrot (2441).
Lomnické sedlo (2190), Velká lomnická veža (2215) a dole Malá studená dolina.
Prohlédl jsem si rostlinky v nejmenší botanické zahrádečce, která je kde k vidění.
Meteorologická stanice na Lomnickém štítě je nejvýše položeným pracovištěm na Slovensku. V padesátých letech 20. století k ní přistavěli pracoviště astronomů z laboratoře fyziky kosmického záření a koronální stanice Astronomického ústavu SAV. Nachází se zde i nejvýše položený telefonní automat. A také nejvýše položený čtyřlůžkový apartmán na Slovensku. Něco málo přes 400€ zaplatíte za kouzelnou noc a téměř permanentní péči dvojice číšníků. Ale prý je obsazeno na hodně dlouho dopředu
A blíží se konec akce...přijelo nám střídání. Dalších 15 natěšených turistů neváhajících vydat 20€ za nevšední podívanou, kterou si mnozí z nich budou pamatovat po zbytek života.
A dolů do té naší hlučné civilizace to šlo stejně hladce, tak jako tam nahoru, do říše ticha. Byl to báječný pocit. Jak z cesty lanovkou, tak i z nezapomenutelných pohledů jak na slovenské, tak i polské tatranské velikány.
A ten báječný pocit jsem si ještě zvýšil tím, že jsem si v restauraci na Skalnatém plesu dal pravé slovenské halušky. Více symbolicky, a ani lépe jsem nemohl tuto mojí úspěšnou tatranskou akci skončit. Za 2,50€ jich byl kopec se spoustou brynzy rozmíchané v domácí smetaně a navrch s vyškvařenou slaninkou. Musím říci, že jsem lepší zatím nejedl.
A na závěr ten recept na pravé slovenské halušky od rodilého Slováka:
300 g anglická slanina, těsto: 1,5 hrnku polohrubá mouka, 7 ks brambory (střední), 1 lžička sůl, zálivka: 200g bryndza, 200 g zakysaná smetana
Brambory oškrábeme a na
jemném struhadle nastrouháme. Osolíme a zaděláme s moukou do těsta. Hodně záleží
na vodnatosti brambor, mouku přidáváme opatrně. Těsto by mělo být lehké a lehce
lepivé.
Do vroucí osolené vody buď nožíkem z prkénka odkrajujeme, nebo stěrkou přes
speciální cedník tlačíme malé nočky, které jsou uvařené ve chvíli, kdy vyplavou
na hladinu. (Vaříme na etapy.) Po vyjmutí je propláchneme krátce studenou vodou,
dáme do mísy a zakryjeme.
V misce si dohladka vymícháme bryndzu se smetanou.
Na pánvičce vyškvaříme na kostky nakrájenou anglickou slaninu.
Na talíř servírujeme uvařené halušky, přelijeme bryndzovou zálivkou a posypeme
vyškvařenou slaninou. Můžeme... co můžeme- Musíme! jemně omastit vypečeným
tukem.
