Střed Evropy se tedy nachází na 25°19´ východní délky a 54°54´ severní šířky na vrchu Bernotai u obce Purnuskes. A nám nezbylo než splnit si tu povinnost, která se nám nabízela, a na středu Evropy spočinula také tlapka reprezentantky chovatelské stanice Eupatrid. Ale dost nadšení. I když nám již nikdy nikdo nevymluví, že i my jsme byli v centru staré, dobré Evropy, otázkou zůstává samotná definice jejího středu. Může to být bod, který má nejmenší vzdálenost od nejvzdálenějšího bodu povrchu Evropy. Může to být těžiště desky ve tvaru Evropy. Může to být místo, které má nejblíže ke všem mořím, omývajícím břehy Evropy. A také záleží na tom, zda k Evropě přičteme i její ostrovy. Některé definice za Evropu nepovažují například Rusko.

Tedy přestože se stále vedou debaty, kde opravdový střed Evropy leží, přišli francouzští vědci z Národního geografického institutu (IGN) s následujícími tvrzeními. Střed evropského kontinentu mezi Atlantikem a Uralem leží podle výpočtů těchto geografů a geodetů v blízkosti hlavního města Litvy Vilniusu. Tento bod byl již dokonce zapsán do Guinessovy knihy rekordů.

Již v roce 1991 tam iniciovala asociace litevských geografů umístění kamene s kovovou deskou. Poté zde vyrostlo i muzeum zaměřené na různá pojetí geografických středů v Evropě a místo bylo patřičně označeno i v souvislosti se vstupem země do EU. Na mohutném bílém žulovém sloupu je koruna z hvězd, jaké známe z vlajky Evropské unie.

Hned vedle Centros Europos se nachází luxusní golfové hřiště. Nedalo nám to, já s ostychem, Farinka bez, a vstoupili jsme blízko jamky číslo sedm na perfektní trávníček. A oba jsme se zasnili: to by se to chodilo a předvádělo. Proč se jen nedělají ty výstavy na golfových hřištích. Že?

Fari si vyzkoušela trávník a jednu jamku. A na svoji trofej byla náležitě hrdá.

Hned vedle výstavní haly nás už minulý rokem upoutala všem Čechům známá postava. Ano v přízemí budovy je ve Vilniusu známá a oblíbená hospoda U Švejka. Jak milé toho pána vidět tak daleko od našeho Rakousko- Uherska. No, a po výstavě jsme nasedli do něčeho, co nejezdí na slunce, narozdíl od solarmobilu z Debrecenu, ale je nadstandardně dlouhé, stejně jako jezevec. Čekala nás prohlídka starého, ale zrekonstruovaného Vilniusu.

Vilnius

Labas rytas Vilnius- Dobrý den Vilnius
Město vzniklo v průběhu 11.století, aby odtud litevští náčelníci kontrolovali rychle se rozrůstající stát. Jako stálou mocenskou základnu si toto místo vybral až ve 13.stol. Gediminas, výbojný vládce, za jehož éry patřila k Litvě rozsáhlá území současného Ruska a Ukrajiny. Po vzniku polsko - litevské unie roku 1387 se centrem stal Krakov. Vilnius se stal kulturně závislým na Polsku a Litva v podstatě ztratila svou autonomii. Postupně se měnil v provinční město, ale stále přitahoval pozornost nejvýznačnějších rodů, které podporovaly výstavbu dnes tolik obdivovaných kostelů v barokním slohu.

V roce 1795 se Vilnius stal součástí Ruské říše a následoval silný příliv rusky mluvících obyvatel, budování pravoslavných kostelů a v roce 1831 uzavření vilniuské univerzity, věhlasné po celé severovýchodní Evropě. Na konci 19.století to bylo národnostně velmi rozmanité město: 40% Židé, 31% Poláci, 20% Rusové. Noví němečtí vládci, kteří přišli na konci I.sv.války podporovali litevské národní cítění. 16.2.1918 byla vyhlášena nezávislost, která se stala skutečnou až po odchodu německých vojsk v listopadu téhož roku. Následovaly dva roky trojstranných bojů o kontrolu nad městem mezi Litevci, Poláky a Bolševiky. Nakonec byl Vilnius na meziválečná léta připojen k Polsku a postupně upadal. Litevská vláda se usídlila v Kaunasu.

Po roce 1945 se stal hlavním městem Sovětské republiky Litva. Poláci mizí do své vlasti a i přes tlak ruských úřadů se Vilnius stává centrem politického a kulturního života země. Události ze 13.1.1991, kdy při obraně televizního studia zahynulo pod pásy sovětských tanků dvanáct obyvatel, vedly k velkému pobouření světové veřejnosti, která svými projevy solidarity společně s celkovými změnami v Evropě vedly ke vzniku nezávislého Litevského státu. Většina hlavních turistických zajímavostí je soustředěna na jižním břehu řeky Neris, která Vilnius půlí. Ocitneme se v malebných uličkách Starého města s množstvím starobylých památek, kostelů, muzeí, obchůdků a hospůdek.

Vilnius je nejstarší barokní město v Evropě. Jeho centrum tvoří pro změnu největší Staré město ve východní Evropě. Bylo vystavěno v 15. a 16. století a jeho úzké, klikaté uličky, skrytá nádvoří a četné staré kostely si zachovávají atmosféru minulých století. Vstupem do starého města je Pilies gatvé, která je centrem vilniuského barového a kavárenského života. V roce 1994 získalo zdejší Staré město statut světového dědictví UNESCO. Roku 2009 se stal Vilnius společně s rakouským městem Linec Evropským hlavním městem kultury.

Na Gediminias gatvé- pěší zóně ústící na Katedrální náměstí bylo v době naší prohlídky tak živo, že jsem musel Farinku nést v náručí, aby nepřišla k úhoně. Náměstí dominuje katedrála sv. Kazimira se třemi bronzovými sochami na štítu: sv. Heleny, sv. Stanislava a sv. Kazimíra. V boční lodi katedrály je barokní kaple sv. Kazimíra. Pod touto kaplí je hrobka Alexandra Jagellonského. V dobách sovětské vlády byla v katedrále obrazová galerie. Na náměstí se nachází dlaždice na které stál v roce 1989 poslední člověk tvořící lidský řetěz z Tallinu do Vilniusu. Tehdy šlo o svérázný protest baltských států proti sovětské okupaci. Pokud dlaždici najdete a otočíte se na ní, budete mít údajně po celý život štěstí. Ale pozor!, musíte si jí najít sami. Kouzlo nefunguje, když vám jí někdo ukáže. Já jsem měl štěstí už v tom, že jsem v její blízkosti cosi fotil, když na ní vstoupila paní a několikrát se otočila.

V minulosti na místě katedrály stál chrám zasvěcený litevskému bohu hromu Perkúnasovi. Její současná podoba vznikla v 18.stol. V roce 1655 ukryli ruští vojáci do zdí katedrály klenoty v hodnotě 11 milionů EUR, ty byly objeveny až roku 1985, ale do roku 1998 by tento objev tajen. U západního okraje katedrály se nachází 57 metrů vysoká zvonice, která je pozůstatkem původních hradeb. Bezprostředně za katedrálou se nachází Dolní hrad. Na vrcholku kopce za ním je Horní hrad. Původní pevnost byla postupně více a více opevňována, až vznikl kamenný hrad.

Při procházce starým Vilniusem snad žádnému návštěvníku nemůže uniknout to množství kostelů, které míjí. Je jich ve městě prý 56 a i díky takovému množství se říká o Vilniusu, že je to město kostelů. Přestože Litevci byli ve středověku národem, který jako poslední v Evropě přijal křesťanství, a přestože éra sovětské okupace systematicky likvidovala náboženskou víru a symboly, je dnes většina Litevců hluboce věřícími katolíky.

Musím zde zmínit ještě jednu smutnou kuriozitu. Taková se najde jen málokde na světě. Jedná se o kostel svatého Kazimíra. Po 2. světové válce sovětská vláda kostel zavřela. Byl využíván jako sklad vína, veškeré jeho vybavení bylo zničeno, ztratily se i oltářní obrazy, byly demontovány varhany a zvony. Největší potupy se mu však dostalo roku 1963, kdy byl využíván jako muzeum ateismu. No, říkám si, to se asi svatý Kazimír, který byl v roce 1636 prohlášen za nebeského patrona Litvy, v hrobě obracel. V říjnu 1988 byl tento svatostánek opět vrácen věřícím. Doufají, že už navždy...

V centru starého města si můžete prohlédnout Židovské město. Budete procházet bizarní změtí úzkých uliček, kamenných nádvoří a jiných historických budov. Vilnius byl až do poloviny 20. století třetím největším židovským městem na světě (po Varšavě a New Yorku), a proto byl nazýván Jeruzalémem severu. Nacistická a sovětská krutost židovskou populaci takřka vyhladila.

Mindaugasův pomník na náměstí u katedrály. Mindaugas byl prvním významným panovníkem a sjednotitelem Litvy. Vládl mezi lety 1251-1263 a podařilo se mu diplomatickými kličkami získat křesťanskou korunu. Tedy nechal se předtím pokřtít, ale později opět z diplomatických důvodů přestupuje k pohanství. Ve finále je zavražděn litevskými knížaty, kteří nebyli spokojeni s jeho politickým kličkováním. Přesto se do litevských dějin zapsal jako první významný vládce velké Litvy.
Za Farinkou katedrála, za ní Dolní hrad a za ním vykukuje Gediminasova věž- součást Horního hradu.

Při postupu k univerzitě a k palácovému areálu jsme krapítko zmokli. V této bývalé rezidenci generálních gubernátorů, carských místodržících, bydlel v roce 1812 Napoleon. Po jeho vypuzení z města tu otevřel hlavní stan jeho protivník, ruský generál Michail Kutuzov. Nyní je zde úřad prezidenta. V současné době prezidentky.

Hned vedle prezidentského paláce se nám otevírá pohled na známou vilniuskou univerzitu. Ta byla v roce 1579 založena jezuity na podnět polského krále Štěpána Báthoryho. Zanedlouho se stala centrem polské vzdělanosti. Studovalo zde mnoho významných učenců. V letech 1832 – 1919 byla Rusy uzavřena. V současnosti univerzitu navštěvuje asi 14 tisíc studentů a knihovna se pyšní sbírkou pěti milionů svazků. Na jednom z dvanácti univerzitních nádvoří stojí kostel sv. Jana z roku 1387 s výjimečnou barokní fasádou a poutavým interiérem. Jeho zvonice ze 17. století se stala neodmyslitelnou součástí panoramatu města.

Tři kříže

Nad městem se zvedá Vrch tří křížů. V 15. století tu bylo ukřižováno sedm františkánských mnichů. Čtyři mniši byli vhozeni do dole tekoucí říčky Vilny. V 17. století byly na vrcholku kopce na jejich památku vztyčeny tři dřevěné kříže.

 V roce 1916 na jejich místě byl postaven památník nový, z betonu.

Kříže tu stály až do roku 1950, kdy je nechala Sovětská vláda za pláče obyvatel odstranit a vhodit do říčky. V roce 1989 byly zhotoveny přesné kopie křížů. Tyto kříže byly umístěny na původním místě. Původní kříže byly po vyzvednutí z říčky Vilny zrestaurovány a jsou umístěny kousek pod vrcholkem. Dnes jsou kříže symbolem utrpení a naděje.

Gediminasova věž

Strmou kamenitou cestou jsme s Farinkou vystoupali k Gediminasově věži. Součastí Horního hradu. Po dalším výšlapu po semdesáti osmi schodech se pod námi rozprostřel Vilnius jako na dlani. Ve třech poschodích věže je expozice modelu hradu ze 14. století a předmětů z dob, kdy hrad plnil funkci obranné výspy proti nájezdům křižáků. Gediminasova věž stojí na Gediminasově kopci a je nepřehlédnutelnou dominantou města. Věž je osmiboká a je postavena z červených cihel. Je pozůstatkem opevnění původního hradu ze 13. století. V roce 1419 nechal kníže Vytautas hrad přestavět. V pozdějších letech byl hrad využíván jako vězení. V letech 1655 až 1661 byl hrad dobyt a zničen ruským vojskem. V roce 1930 byl hradní areál částečně rekonstruován. Dnes tu můžeme vidět část paláce, pozůstatky hradeb a věž.

Vilnius- město kostelů...
Ve Vilniusu jsou svatostánky zasvěcené sv. Michalovi, sv. Duchu, sv. Tereze, sv. Kateřině, sv. Mikuláši a dalším. Patrně nejobdivuhodnější je stavba kostela sv. Anny, která je se svými oblouky a věžičkami jednou z nejhezčích ukázek litevské gotické architektury. Kostel, sestavený z více než tří desítek různých druhů červených cihel, stojí na svém místě od 16. století. Určitě nebudete jediní, kteří ho budete obdivovat. Povídá se, že samotný Napoleon byl z kostela tak unešený, že projevil přání odnést si ho na dlani s sebou do Paříže.

Ostrovní hrad Trakai

Město Trakai leží západním směrem od hlavního města Vilnius. Ve městě se nachází jedna z nejvýznamnějších litevských památek- ostrovní hrad Trakai. Město se rozkládá na dlouhém poloostrově mezi jezery a na i ostrově v jezeře Galvé. Poloostrov na kterém Trakai leží je poset starými dřevěnými chalupami, z nichž mnohé postavili Karaimové. Typický karaimský dům má tři okna. Podle pověstí je jedno pro boha, jedno pro majitele a jedno pro velkoknížete. V Trakai dosud žije pouze 12 rodin Karaimů a jejich počet rychle slábne. Tato turecky hovořící skupina pocházející z Krymu, kde je během své vojenské výpravy poznal litevský vládce Vytautas a od roku 1397 je zval do Trakai, kde měli tvořit elitní jednotku chránící velkoknížete. Vinou asimilace se jejich počet z původních 800 snížil na údajných 300.

No né!!! Neprocvičíme si páníčku krapítko vodní práci? Zasloužila bych si trochu rozptýlení... Ať tě Fari ani nenapadne myslet na to, na co myslíš! Ještě si živě pamatuji, jak jsem tě lovil v Makedonii z Ochridského jezera. To bylo fakt dobré rozptýlení. Tak dobře dobře dobře, jak myslíš. Už se tam ani nepodívám.

Nebo snad....zlou myšlenku potlačím a jen sedět budu, jedním očkem koukat...alespoň chvilinku.

Hrad Trakai, vzdálený z Vilniusu asi 30 kilometrů, znamená v Litvě něco jako Karlštejn v Čechách: žádný návštěvník by jej neměl minout. Založila jej kolem roku 1321 ikona litevské středověké historie, velkokníže Gediminas. Přístup k hradu je po dřevěném můstku. Velkokníže v roce 1323 založil další hrad a vybudoval město Vilnius. Na ostrovní hrad se vrátil jeho syn kníže Kestutis. Začátkem 15. století byl ostrovní hrad přestavěn knížetem Vytautasem na obytný palác litevských panovníků.

V 16. století hrad ztratil svůj význam a začal pomalu chátrat. V 18. století byl hrad využíván jako vězení. O několik let později byl pobořen a zůstaly pouze zbytky věží a hradeb. Na počátku 20. století byla na základě archeologických průzkumů a historických dokumentů zahájena rozsáhlá kompletní rekonstrukce. V letech 1929 až 1939 byla obnovena část hradu.

Co to má očka zase vidí? Další pokušení! Nech toho focení a pojď sem.

Jó, labuťáku, vypadá to, že vyhraje ten, kdo bude mít pevnější nervy a ne delší krk. Rodinka ti už odplouvá. Měl bys taky pádlovat za ní a ne se tady před námi předvádět.

Po druhé světové válce se s rekonstrukcí dále pokračovalo. Celková rekonstrukce hradu byla dokončena počátkem 90. let 20. století. Hrad má červené zdi, jež jsou vidět z dalekého okolí. Obklopují jej kamenné hradby a valy s obrannými věžemi.

Nejvyšší věž je vysoká 33 m. Hradní nádvoří obklopují hradní věže a obytné budovy. Do jednotlivých sálů paláce se vstupuje z dřevěných galerií. Zajímavostí hradu je jeho vytápění. Byl vytápěn párou, kterou do jednotlivých místností přiváděl unikátní systém kanálků ve zdech. V areálu hradu jsou muzejní expozice o historii Litvy, výstava dýmek, kapesních hodinek a starobylého nábytku. Na hradním nádvoří se konají koncerty.

Jelikož jsme k vodnímu hradu přijeli kolem osmé hodiny ranní, měli jsme celé jeho okolí jen pro sebe. Nezapomenutelné pohledy na jezero obklopující hrad a na jeho ostrovy. Jen já, Faria a ranní, tajemně se tvářící příroda...

...dobrá předehra k cestě k tajemně znějícímu názvu jednoho přírodního úkazu.

Čertova díra

Je to geologický útvar, který vznikl při pádu meteoritu. Nachází se v oblasti Historického národního parku Trakai, nedaleko obce Aukštadvaris. Čertova díra má hloubku 40 m. Na dně jámy je vrstva rašeliny 9 m silná. Pro Litevce má mytologicko- posvátný význam, ke kterému se váže pochopitelně řada legend a pověstí.

Po několikakilometrové cestě polní a lesní cestou jsme vystoupili na malém parkovišti a poučili se z několika info tabulí. Další, už pěší část cesty k Čertově díře jsme také využili k protažení si našich končetin a nadýchání se čerstvého lesního vzduchu. Čekala nás totiž ještě cesta do Varšavy, kde tak jako při cestě do Vilniusu, i na naší zpáteční cestě do Prahy přespíme.

Tedy viso gero Litvo- Nashledanou. Rádi přijedeme opět.

Debrecínské párky, debrecínský guláš, debrecínská pečeně, debrecínka- který z nás by neznal tyto pojmy. A mnozí je jezdí ochutnávat přímo do Debrecenu. Nás do města těchto, ale i jiných pochutin zavály "povinnosti výstavní". Ale i tak jsme si nenechali ujít příležitost a, obrazně řečeno, ochutnávali jsme po dva večery i my toto město. Debrecen, druhé největší město Maďarska, se nachází ve východním Maďarsku, 220 km od Budapešti a pouhých 30 km od hranic s Rumunskem.

První zmínka o názvu tohoto města spadá do roku 1235. Tehdy mu ještě patřil staromaďarský název Debrezun. Ale podle některých pramenů je jeho původ ve slovenském výrazu dobre zlijem, a to asi znamenalo úrodná půda. Poblíž města leží národní park Hortobágy. Město je hlavním městem župy Hajdú-Bihar. Debrecenu je přezdíváno „kalvinistický Řím“.

Už bylo dost placení nehorázných cen za benzín!!! Jdeme s dobou a proto jsme přijeli do města naším novým přibližovadlem. o))). Slunce vesele svítilo a tak vozítko na solární pohon mělo energie na pohyb dost a dost.

Symbolem města je klasicistní Velký kalvínský kostel z roku 1821, který se svojí kapacitou 3 000 míst je největší kostel tohoto vyznání v Maďarsku. Na průčelí kostela jsou umístěny velké desky se jmény slavných maďarských studentů a uvnitř se nachází obrovská překrásná knihovna, ve které najdete více než 600 000 svazků knih. Kostel se nachází na Kossuthově náměstí.  Během revoluce v roce 1848, kdy se stal dočasně hlavním městem Debrecen, na tomto náměstí Kossuth Lajos přečetl listinu vyjadřující nezávislost Maďarska nad Habsburky, jejichž vojska právě "pobývala" v Budapešti. Po tu dobu byla ve městě uložena svatoštěpánská koruna. A jestliže jdou Maďaři v současné době demonstrovat, tak druhým největším místem bývá právě Kossuthovo náměstí.

Město se stalo velice brzy známým po celém Maďarsku, a to především díky zdejšímu obchodu s kožešinami, solí a chovem dobytka. Debrecen, díky šikovné politice, která ho ušetřila před rabováním a ničením, vzkvétal dokonce i během období tureckých nájezdů.  Město paradoxně vydělalo na prohrané bitvě s Turky u Moháče v roce 1526, protože se do něj uchýlilo hned několik významných šlechtických rodin a ty pak přispěly k jeho rozvoji. Mimochodem, v této bitvě zahynul i poslední český král z rodu Jagellonců Ludvík.

20. srpna se v Debrecenu oslavuje světoznámý květinový karneval. Jedná se o největší turistickou atrakci města. Na tyto dny do Debrecenu zavítá na 230 000 turistů. Tedy asi tolik, kolik má město obyvatel. Festival začíná od 15. srpna a do vyvrcholení tu čeká na návštěvníky široký program. 20. srpna průvod s širokou škálou květinových témat a kreativních napodobenin dorazí na místní stadion, kde se pak vyhlásí vítězové nejlepší květinové kreace.

Po prohlídce okolí jsme se vrátili odpočinout zpět na Koshutovo náměstí. Odolat nevyfotit se u překrásné fontány nešlo.

V Debrecenu si přijdou na své také milovníci teplé, tedy spíše už horké vody. V rekreačním komplexu Nagyerdeigyógyfürdö ( přibližně Lázně ve velkém lese) se lze vykoupat v nejteplejší přírodní vodě v celém Maďarsku. Vykoupat… spíše opařit. Voda má teplotu 63 stupňů.

A po odpočinku, focení u fontány na pěkném Koshutově náměstí, jsme popojeli naším solárním drakem za dalšími památkami.

Například jsme se zastavili u řecko-katolického kostela Attila tér...

...nebo u největšího větrného mlýna ve střední Evropě. Bohužel lopatky, nabírající ten vítr mi u něj citelně chyběly. Ke skouknutí - snad někdy příště na nás ještě čeká synagoga, Červený kostel nebo Malý kalvinistický kostel.

Miskolc- hrad Diósgyöri Vár

Při pondělní cestě zpět domů jsme měli opět naplánovanou cestu přes Bukové hory. A při té příležitosti navštívit hrad Diósgyöri Vár, který je vzdálen jen 8 km od Miskolce.

Hrad jsme napřed obezřetně obešli kolem dokola, ale na taktiku jak ho dobýt jsme nepřišli. Nedobyli jsme ani srdce paní pokladní: psi? dovnitř? V žádném případě! Velice významná památka!! A tak holky musely zpět do auta a tam počkat až se vrátím z jeho prohlídky. A ta byla zajímavá. Netušil jsem, co všechno starý hrad ve svých kamenných útrobách skrývá.

První zmínka pochází z 12. st. a hovoří o tvrzi. Hrad přibližně v této dnešní podobě postavil král Bela IV. V roce 1316 byl zmíněn jako "nový hrad", což potvrzuje teorii, že byl postaven na místě stavby zničené při mongolské invazi. Soudě podle dochovaných dokumentů bylo město u hradu jedním z nejbohatších v kraji. Zlatý věk nastal ve 14.st. kdy král Ludvík I (Louis Veliký ) ho nechal přestavět na velkolepý gotický královský hrad. Od chvíle, kdy získal polskou korunu, trávil v něm spolu s celým královským dvorem každý rok několik měsíců. V roce 1364 bylo město Miskolc připojené k panství Diósgyőr.

Jó, horké palné zbraně. Specialita naší Georginy. Být tu, už by ho chtěla osedlat. Tak jako v Komaromu minulý rok.

Diósgyőr ztratil svoji důležitost po vzniku tzv. personální unie mezi Maďarskem a Polskem. Král Louis, jenž oběma zemím vládnul, tyto země rozdělil mezi své dvě dcery Marii a Jadwigu.  Po příštích několik století byl hrad majetek a věno uherských královen. Poslední královna vlastnící hrad byla Maria, manželka Ludvíka II. Ta se ho formálně vzdala roku 1546. Stejně byl již obsazen vládnoucím princem Transylvanie.

Hradní paní nás pozvala k posezení. A aby se nám dobře pobývalo, i v kamnech nechala zatopit.

Když osmanská armáda začala okupovat jižní území Maďarska, hrad byl opevněn. Jeho majitelé, rodina Gyarmati Balassa se z něj pokusila udělalt velkou pevnost. Štíhlé věže byly nahrazeny silnými baštami. To bylo naposled, co byl hrad přestavován. Po roku 1564 se majitelé často měnili a hrad pomalu chátral.

V roce 1596 osmanská armáda obsadila zámek Eger a porazila křesťanské armády na Mezőkeresztes. Hrad Diósgyőr padl také. Ač byl předěláván na pevnost, nemohl zapřít, že byl postaven spíše k příjemnému pobytu a nikdy nebyl určen jako pevnost, která by odolávala obléhání zahraniční armády. Od této doby byl Diósgyőr pod osmanskou okupaci a oblast ovládal Pasha Eger až do roku 1687, kdy část země byla propuštěna z turecké nadvlády. Od této doby hrad ztratil veškerý jeho vojenský význam. Obnova hradu začala v roce 1953 a archeologický průzkum v roce 1960.

V roce 1381 byla podepsána turínská mírová smlouva v zámku Diósgyőr. Ve smlouvě bylo město Benátky zavázáno vyvěsit každou neděli vlajku dynastie Anjou na náměstí svatého Marka. V severo-východní věže hradu je panoptikum- výstava ukazující voskové figuríny krále Ludvíka a benátského vyslance.

 V severo-východní věži (kde byly místnosti krále) je expozice o historii hradu a kláštera Pauline. Dále výstava zbraní  a panoptikum ukazující podepsání turinské mírové smlouvy. Severo-západní věž slouží jako vyhlídková, s výhledem na Diósgyőr a okolní kopce. V přízemí je malá mincovna, kde si můžete vyrazit pamětních mincí vlastníma rukama.

Jiho-východní věž (kde byly místnosti královny), se používá především jako šatny pro herce v průběhu hradních her. Jiho-západní věž je v troskách. Jedním z hlavních turistických atrakcí hradu je velké panoptikum. Je jedním z největších ve střední Evropě a ukazuje šest scén z každodenního života ve středověku Diósgyőr.

V podsklepení jedné z věží si můžete za mohutného válečného ryku pouštěného z reproduktorů prohlédnout výzbroj a výstroj používanou tehdejší armádou.

Bukové hory- Lillafüred

Bükk- Národní Park Bukového Pohoří
Nejsvéráznější částí mohutného vápencového bloku Bukového pohoří je Buková náhorní planina nacházející se ve výšce 900 metrů a její okolní štíty. Jeskyně Szeleta, Istállós-kő a Suba-lyuk jsou zároveň nalezišti pravěkých archeologických památek známých po celém světě.

Z Miskolce se můžeme autem, ale i úzkokolejkou dostat do Lillafüredu, jednoho z nejhezčích rekreačních středisek země ležícího uprostřed věnce hor na pobřeží jezera Hámori. K romantické atmosféře Lillafüredu významně přispívá Palota Szálló, hotel podobný zevnějškem pohádkovému zámku. Nevšední zážitek slibuje návštěva Anenské jeskyně (Anna-barlang) s vápencovými útvary, jež ve světě nemají obdoby a také  krápníkové jeskyně Sv. Štěpána, jejíž ovzduší má léčivé účinky. Tento zážitek si určitě dopřejeme někdy příště při cestě z výstav.

Tak jako návštěvu hřebčína v blízké vesnici Csipkéskút, kde se popásá světoznámé stádo lipicánů španělské jezdecké školy z Vídně. Nejhezčí plemenní hřebci obývají nedaleké stáje. A až budeme někdy na výstavě v Szilvásváradu, dojedeme úzkokolejnou železnicí do nejoblíbenějšího výletního místa tohoto národního parku, divukrásného údolí Szalajka, dlouhého pět kilometrů, kde vodopád Fátyol padá z výšky 17 metrů a tříští se o hladinu potoka Szalajka.

Eger

Z Bukových hor jsme vyjeli na jejich západní straně a směřovali dále na jih, na Szilvásvárad a Eger, kde jsme se rozhodli naposledy při naší cestě zastavit a porozhlédnout po historickém centru města. Eger je jedno z nejhezčích barokních měst země. Je už tisíc let tradičním biskupským sídlem, dnes tu už ovšem sídlí arcibiskupství. Obyvatelé Egeru mají být proč hrdí na své město. Město má slavnou minulost a také souvislé skupiny historicky cenných a památkově chráněných budov.

Druhým největším kostelem v Maďarsku je klasicistická katedrála, v níž jsou také největší maďarské varhany. Naproti kostelu v pozdně barokním lyceu, dnes vysoké škole pedagogické, nalezneme župní církevní knihovnu se 150 tisíci svazky, jednu z nejhezčích knihoven v zemi vyzdobenou nádhernými stropními freskami. V této knihovně je uchovávána první kniha tištěná v Uhrách z roku 1473. Ve věži fungovala v 18. století hvězdárna Spekula a později tu bylo instalováno první astronomické muzeum v Maďarské republice.

Středověký hrad je slavným místem tureckých dob, jelikož jeho hradní kapitán (purkrabí) István Dobó s hrstkou svých bojovníků v roce 1522 více než měsíc odolával čtyřicetinásobné turecké přesile. Dávnou minulost připomíná bývalé vězení rovněž přeměněné v muzeum, dále panoptikum, mincovna a obrazárna představující výběr z evropské malby 16-18. století.

 Nad městem se tyčí čtyřicetimetrový minaret, na který vede 93 schodů, a který je nejseverněji situovanou architektonickou památkou z turecké éry v Evropě. Turecké lázně (Török fürdő) jsou památkou na svéráznou lázeňskou kulturu, která vznikala v období turecké nadvlády (1526-1686). Lázně se sedmi bazény a s vodou působící léčivými účinky na pacienty s postiženým pohybovým ústrojím jsou v provozu celý rok. Zdejší léčivá voda se doporučuje zejména při revmatických onemocněních.

Tradice a dějiny 250leté rezidence egerských biskupů a arcibiskupů, Arcibiskupského paláce (Érseki Palota) objasňuje Středisko arcibiskupských sbírek, které má ve svém inventáři i přísné střežený korunovační plášť habsburské císařovny Marie Terezie. Nemůžeme nezmínit se, že Eger je také domovem ohnivých vín: ve staletých sklepích vyhloubených do čediče v Údolí krásné paní (Szépaszony-völgy) lze ochutnat proslulou býčí krev - egri bikavér.

29.4.- 5.5. 2010: Boka Kotorska a Kotor, Bar a Stari Bar, Petrovac, Sveti Stefan, Cetinje a NP Lovčen, Dubrovnik

Cestu na výstavy do Dubrovníku a Petrovace jsme podnikli již třikrát. Vždy to byly ale pouze hektické a nervní přesuny psím autobusem s rizikem pozdního příjezdu. Potom honem během soboty a neděle získat na psíka nějakého toho Bobíka, zaplatit za šampiona a na noc honem honem domů. Vždyť v pondělí na nás totiž čekají nervní šéfové, které nějaké ty naše psí záležitosti zajímají až na posledním místě. Takže tentokráte, když mi opět poslal pozvánku nám všem co "tam dolů" jezdíme známý zdatný organizátor Miodrag Vreteničič, důvěrně zvaný Mio, v které bylo napsané kromě jiného, že se spolu s výstavami Černé Hory budou na místě konat i výstavy Bulharska a Makedonie, moc jsem neváhal. Upravil výstavní kalendář a s chutí začal plánovat naši cestu. Tentokráte nejen za výstavami, ale i za jižním sluncem, poznáním historie a přírodních krás alespoň části jadranského pobřeží, které jsem vídával doposud jen z okna autobusu.

29.4. čtvrtek: Odjezd

Cesta do Baru byla podle navigace dlouhá asi tak 1500 km a proto jsem si ji rozdělil na dvě části s přespáním. Vyjeli jsem okolo poledne s tím, že asi tak v osm večer i s přestávkami dorazíme do našeho Motelu Zagi nad Zagrebem v městečku Oroslavje. Tento motel se pomalu ale jistě stal naší etapovou základnou při cestách našim autíčkem na jih. Nejen pro svoji výhodnou polohu, ale i pro dobrou cenu, solidně vybavené pokoje s ledničkou a TV s mnoha programy. Možnost venčení psíků v přilehlých travnatých uličkách. Snídaně v ceně, psi vítáni- bez poplatku. Doporučuji uvolnit křečovité sevření volantu a sjet pár kilometrů z dálnice A1: Motel Zagi

30.4. pátek: Na cestě, Boka Kotorska

Ráno po snídani jsme vyjeli na další etapu naší cesty. Na Hotel Sidro v Baru, kde jsme měli rezervovány tři noci a v jehož parku se konaly dvě ze čtyř výstav, jsem měl naplánován příjezd mezi osmou a devátou hodinou večer. Tak budeme mít dost času na prohlídku a popojíždění kolem jadranského pobřeží. Budeme mít také čas v klidu objet celou Boku Kotorskou, dělat zastávky na focení a projet či zastavit se v historických městečkách na trase. Také zbyla časová rezerva na to, kdyby nás snad celníci z Chorvatska, Bosny a Hercegoviny či snad Černé Hory jaksi nevítali s otevřenou náručí a srdcem. Naštěstí se tak nestalo a na všech hranicích jsme byli vítáni jako praví přátelé. Kontrola pasu: "aby se neřeklo".

Dálnice A1 Chorvaty hrdě zvaná Dalmatina, nebo Jadranská autocesta začíná hned na hranicích se Slovinskem a od Karlovace vede v převážné míře málo civilizací dotknutém vnitrozemím Chorvatska.

 To se nachází, dalo by se říci, na náhorní krasové plošině ve výšce 200 až 500 m.n.m. Je na ní jen málo míst jako toto u Skradinu, kde stojí zato se zastavit a osvěžit už jen krásným rozhledem. Exit Skradin- vstupní bod do dolní části NP Krka.

Ale naštěstí pro nás pozdní květnové jaro se v dobrém podepsalo na přírodě a ta se stále alespoň ještě jarně zelenala. Ale i cestou po vnitrozemí je na co se koukat. Stále se nám otevíraly nové pohledy na drsnou náhorní plošinu.

Dalmatina je nejdůležitější a nejdelší chorvatská dálnice. Spojuje města Zagreb a Split, vede kolem Karlovace a Zadaru zatím až do Ravče. V budoucnosti by měla být prodloužena až na hranice s Černou Horou. Od Karlovace níže byla- zatím téměř prázdná. Nezřídka jsme nepotkali auto mnoho kilometrů a minut. Není divu. Pro domácí je po ní dosti drahé svezení. Pro vás co nadáváte na cenu naší celoroční dálniční známky jsem vypočítal, že 1 km vyjde na naše 1,60 Kč. Jezdili byste za tuto cenu několikrát ročně třeba na výstavy z Prahy do Brna? No, nejen já jsem si alespoň mohl na této kvalitní dálnici za tuto cenu dovolit bez obav cestovní rychlost kolem 170 km/h.

Od konce A1 u Ravče dále jen Jadranskou magistálou... Za svodidly je Bosna a v dálce zasněžené vrcholky bosenských hor.

Fotozastávka v bosenském městě Neum. Jediném letovisku Bosny z kterého je ale pohled na bosenský poloostrov Klek. Bosně zde patří asi dvacetikilometrové pobřeží, které takto rozděluje Chorvatsko. Odděluje tak Střední a Jižní Dalmácii od sebe.

Zdárně jsme projeli hraniční kontroly z Chorvatska do BiH a zpět a brzy se nám již začaly otevírat první pohledy na do dáli se vlnící moře.

A to už je Dubrovník- Stari grad. Prozkoumáme a také zde přespíme na zpáteční cestě. Teď se nezdržovat a hurá směr Montenegro- Boka Kotorska.

No, ale neodolal jsem a zastavil alespoň nad novým přístavem, který se nachází v blízkosti nového Mostu Dr. Franja Dudjmana. Okolo takových člunů prostě nemohu projít jen tak. MSC-Armonia - potkali jsme se v Benátkách.

A už jsme dorazili k hlavnímu cíli naší dnešní cesty.

BOKA KOTORSKA začínající se spolu s okolními horami koupat v paprscích k západu směřujícímu slunci. Boka znamená italsky ústa nebo otvor a přeneseně se běžně používá pro záliv. Je to obrovský a zajímavý záliv patřící mezi nejkrásnější zálivy na světě.

Vysoké horské hradby, které se zvedají takřka přímo z moře spíše svojí velikostí a tvarem připomínají severské fjordy, ale malebnost tohoto pobřeží nás správně odkazuje na slunečný jadranský jih. V květnu ještě mohou lyžaři lyžovat na zasněžených vrcholcích pohoří Orjen, ale zároveň se již mohou první nadšenci koupat na plážích v subtropické zeleni se nacházejícím Herceg-Novi.

Za Rakousko-Uherska byla boka Kotorská hlavní základnou rakousko-uherského námořnictva pro oblast jižního Jadranu a Jónského moře. Mezi dvěma světovými válkami sloužila boka i potřebám československé armády, spojence armády Království Jugoslávie.
Břehy boky Kotorské jsou dlouhé 105 km a představují téměř jednu třetinu celkové délky černohorského pobřeží.

Návštěvník boky může tak jako my objet celý záliv, včetně všech jeho menších zálivů a zátok, nebo si může zkrátit cestu odbočením k trajektu mezi obcemi Kamenari a Lepetane. Ten zajišťuje přepravu v nejužším místě boky, kde je jen 350 metrů široká. Této úžině se říká Verige, tzn. řetězy; tento název si nese už od středověku, kdy uherský král Ludvík, který byl pánem i boky, dal přes úžinu natáhnout řetězy, aby zabránil nepřátelským lodím vjet do tří vnitřních částí boky.

Všude čekají na návštěvníky kulturně historické památky mimořádné úrovně, dokládající začátky zdejšího osídlení již před 2500 lety, dobu největší slávy zdejší námořní plavby a její prosperitu, stejně jako její pozdější úpadek.

Proti starobylému městečku Perast upoutali naši pozornost dva malé ostrůvky. Na prvním z nich jménem Sveti Djordje, bylo už ve 12. stol. postaveno benediktinské opatství, v průběhu věků několikrát pobořené a vyloupené, ale vždy znovu obnovené. Je na něm stále používaný jediný perastský hřbitov. Druhý ostrůvek, Gospa od Škrpjela, je ještě zajímavější. Nevznikl přirozenou cestou, nýbrž uměle, násypem. V minulých staletích zdejší námořníci, kteří se šťastně vrátili ze svých dalekých plaveb, vhazovali do moře vždy trochu kamení a písku. Tak postupně vznikl ostrůvek zasvěcený Panně Marii a jako dík za její ochranu byl jí zde v 18. stol. vybudován barokní kostel s velmi cenným interiérem. Mít více času, výlet lodičkou bych neodmítl.

V boce Kotorské po staletí velmi dobře prosperovaly některé téměř nezávislé bohaté městské komunity, které byly ekonomicky i kulturně na vysoké úrovni. Turkům se nikdy nepodařilo některé z nich, jako např. Kotor a Perast podrobit. Zlom v prosperitě přinesl až přesun hospodářského potenciálu z této části Středomoří na pobřeží Atlantiku.

My jsme pohrdli službami trajektu a s chutí si pomalu projeli celou trasu kolem pobřeží. Tedy prohlédli jsme si z břehu jednotlivé zálivy Boky: Hercegnovski, Tivatský, Risanský a Kotorský.

Městem Kotor jsme projeli za slunce západu, kdy se jeho paprsky opíraly již jen do horských štítů nad městem. Prohlídka starobylého Kotoru nás čeká až na zpáteční cestě. Teď je už třeba jen dojet bezpečně na hotel do Baru. Okolo pobřeží a moře do něhož se potápí slunce.

Cestou udělat honem foto veleznámého ostrůvku- dnes hotelového komplexu v rekonstrukci Sveti Stefan, kam ostatně také zavítáme. Ale až v pondělí při cestě do královského města Cetinje.

Kochat se pohledy, které nabízelo zapadající slunce ve spolupráci s mořem a bezpečně přitom řídit bylo těžké. Ale konečně před devátou večer, přesně podle mého plánu nás uvítalo přístavní město Bar. Čekala nás dvoudenní, výstavní část naší výpravy.

1.+ 2.5. sobota a neděle: výstavy

Sobotní výstavy- CACIB Bar a tentokrát i CAC Bulharsko se konaly na pozemku hotelu Sidro. Tak jako minulý rok. Pro nás, co jsme v něm byli ubytováni- ohromná výhoda. Mohl jsem při pátečním příjezdu hned v recepci  zaplatit bez obligátních front výstavní poplatky na všechny výstavy a dostat jako potvrzení obratem posudkové listy.

...a uznejte sami: koukat na svůj výstavní kruh ze židle svého balkonu, čekat až na nás přijde řada a teprve potom sestoupit mezi ten upocený dav se svojí odpočatou šampionkou, která do poslední chvíle sbírala síly na kolečko v ringu v peřinách hotelu...

Hotel Sidro nebo- li Kotva, která pochopitelně nemůže na jeho subtropickou florou stíněném pozemku chybět. Perfektní venčení, kruhy ve stínu. A to vše za 21 €/noc.

Zato druhý den v asi dvacet minut od Baru vzdáleném Petrovaci, kde se na travnatém hřišti pořádaly výstavy CAC Makedonia a CAC Petrovac ani náznak stínu. S tím jsme ale počítali. A také jsme díky zkušenostem z minulých návštěv vzali v úvahu to, že po sedmé ráno je těžké sehnat slušný plac na zaparkování. To radši doporučuji vynechat snídani, než potom ještě v deset hodin s čerstvě poškrábaným a potlučeným autíčkem zoufale kroužit sem tam úzkými ulicemi v okolí stadionu, které jsou již téměř neprůjezdné díky zaparkovaným autům. Nepřijeli jsme se přeci takovou dálku nervovat a dohadovat s protijedoucími, také už nervózně- agresivními řidiči, kdo bude couvat k prvnímu možnému místu vyhnutí. Že?

3.5. pondělí: Sveti Stefan, Cetinje, NP Lovčen, Kotor

Sveti Stefan

Kdysi rybářská vesnice je nyní nejluxusnějším a nejzajímavějším hotelovým městečkem na východním pobřeží Jadranu. Komplex vybudovaný v 60. letech je určen pro náročnou prominentní klientelu a je navštěvován společenskou, politickou a uměleckou smetánkou. Proto jeho návštěvu nemohly vynechat i dvě prominentní jezevčice z Prahy. Leží 10 km jihovýchodně od Budvy, pod jadranskou magistrálou, na malém skalnatém poloostrůvku, spojeném s pevninou úzkou písečnou šíjí.

Zdejší vesnici založili v 15. stol. příslušníci 12 ti rodin černohorského rodu Paštrovićů, kteří se do ní uchylovali v případě nebezpečí. Každé rodině patřil jeden se zdejších domků, v němž měla uskladněny i zásoby potravin. V průběhu doby tu vzniklo administrativní centrum samostatné komuny Paštrovićů. Od konce 16. stol. bylo obehnáno hradbami a vyrostly tu i další domky.

V posledních 200 letech se začala osada vylidňovat. Její záchranu znamenal projekt realizovaný v 50. letech minulého století: přebudoval rybářskou vesnici v luxusní hotelové zařízení při zachování původního vnějšího vzhledu. A tak bylo začátkem 60. let 20. stol. otevřeno jedinečné hotelové zařízení, kde domky většinou tvoří samostatný apartmán s vlastní zahrádkou nebo terasou, dokonce i u několika domků s vlastním bazénem, příp. i s vlastním přístupem k moři a malou plošinkou ke koupání a slunění. Domky jsou propojeny uličkami s malými luxusními obchůdky, průchody a schodišti. 

Byť Faria a Georgina se pochopitelně počítá mezi náročnou jezevčí smetánku, a těch 150€ až 1200€ za noc v apartmánu by také mohly zaplatit, vždyť si přeci vezly domů ty zlaté poháry vyhrané na výstavách, nebyly z důvodu pokračující rekonstrukce vpuštěny dále než na pláž.

Krásné koupání je na písečně šíji, která spojuje pevninu s poloostrovem a na přilehlých plážích. Hostům hotelového zařízení Sveti Stefan je vyhrazena část pláže směrem ke královskému letnímu sídlu Miločer. Mají možnost koupání též na králově, nebo královnině pláži.

Cetinje

Po prohlídce Sv. Stefana jsme po pár kilometrech jízdy, za letoviskem Bečiči, (nebo chcete- li před Budvou) odbočili a začali stoupat od pobřeží silnicí vzhůru do hor, do černohorského vnitrozemí, do bývalého královského města Cetinje. Město leží na úpatí pohoří Lovćen, v kotlině Lovćenski dolac (700 m n.m.).

V roce 1482 tu vybudoval své nové sídlo černohorský vládce Ivan Crnojević, když byl pod stále se stupňujícím tlakem Turků nucen opustit svůj sídelní hrad Žabljak na Skadarském jezeře a vybudovat si ve vnitrozemí nové sídlo. To dostalo své jméno podle říčky Cetiny.

Ze strmě stoupající silnice byl na pobřeží pěkný výhled. Naopak pohled do hor, o které se zastavovaly mraky, sliboval brzké dobrodružství. A my jsme ho čekali, měli jsme ho přímo už z domova od mapy naplánované.

Cetinský klášter (Cetinjski manastir).

Město pak bylo po staletí místem, kde se organizoval boj Černohorců za svobodu. Když se koncem 17. stol. podařilo Turkům proniknout až do Cetinje, vyhodili černohorští obránci do povětří své náboženské a politické středisko, sídlo černohorských vládců - klášter Crnojevićů (Manastir Crnojevića) v Cetinji. Po vyhnání Turků z Cetinje nebyl klášter obnoven. Začátkem 18. stol. byl vladykou Danilem postaven nový klášter zvaný Cetinjský klášter (Cetinjski manastir), který byl pro stálé turecké nebezpeční dlouho jedinou stavbou ve městě. Sloužil především jako rezidence černohorských vladařů, to je i sídlo nejvyšší hlavy pravoslavné církve, vladyků. Vládcové - vladykové byli církevní i světskou hlavou Černé Hory.

Mariánská dvorní kaple je postavená na základech historického kláštera Crnojevićů. V kapli je pohřben i Ivan Crnojević a král Nikola.    Njegošovo skromné sídlo Biljarda - Kulečník.

Teprve za Petra II. Petroviće Njegoše v 1. polovině 19. stol. se začalo s vybudováním skromného jádra města. Mimo jiné bylo postaveno i Njegošovo sídlo, palác zvaný Biljarda - Kulečník. Njegoš byl totiž milovníkem kulečníku, v Černé Hoře úplně neznámého. Dal si jej dovézt z Vídně do své rezidence, v které ale skromně obýval jen pár místností, většinu v ní zaujímaly státní úřady a další instituce, sídlila tu i Njegošova osobní garda a byla tu vývařovna pro poutníky.

Cetinský klášter (Cetinjski manastir) na okraji města je kultovní stavbou Černohorců. Tento působivý stavební komplex byl sídlem černohorských vladyků od 18. stol. a až do postavení Biljardy i sídlo vládních úřadů. Pro zdůraznění kontinuity se zbořeným sídlem Crnojevićů, klášterem Crnojevićů v Cetinji, byly do něho vestavěny některé stavební články ze zničeného kláštera. Typické pro tento komplex jsou dvoupatrové konaky, to je mnišské cely, vestavěné přímo do skalního masívu.

Palac- dvor kralja Nikole I. Petrovića; Státní muzeum Černé Hory (Državni muzej Crne Gore).    Zvony dvorské kaple Nikoly I

Součástí kláštera je i jednoduchý mariánský kostel, dále dominantní zvonice, hradby a hřbitov. V části konaků je dnes umístěna klenotnice, v níž jsou umístěny mimořádně cenné umělecké předměty, mj. jeden exemplář Oktoihu - Osmiglasniku z roku 1494, tj. první jihoslovanské knihy v cyrilici. I dnes je klášter sídlem metropolity, tj. hlavy černohorské pravoslavné církve. Klášter býval i mauzoleem dynastie Petrovićů.

V paláci, který si jako své sídlo postavil ve 2. polovině 19. stol. tehdejší vládnoucí kníže Nikola I. (Palac - dvor kralja Nikole I. Petrovića) , je nyní Státní muzeum Černé Hory (Državni muzej Crne Gore). Mezi budovami historických zahraničních misí - vyslanectví (místně legacije) vynikají hlavně budovy turecké, italské a anglické mise. Byly postaveny po mezinárodním uznání Černé Hory v r. 1878. Celkem bylo těchto zahraničních vyslanectví dvanáct.

Štirovnik s vysílačem, Jezerski vrh s mauzoleem.

Ale to už se Fari s Gínou netrpělivě poohlížejí po dalším cíli naší cesty. Bude to cesta za Petrem II. Petrovićem-Njegošem, vladykou, tj. nejvyšší hlavou církve v zemi a zároveň neomezeným světským vládcem Černé Hory od roku 1830 do roku 1851. Njegoš, jak se mu zkráceně většinou v Černé Hoře říká, byl však i jednou z největších postav srbské literatury - mimořádně nadaným básníkem, ale i filozofem, mužem osvíceným a vzdělaným. Ale co je nejdůležitější? Již za svého nedlouhého života (zemřel ve věku 38 let), ale i po smrti se těšil obrovské úctě a lásce Černohorců, které se těší dodnes. A co je zvláštní? I u mladé generace.

NP Lovčen, Mauzoleum  Petra II. Petroviće Njegoše

Pro Černohorce je Lovćen posvátným pohořím, symbolem národní černohorské identity a státnosti. Dal také Černé Hoře jméno – skály Lovćenu se po dešti zbarví do černa. Rozkládá se v centrální a nejvyšší části stejnojmenného horského masívu. Nejvyšší horou Lovćenu je Štirovnik s 1749 m na jehož vrcholu je televizní věž. Druhý je Jezerský vrch (Jezerski vrh) s 1657 m na němž se nachází mauzoleum černohorského buditele Petra II. Petroviće Njegoše. Je absolutně nemyslitelné, aby je, zároveň s návštěvou Cetinje, každý Černohorec alespoň jednou za život nenavštívil. Pro Černohorce je návštěva mauzolea věcí cti a národního uvědomění.

Největší historickou hodnotu představuje mauzoleum Petra II. Petroviće Njegoše na Jezerském vrchu. Z Cetinje je to k němu 21 km. Petr II. Petrović Njegoš je největší postavou černohorských dějin jako vládce, vladyka, velký státník, myslitel a básník. Podle černohorské tradice si Njegoš přál být pohřben na Lovćenu, ale nikoli na jeho nejvyšším vrcholku. Byl totiž přesvědčen, že Černá Hora bude mít v čele významnější osobnost než je on sám, a ta pak bude mít právo spočinout na nejvyšší hoře.

Válečné události v Černé Hoře do osvobození od Turků v r. 1878, ale i další překážky způsobily, že posmrtné pozůstatky Petra II nebyly pohřbeny na místě, které si vybral. Až teprve v r. 1974 bylo dostavěno místo jeho definitivně posledního odpočinku - mauzoleum na Jezerském vrchu. Stavba monumentálního mauzolea - kaple na exponovaném místě na tomto vrcholku Lovćenu nebyla jednoduchou záležitostí vzhledem k obrovským problémům při dopravě velkého množství materiálu do obtížně přístupného horského terénu. Ale jeho konečná podoba působí opravdu velkolepě. Interiéru vévodí Njegošova socha vysoká přes tři a půl metru, vážící 28 tun.

Od kruhového parkoviště pod vrcholkem Jezerského vrchu, vede na vrchol k mauzoleu, které je ve výšce 1580 m.n.m. schodiště se 460 schody. Absolvovat výstup je fyzicky dosti náročné, ale to neodrazuje ani staré a tělesně postižené Černohorce od výstupu k místu Njegošova posledního odpočinku. Já jsem pocítil fyzickou náročnost dvakráte. Schodištěm a potom tunelem dlouhým 80 metrů s výškovým převýšením 100 metrů se mé černohorsky uvědomělé šampionky nechaly nahoru i dolů po tom množství příkrých schodů nosit. Pěkně každá v jednom podpaží. K obveselení jinak vážně se tvářících návštěvníků. A to nemluvím o té obrovské sněhové závěji na konci tunelu, kterou jsem se s nimi musel v polobotkách probojovat.

Divoká, nedotčená černohorská příroda.

Kdo byl tento muž, kterému jeho národ postavil po více než 100 letech od jeho smrti působivé obrovské mauzoleum na jednom z vrcholů pohoří Lovćen ve výšce 1660 metrů s výhledem, s jakým se turista setkává jen výjimečně? Petar II. Petrović-Njegoš (1813 - 1851) se narodil ve významné černohorské rodině Petrovićů-Njegošů, tedy ve stejné rodině jako jeho předchůdce a strýc, vladyka Petr I. Petrović-Njegoš, pro své zásluhy o Černou Horu prohlášený za svatého pod jménem Petr Cetinjský.

Trochu květnového sněhu k ochlazení neuškodí.    Ale tady už sníh vadil. Při sjezdu jsme se nevyhnuli. A museli couvat do první zatáčky.

Petr II. Petrović Njegoš byl vladyka - hlava státu i černohorské pravoslavné církve, největší černohorský básník a myslitel. Jako osvícený vládce zlomil moc kmenových stařešinů a zorganizoval centrální státní moc, vytvořil podmínky pro přeměnu zaostalé země zmítané kmenovými rozepřemi ve stát téměř moderního typu. Zabezpečil ekonomickou základnu státu zavedením výběru daní, založil první státní školu a další osvětová zařízení a instituce...

Spodní vchod do tunelu. Schodiště vede z malého parkoviště.

Petr II. velmi miloval vrchol Lovćenu, který si určil za místo svého posledního odpočinku, především nádherný výhled otevírající se jak na černohorské přímoří, tak i na horská pásma táhnoucí se až za obzor.

Vchod do mauzolea hlídala ostraha. Vstup jezevčíkům zakázán. Gíně to bylo upřímně líto. Alespoň jsme ušetřili za vstup.

V roce 1845 dal na Jezerském vrchu, druhém nejvyšším vrcholku Lovćenu postavit kapličku a přál si v ní být pochován. Myšlenka na smrt a na vlastní hrob nebyla Njegošovi cizí a vzdálená. Po celý svůj poměrně krátký život (zemřel když mu bylo 38 let) věděl, že má tuberkulózu. Nemoc, kterou v první polovině 19. století nedovedli vyléčit. Byla v chudé a zaostalé Černé Hoře té doby velmi častá a končila brzkou smrtí. A v rodině Petra II. na ni v minulosti zemřeli mnozí vladykovi předkové.

Krásná vyhlídka. Člověk by měl hned chuť skočit do té bílé peřiny tam dole.

Když však v roce 1851 zemřel, váhal jeho nástupce kníže Danilo, Njegošův synovec, s pohřbem do lovčenské kaple podle Njegošova přání. V té době totiž vedli Černohorci časté boje o Turky obsazená území. Tyto boje nakonec dovedly k mezinárodnímu uznání nezávislosti Černé Hory a ke stažení Turků z části okupovaných oblastí. Kníže Danilo se však právem obával, že by Turci mohli Lovćen dobýt a zneuctít Njegošův hrob.

 Proto byl Njegoš do lovćenské kaple pohřben až v roce 1854. To, čeho se Danilo obával ze strany Turků, se stalo až v první světové válce za rakouské okupace. Rakušané kapli zničili a rakev s Njegošovými ostatky přenesli do Cetinje. Po válce, v roce 1925 dal jugoslávský král Alexandr Karadjordjević kapli obnovit a ostatky Njegošovy byly do ní přeneseny. Za socialistické Jugoslávie v roce 1974 došlo k realizaci projektu Njegošova mauzolea; jeho autorem byl velký jugoslávský umělec Ivan Meštrović.

Výhled nalevo od mauzolea. Ten vysílač prosím nefotit! Vojenský objekt.

Výhled přes holky napravo od mauzolea. Letos v návštěvnických statistikách přibudou i dvě jezevčice z Prahy. Šampionky Crne Gore.

Mauzoleum navštíví ročně přes 50 tisíc osob. Na tomto počtu se významně podílejí Černohorci, mladí i staří, všichni chtějí tímto způsobem uctít památku velkého syna černohorského národa a současně si užít, stejně jako kdysi Petr II. Petrović Njegoš, nádhernou lovćenskou vyhlídku.

Měl bych co dělat sám, abych se strmým schodištěm, tunelem a ve finále pětimetrovou závějí ve východu z tunelu vyškrábal nahoru. Natož, když se holky nechaly, chtěje uctít památku největšího Černohorce, od parkoviště až nahoru vynést.

Parkovišťátko na začátku naší cesty k vrcholu bylo už plné. Ostatní zájemci musí čekat níže v zatáčce. Jedno auto dolů- jedno nahoru.     A už jsem vám přeci říkal: nefotit!...ten vojenskej objekt.

Dole nalevo úzká příjezdová cesta. Do mauzolea vede od konce tunelu úzký chodník. Na obě strany sráz. Fari- průzkumnice, jako obvykle vepředu, Gína- jako obvykle se šourala někde za mnou. Proto jsem ani neviděl, že z chodníčku sešla do skal. Asi už chtěla skoncovat se svým psím životem skokem do propasti. Když jsem jí odmítl vyčerpán výstupem a vynesením obou holek dále všude nosit. Dostat jí zpět nebylo jednoduché. Znáte to: já krok za ní, ona krok ode mne- ke příkrému srázu. Pomohlo pouze takticky se obrátit zpět na parkoviště a prohodit větu: "Gíno, tak jdeme do autíčka". Uf! zabralo to. Potom už jsem jí nepustil z vodítka.

Po skončení návštěvy mauzolea jsme zkratkou, silničkou širokou tak na naše autíčko, sjeli k silnici na Kotor, z které jsme odbočili do osady Njeguši, rodiště Petra II. Petroviće Njegoše a několika dalších členů rodiny Petrovićů. Dnes je to místo známé výrobou nejproslavenějších lahůdek v Černé Hoře. Přijeli jsme totiž ochutnat známý njegušský sýr a njegušský pršut. V pohoří Lovćen se pršut suší ve výšce 900 m n. m., kde je na to prý příznivé klima. Dva týdny se máčí v soli, pak se 5 – 8 měsíců suší zavěšený u stropu sušárny. První tři měsíce se v místnosti přitápí bukovým dřevem, nikoliv kvůli uzení, ale proto, aby na šunku nelétaly mouchy. Pršut může být vepřový, ale i hovězí, který je je tmavě červený.

Ke zdejším specialitám patří i ovčí maso, uzené a sušené podle starých receptur. Můžete zde ochutnat i zdejší medovinu. V restauraci u sušárny, kterou si zde můžete prohlédnout, se dá pršut koupit. Od 7 do 15 € podle velikosti a kvality odkrojeného kusu. Za tři éčka vám tu připraví chlebový sendvič s plátky pršutu a sýra a nápojem dle vašeho výběru. Že nejen nás myšlenky na nákup a ochutnávku místních specialit nenechaly chladnými, svědčilo i několik zaparkovaných autobusů s turisty rozlezlými po stáncích a obchůdcích, nebo na návštěvě rodné njegošovi  kući.

Pravda, silnička plná serpentin nás zavedla do mraků a byla opravdu dobrodružná. Cestou jsem se modlil, abych nepotkal v protisměru jedoucí auto. Tak jako když jsem sjížděl z mauzolea... couvání do kopce silničkou mezi vyfrézovanými sněhovými stěnami, asi tak tři sta metrů, do nejbližší rozšířené zatáčky, zbylo na mne. Po vydýchání adrenalinového sestupu v osadě Njeguši...a nadýchání se vůní místních specialit, jsme byli připraveni podstoupit další dobrodružství. A to kotorskou silnicí sjet po úbočí horského svahu do starobylého města Kotor.

Lovčenské serpentiny

Vyjížďka přes masív Lovćenu tzv. Lovčenskou silnicí je vhodná spíše pro zdatné a zkušené řidiče. Pevné nervy samozřejmostí. Jízda po ní je sama o sobě zážitkem a vyžaduje zvláště na úseku za křižovatkou Trojica (6 km od Kotoru ve výšce 230 m) do sedla Krstac (926 m) neustálé soustředění na mnoha serpentinách, které začínají hlavně na úseku ve výšce nad 470 m.

Ze sedla Krstac je ale nezapomenutelný výhled na celou boku Kotorskou. Ale i přes obdivné pohledy na přírodu musíte mít stále na mysli, že se vám v protisměru může každou chvíli zjevit třeba i autobus a vy budete muset zareagovat a začít couvat do nejbližší výhybny či zatáčky. I já jsem musel dvakrát vycouvávat do kopečka před busy s turisty jedoucí tam, kde jsme my již byli.

 Je dobré se koukat co nejvíce dopředu a stále zjišťovat, zda někdo v dáli nejede proti vám. Potom je nejlepší okamžitě hledat místo na vyhnutí. Pravda je, že řidiči se na takovýchto cestách k sobě chovají ohleduplně a slušně. Nezažil jsem nějakého troubu. Ani zde, ani dopoledne cestou k mauzoleu. Naštěstí na začátku května ještě zdaleka nebyl asi takový provoz jako v sezoně. I když...myslel jsem si, že bude menší.

Vychutnali jsme si každou z 25 ti serpentín, vyplavili trochu adrenalinu a pomalu, se zastávkami, jsme sjížděli dolů do Kotoru. Lovčenské serpentiny, a z nich výhledy na Kotorskou zátoku, mne opravdu nezklamaly.

Před Kotorem jsme ještě zastavili, aby jsme se podívali a zdokumentovali místo, odkud začal náš sjezd do zálivu. Štirovnik... Jezerski vrch... Zvládli jsme to: sjezd z nadmořské výšky 1657 m.n.m. do kotorské zátoky, kde mi navigace ukazovala místy i -3 metry?? pod hladinou moře. Teď si můžeme v klidu prohlédnou starý Kotor.

Jak vidíte, Kotoru umístěnému v nejzazším cípu boky tvoří monumentální pozadí masív Lovčenu. Kotor je zapsán jako cenný středověký urbanistický celek s mimořádně hodnotnými památkami do seznamu UNESCO. Byl při zemětřesení v r. 1979 velmi silně poničen a trvalo dlouhá léta, než byl opraven a obnoven v něm normální život. Součástí zápisu do seznamu UNESCO je i Kotorský a Risanský záliv.

Kotor

Nejstarší zprávy uvádějí jako zakladatele zdejší osady Akurion řecké přistěhovalce. Řeky pak vystřídali Římané, za nichž se město nazývalo Acruvium, po nich následovali Byzantinci a Slované. O tuto velmi dobře spravovanou autonomní obec usilovali různí vládci, včetně uherských králů, ale až Benátčané se města zmocnili na více než 300 let a podrobili je svým zájmům (1420 až 1777).

Pak se tu v pohnutých dobách napoleonských válek střídali vládci, usilující o hegemonii v této části Evropy. Po Napoleonovi se tu stali pány Rakušané, a to až do roku 1918, kdy se Černá Hora stala součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, resp. Království Jugoslávie. Pak měl Kotor stejný osud jako celá Černá Hora.

Mořská brána (Vrata od mora).

Nad hlavní bránou do starého města kotorského vytesaný nápis "Cizí nechceme, naše nedáme". Pěkné, pěkné... Jó, pravda ze života...a jak koukám, podle podepsaného autora, ne moc stará. Alespoň v porovnání s historií Kotoru. Tímto heslem se ohání i česká krajní pravice.

Mořská brána (Vrata od mora) a Hodinová věž ze 17. století.

Kotor býval podobně jako chorvatský Dubrovník velmi pokrokovým městem v oblasti zdravotní a sociální péče o své občany: měl lazaret, záchytnou stanici (ale hygienickou), lékárnu, nalezinec, sirotčinec. Bylo postaráno i o staré a invalidní občany.

Kouzelné a tajuplné uličky Kotoru. Nikdy nevíte, co na vás za dalším rohem vykoukne za historickou památku či zajímavost.

Na předměstí Kotoru, ve Škaljaru, jsou na místním hřbitově pohřbeni hlavní vůdcové vzpoury námořníků proti velení rakousko-uherských lodí zakotvených v boce Kotorské. Došlo k ní v únoru 1918 na křižníku Sankt George v Kumborské úžině a přidaly se k ní posádky 40 dalších rakousko-uherských lodí kotvících v boce. 6000 námořníků. Vzpoura však byla potlačena a její vůdcové, k nimž patřil i Čech František Raš, byli popraveni.

Románský kostelík sv. Lukáše (Sveti Luka). 12. stol. Uvnitř cenná gotická freska a velký počet hodnotných ikon. Sloužil až do roku 1812 katolíkům i pravoslavným.

Románský kostel P. Marie též zvaný Kolegiata, 13. století.    Jeden z paláců. Jak vidíte, je pravý. Žádná novodobá kopie.

Kotor představuje prototyp nevelkého, přímořského, pozdně středověkého, dobře opevněného města s dochovaným starým jádrem. Starý Kotor zaujímá nevelký prostor ve tvaru trojúhelníku, sevřený hradbami v délce 5 km, které šplhají k pevnosti sv. Jana (Sveti Ivan) až do výše 260 m a jsou vysoké až 20 m a silné až 15 m.

K pevnosti, z níž je nádherný výhled na město i boku, vede z města od Jižní brány nejprve průchod - zaklenutá branka v blízkosti kostela Kolegiata, resp. od paláce Grbonja (původně v něm byla nejstarší kotorská lékárna ze 14. stol.), a pak se stoupá po schodech kolem Mariánského kostela Gospa od Zdravljau.

Katedrála sv. Tryfóna (Sveti Tripun).    Kostel Sv. Nikole.

Nejkrásnější a největší náměstí v historickém Kotoru je Náměstí zbraní (Trg od oružja) s několika pozoruhodnými budovami: hodinovou věží ze 17. stol., renesančním palácem benátského místodržícího a dalšími. Zajímavé je i malé historické Moučné náměstí (Trg od brašna) s barokními paláci. Dominantu Kotoru a největší památku představuje katedrála sv. Tryfóna (Sveti Tripun), patrona města, mučedníka, který jako mladík zahynul ve Frýgii za Deciova pronásledování křesťanů. Jeho ostatky koupila kotorská obec v 9. stol. od Benátčanů, kteří obchodovali i s kostmi mučedníků. Tato nádherná románská stavba z 12. stol., jedna z nejkrásnějších na slovanském Jadranu, byla sice citelně poškozena při několika zemětřeseních, ale byla opravena a postaveny nové renesanční věže.

Říčka Škudra- přirozená ochrana Kotoru na severní straně.    Hradby Kotoru vedou až k pevnosti sv. Jan (Sveti Ivan).

Původní opevnění pochází z 9. stol., opevnění v dnešní podobě vybudovali v 15. stol. Benátčané, kteří je v dalších staletích zpevňovali. Jejich součástí jsou tři brány: Mořská brána (Vrata od mora), Říční brána (Vrata na rijeku, zvaná též Severní brána, Sjeverna vrata) a Jižní brána (Južna vrata). U jižní brány je vstup na městské hradby. Hradby mohly vydržet i několikaměsíční obléhání. Kotor však nebyl, stejně jako nedaleký Perast nikdy dobyt. Pevnostní systém se plně zachoval a je mimořádně cennou památkou.

Kotor měl velmi starou námořní tradici. Zdejší mořeplavci, jako ostatně i z dalších osad v boce, patřili k nejzdatnějším na Jadranu. V bohatém městě kvetla řemesla a umění. V životě Kotoru hrálo významnou úlohu Bratrstvo mořeplavců boky Kotorské (Bokeljska mornarica), profesní a sociální instituce vlastníků lodí. Tato instituce se starala o provoz lodí, včetně zdravotnického dohledu, organizovala v případě potřeby obranu města, řešila i sociální potřeby svých členů, případně jejich pozůstalých.

Kotor byl od 15. stol. nejen bohatým městem mořeplavby a obchodu, ale i umění a řemesel. Byla tu proslulá malířská škola, vzdělávali se tu významní stavitelé působící i v sousedních zemích. Velkého mistrovství dosáhli také kotorští zlatníci. K významným památkám Kotoru patří i domy bohatých mořeplavců a loďařů, například rodiny Dragů, nesoucí prvky gotického, renesančního i barokního slohu, palác Grgurinů, Bizantiů, Beskućů, Pimů a dalších.

V pozadí Glavna gradska vrata.    Foto u hradeb blízko jižní brány.

Z kostelů v Kotoru stojí za pozornost i malý románský kostelík sv. Lukáše (Sveti Luka) z 12. stol. s cennou gotickou freskou a velkým počtem hodnotných ikon. Kostel sloužil až do roku 1812 katolíkům i pravoslavným. Po poškození zemětřesením mu byla vrácena původní románská podoba. Další z pozoruhodných kostelů je Kolegiata (Kolegijata, též Koledjata), rovněž v románském slohu, ze začátku 13. stol. Milovníci gotických fresek je mohou obdivovat v kostele sv. Michala (Sveti Mihajlo) z 12. stol. Je v něm umístěna i část městského lapidária.

Z kotorských muzeí je nejhodnotnější Námořní muzeum (Pomorski muzej) v paláci Grgurinů, seznamující s bohatou námořní historií Kotoru i celé boky, jakož i pozoruhodnou profesní, sociální a charitativní organizací kotorských mořeplavců, tzv. Bokeljským námořnictvem (Bokeljska mornarica), založenou v 9. stol. Tato organizace, nejstarší bratrstvo a stavovská organizace na východním Jadranu, se původně jmenovala Confraternitas nautarum Sancti Nicolae a sdružovala zdejší námořníky.

Bokeljské námořnictvo mělo vlastní arzenál, prostor na stavbu a opravu lodí, vlastnilo obchodní a válečné lodi, organizovalo v případě potřeby i obranu Kotoru. Bylo to právě loďstvo tohoto bratrstva, které v bitvě u Lepanta zachránilo benátskou flotilu před úplnou zkázou. Bratrstvo provádělo bezpečnostní a zdravotní kontrolu lodí, lodního provozu a posádek v boce. Ze svých příjmů podporovalo nemocné a invalidní námořníky a rodiny těch, kdo zahynuli na moři. V čele bratrstva stál admirál. Bratrstvo bylo po staletí vůdčím činitelem rozvoje celé boky Kotorské. Zdejší námořní muzeum patří k nejbohatším svého druhu na východním Jadranu.

Pohled z Perastu na úžinu Verige a na ostrůvky Sveti Djordje a Gospa od Škrpjela.

Odpoledne, už cestou z Kotoru do Dubrovníku, opět okolo celé boky, jsem si zajel silnicí pár serpentin nad Risan, udělal ještě pár posledních fotek a tak se rozloučil s překrásným zálivem plným krásné přírody a zajímavé historie. Ale už jsem myšlenkami někde u Dubrovníka. Navigace spočítala můj příjezd na 19. hodinu. To bych mohl stihnout za světla ještě vyjet na Srđ.

Dubrovnik- Srđ

Srđ je kopec ve výšce 412 m nad Dubrovníkem, z kterého máte starý Dubrovník a ostrov Lokrum jako na dlani. Před válečnými událostmi v 90. letech, dávného 20. století, tam vedla populární lanovka. Srbové usazeni na vedlejším kopci ji zničili. Kdyby jen ji, ale i sedmdesát procent starého Dubrovníku. No, chtít vyhrávat války ničením historických památek....vzhledem k takovémuto kulturnímu barbarství si pověst ve světě teda nevylepšili. Naopak. Teď tam vede jen úzká cesta přes vesnici Bosanka. Nebo pro pěší strmá stezka. Ale ten výhled- ten stojí za to trochu potrápit motor a spojku svého autíčka.

Cesta až pod vrchol probíhala úspěšně. Ale několik set metrů před konečnou jsem narazil na pasoucí se stádo chorvatských krav. Ty se absolutně nemínily hnout ze silničky stále vedoucí do strmého kopce. Nevěda co dál, a abych opravdu neničil spojku neustálým rozjížděním do kopce, jsem zastavil, čekal a pozoroval pasteveckého psa při jeho práci. Pes makal, nezastavil se, byla to parádní podívaná. Kdyby věděl, že bych po té cestě rád jel já... určitě by ty kravky zahnal stranou. Ale takhle? Je zvyklý, žene je tam takto každý den. Choval se opravdu inteligentně. Ani pastevce nepotřeboval. Až po předjetí dodávky s montéry od vysílače jsem se dozvěděl jak na ně. Vystoupit a po vzoru montérů mávat rukama a křičet na ně hajde, hajde! To pomohlo, pes pochopil (kravky ne) a zahnal je z cesty. A my jsme dojeli konečně na vrchol.

Dolů do Dubrovníku jsme sjížděli už když slunce zapadlo za dubrovnickou hotelovou čtvrť se zajímavým názvem Babin Kuk, kde máme rezervaci v Hotelu Sumratin pojmenovaném podle místní zátoky. Soukromá zahrada plná subtropické flóry je už připravena k použití pro mé jezevčice. A dole ve městě už začínal večer...

4.5. úterý: Dubrovnik- Stari grad

Starý Dubrovník sám poskytuje neporušený obraz patricijského města na přelomu 17. a 18. stol., tedy z doby po katastrofálním zemětřesení. Střed tvoří hlavní ulice Placa - Stradun, z níž na obě strany vybíhají úzké strmé uličky směrem ke hradbám.

Podle dosavadních historických znalostí založili Dubrovník začátkem 7. stol. uprchlíci z nedalekého Epidauru (dnešní Cavtat), a to na pustém skalnatém ostrůvku Lause (od řeckého slova lause = útes), odděleném od pevniny úzkým průlivem (v místech dnešní hlavní dubrovnické třídy Placa - Stradun). Nová osada dostala název Ragusium, později upraveném na Ragusa. Podle výsledků archeologických průzkumů po zemětřesení v r. 1979 stála však již v době příchodu běženců na ostrůvku velká byzantská bazilika (na místě dnešní katedrály), takže se dá předpokládat, že kolem byla i nemalá osada.

Pevnost Lovrijenac od našeho prvního parkoviště.

Na pevninské straně průlivu vznikala v průběhu staletí slovanská osada Dubrava. Ve 12. stol. se obě osady spojily v jednu, průliv mezi nimi byl zasypán. Proces poslovanštění obyvatelstva byl pak v podstatě dokončen ve 14. století. Obratnou diplomatickou politikou, odváděním poplatků a jinými závazky si Dubrovník po staletí zajišťoval klidný vývoj a vnitřní nezávislost na mocnějších sousedech. Nejprve formálně uznával nadvládu byzantské říše, ale s oslabením její moci se roku 1205 stala nositelem svrchovanosti Benátská republika.

Městská brána Pile. V osm ráno ještě bez turistů. Nejlepší doba na zahájení prohlídky.

Dubrovník přitom vyvíjel všemožné úsilí, aby se nadvlády nebezpečné soupeřky zbavil, i když i v době benátské suverenity uskutečňoval podle možnosti samostatnou politiku. K vymanění z moci Benátek využil sílící moci a významu chorvatských panovníků, o jejichž ochranu požádal. Po odchodu benátského knížete-místodržitele z Dubrovníka r. 1358 převzala moc ve státě Velká rada.

Ranní úklid na hlavní ulici- Stradun. Jen brzy ráno mohou vjet auta úklidu a zásobování. Přes den vjezd autům zakázán. Vyjímku mají záchranky, hasiči a... svatby. V pozadí Městská zvonice (Gradski zvonik) s tzv. zelenci, kovovými postavami, které odbíjejí hodiny.

Nejprve se na správě obce podíleli všichni občané. V 15. stol. ale získali rozhodující moc šlechtici. Dubrovník se tak stal patricijskou republikou a prostí občané neměli na vládě účast. Správní systém byl demokratičtější obdobou Benátské republiky. Zákonodárnou moc měla Velká rada, výkonnou Malá rada a kníže (knez). Senát složený z patriciů měl 25 členů a rozhodoval o věcech vnitřní i zahraniční politiky.

První co uvidíte, když vstoupíte do města bránou od Pile na náměstí Placa je Velká Onofriova kašna (Velika Onofrijeva česma) ze 13. st. (Na opačném konci Stradunu se nachází Malá Onofriova kašna v renesančním stylu). Dále uvidíte kostel sv. Spasitele (Crkva svetog Spasa) v renesančním stylu a Františkánský klášter (Franjevački samostan) s nejstarší lékárnou západní civilizace ze 14. století.

Republika přísně dbala na to, aby se nevytvořily podmínky pro soustředění moci do rukou jednotlivce, což by vedlo k ohrožení principu státního zřízení. Proto byl například kníže volen jen na dobu jednoho měsíce, po který musel bydlet odděleně od své rodiny v Knížecím paláci, aby se plně soustředil na své povinnosti a nemohl být vnějšími vlivy vyrušován nebo ovlivňován.

Z náměstí Placa vede hlavní ulice Stradun zakončená náměstím Luža. Zde naleznete tyto památky:
Rolandův sloup (Orlandov stup) z 15. století, symbol svobodného obchodu. Za ním se nachází chrám zasvěcený sv. Blažeji (crkva sv. Vlaha), patronu města, v barokním slohu.
Palác Sponza v goticko-renesančním slohu, jedna z nejkrásnějších staveb Dubrovníku sloužila jako celnice, mincovna, banka a státní pokladnice, dnes je zde historický archiv.

Tehdejší Ragusa byla jedním z nejpokrokovějších států v Evropě na poli zdravotní a sociální péče: první sociálně hygienické zákony byly vydány již ve 13. stol. Byla tu karanténní služba, od 14. stol. byla zavedena bezplatná zdravotní péče o obyvatelstvo. V témže a dalším století byly založeny starobinec, nemocnice, lazaret, leprosérie, lékárna a nalezinec. Moderní vodovodní i kanalizační systém byl samozřejmostí. Zajištěn byl i odvoz odpadků. Od poloviny 14. stol. tu fungovala pojišťovna lodí a jejich nákladů.

Dále se na náměstí Luža nachází divadlo Marina Držiće (kazalište Marina Držića) z 19. století pojmenováno po jednom z nejznámějších renesančních básníků a Městská kavárna (Gradska kavana).
Knížecí palác (Knežev dvor) nejkrásnější památka celého Jaderského pobřeží v goticko-renesančním stylu, dřívější sídlo diplomacie a republikové vlády, dnes muzeum.

Kousek dál stojí katedrála Nanebevzetí Panny Marie (Velika Gospa) v barokním slohu s velmi cenným inventářem. Silné zemětřesení zničilo původní románskou katedrálu i klenotnici, jejíž zbytky představují i dnes vyjímečně velké bohatství.
Nedaleko se rozkládá Gundulićovo náměstí (Gundulićeva poljana), dnešní tržnice, která se odpoledne mění v posezení při kávě.

Od 15. stol. Dubrovník uznával kromě uherské i tureckou svrchovanost. Za poskytování "ochrany" odváděl Turkům, tak jako dříve jiným "ochráncům" poplatek, tzv. harač (12 tis. až 19 tis. zlatých dukátů, co byla ve své době obrovská částka). Od Turků však za něj získal nejen klid pro další rozvoj, nýbrž i nesmírně výhodné a výnosné výhradní právo svobodného obchodu po celé turecké říši. Otevíral zde své konzuláty, jeho kupci a karavany se mohli volně pohybovat od západní Evropy po východ osmanské říše. Dubrovník měl fakticky monopol na dovoz a vývoz zboží a stal se prostředníkem obchodu mezi Evropou, tureckým Balkánem a Malou Asií.

Uprostřed náměstí stojí socha Ivana Gunduliće, největšího básníka Dubrovnické republiky.
Po širokém schodišti se dostanete k baroknímu jezuitskému kostelu sv. Ignáce (Crkva Sv. Ignacija) a Dubrovnickému kolegiu (Collegium Ragusinum ), slavnému vysokému učení dubrovnických Jezuitů z 18. století.
V blízkosti stojí stará dubrovnická sípka obilí, dnešní etnografické muzeum Rupe.

V jižní části města na místě původní slovanské osady Dubrava prudce stoupá 14 uliček, které ukrývají řadu významných objektů, např. synagogu, dnes muzeum, nebo klášterní kostelík Sigurata. V jihovýchodní části je situován velký stavební komplex Dominikánského kláštera s gotickým kostelem z 13. až 15. století, kde je dnes cenné muzeum a pinakotéka s díly světových malířů. Za jihovýchodní bránou Ploče stojí budovy velkých republikových Lazaretů, karanténních stanic z 16. až 18. století.

Dubrovník byl v té době silnou obchodní a námořní mocností. Se svými 300 velkých obchodních a válečných lodí a 4 000 námořníků měl tehdy třetí největší loďstvo na světě. Kromě obchodu byla značným přínosem pro jeho bohatství také těžba soli (u Stonu).
Vrcholu prosperity dosáhl v 15. a 16. stol., kdy úspěšně soupeřil s Benátskou republikou. Kamennými svědky bohatství, prosperity a kulturní úrovně této miniaturní republiky jsou dodnes stavitelské památky. Blahobyt a poměrný mír vytvořily dobré podmínky pro rozvoj věd a umění. Dubrovník byl v 15. až 18. stol. významným kulturním střediskem, především literárním, ale i střediskem vědy.

Na levé foto za Gínou a Farinou Knížecí palác (Knežev dvor), v pozadí Městská zvoniční věž z roku 1444 a za ní Palác Sponza ze 16. st.    Na pravé fotce: Palác Sponza.

Pokud jde o vlastní území Dubrovnické republiky, patřila jí od 14. stol. většina Jihodalmatských ostrovů, pobřežní městečka a obce až ke Stonu na severu, celý poloostrov Pelješac, k jihu pak všechny obce až po Konavle. Jižněji ležící údolí Sutoriny a severní Klek s Neumem postoupil Dubrovník mírem v Požarevci Turecku, aby neměl společnou hranici s rozpínavou a nebezpečnou Benátskou republikou. První tragický úder znamenala pro republiku velká morová epidemie v r. 1526, během níž za oběť "černé smrti" padlo přes 30 tisíc obyvatel republiky.

Most k bráně Pile, schován za- pro nás vždy exotické a plodící pomerančovníky.

Rozšíření známého světa o Ameriku, objevení námořní cesty do Indie a další objevy proměnily Středozemní moře v příliš malé a uzavřené. Těžiště velké námořní plavby se přesunulo ze Středomoří k Atlantiku. Přesun evropského obchodu a mořeplavby mimo Středozemní moře zasadil těžký úder jak Dubrovníku, tak i jeho soupeřce, Benátské republice. Konec významu Dubrovníku však znamenalo katastrofální zemětřesení v r. 1667, při němž zahynula naprostá většina obyvatelstva: ze 40 tisíc zůstalo v městě naživu jen 600 lidí! Zároveň byla zničena převážná část města i loďstva. Dubrovník ztratil své postavení obchodní velmoci. Z následků zemětřesení se republika již nikdy nevzpamatovala, i když její obyvatelé opět dosáhli určitého blahobytu.

Hradby: pohled na nejstarší přístav a pevnost Lovrijenac.

Formální zánik přineslo Dubrovnické republice Napoleonovo tažení začátkem 19. stol. Jako součást Ilyrských provincií sdílel Dubrovník od r. 1806 osudy Jižní Dalmácie. Od r. 1813 až do první světové války patřil Rakousku. Po první světové válce připadl Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS), od konce druhé světové války se stal součástí chorvatské svazové republiky v rámci Jugoslávie.

Zanechal jsem "historického bádání" v "přízemí", tohoto na památky bohatého města, a vrátil se za pevnost Lovrijenac, kde jsem parkoval. 5 kun/hod. Automat ale nebral papírové- tak načerno. Nechtěl jsem celou dobu myslet na kolik mne vyjde pokuta od přívětivého chorvatského policajta. A také proto, abych měl blíže parkoviště, kam bych mohl kdykoliv odnést do auta k odpočinku mé jezevčice. Parkoviště naproti hlavní bráně Pile má vynikající polohu. Ale za 15 lasiček na hodinu. Automat bral papírové kuny, ale jak jsem zjistil a potvrdil mi strážce parkoviště, měl jinou lidskou slabost- nevracel drobné. Asi když pozná turistu... Tedy 50 kun za tři hodiny. Ty tři hodiny, že budu potřebovat na prohlídku, mi také sám určil. Ale měl pravdu. Ty tři hodiny je minimum, které si musíte rezervovat.

České jezevčice na hradbách Dubrovníku.

V Dubrovníku prý svítí slunce 2 554 hodin ročně. Musím říci, že jsem si už několik dní dopředu dělal starosti co z jezevčicemi, když bude teplé a slunečné počasí. Tedy přál jsem si, aby na naše výlety po horách bylo krásné, bezmračné počasíčko a na naše městské akce v Kotoru a Dubrovníku bylo pokud možno pod mrakem, aby to mé holky také zvládly. Tak jako na všech mých předchozích výpravách mi počasí vyšlo přesně podle mého přání. Mám tam nahoře protekci. Teď už mi nic nebránilo zaplatit 70 kun a s děvčaty v podpaží vyjít na známé mohutné hradby. Ani při této dvouhodinové procházce po hradbách okolo celého města se historii nevyhneme. Tentokrát ji budeme studovat shora.

Dubrovnické hradby jsou nejreprezentativnější dubrovnickou kulturně historickou památkou, dodávající městu jeho charakteristický, ve světě známý a nesmírně působivý starobylý vzhled. Výrazně přispěly k tomu, že je Dubrovník zapsán na listinu světového kulturního dědictví organizace UNESCO. Tento pás dlouhý 1940 metrů, mohutný a nepřerušený, obepínající celé staré město představuje jednu z nejpevnějších a nejpůsobivějších fortifikačních soustav ve Středomoří. Hradby dosahují výšky až 22 metrů. Jejich šířka se v pevninské části pohybuje od 4 do 6 metrů a v části k moři od 1,5 do 3 metrů.

Pevnostní soustavu tvoří hlavní hradební zeď se čtrnácti hranolovými věžemi, dvěma válcovými věžemi, dvěma nárožními věžemi, čtyřmi hradebními věžemi dalších typů a jednou velkou pevností (sv. Jana u přístavu). Na pevninské straně je opevnění zpevněno ještě předsunutým pásem hradeb s obrannými prvky a jednou pevností Bokar na jihozápadě.

Pevnost Bokar je součastí hradeb.

 Tuto vnější zeď pak obklopoval hradební příkop. Vstup do města umožňují dvě hlavní brány (Pilská a Pločská) a dvě brány k přístavu. Součástí fortifikace jsou i dvě mohutné samostatně stojící pevnosti při jihozápadním- Lovrijenac a jihovýchodním rohu opevnění-  Revelin, které nejsou součástí hradebního tělesa, ale měly rozhodující význam pro obranu města.

Nikdy nevynecháme možnost zvěčnit se u palných zbraní.

Opevnění se budovalo prakticky od 9. století a nebylo to zřejmě ani v počátcích opevnění zanedbatelné, když vydrželo mimo jiné patnáctiměsíční obléhání Saracénů, obléhání makedonského cara Samuela a časté útoky srbských vládců. Postupně se opevnění zpevňovalo a rozšiřovalo. Senát republiky měl na vědomí staré římské heslo "Chceš-li mír, připravuj válku" (Si vis pacem, para bellum) a činil veškerá opatření zabezpečit své město jak vojensky, tak organizačně (zásobami potravin, vodou aj.).

Nejvýraznější změny a zdokonalení celého systému přineslo blížící se turecké nebezpečí, které se stalo skutečnou hrozbou po tureckém dobytí Konstantinopole v roce 1453 a po pádu Bosny v roce 1463. Bylo třeba vzít též v úvahu latentní nebezpeční ze strany Benátské republiky, která po staletí usilovala o ovládnutí této své konkurentky – malé republiky Ragusa, tedy pozdější Dubrovnické republiky.

Věž sv. Lukáše (Sv. Luka).  Za ní trasa bývalé lanovky na kopec Srd. Připravuje se velkolepý projekt nejen na novou lanovku, ale i na nové kompletní zázemí pro turisty u její horní stanice. Včetně arény pro koncerty a golfového hřiště.

Bezprostřední podnět pro urychlenou generální obnovu, dostavby a další velké změny pak znamenaly palné zbraně, tedy děla, proti nimž bylo třeba chránit a která se na druhé straně stala významným činitelem ve vlastní obraně. Dubrovnická republika zmobilizovala své síly i ve výrobě nových zbraní, především děl. Děla vysoké kvality se vyráběla přímo v Dubrovníku a zdejší dílny si získaly v tomto směru skvělou pověst v celé jihovýchodní části Evropy.

Shodou okolností představovalo právě toto období po pádu Byzance, Srbska a Bosny vrchol rozvoje Ragusy, její prosperity a bohatství. Měla tedy tato republika dostatek prostředků, aby angažovala nejlepší pevnostní stavitele, aby obnovili a zmodernizovali staré hradby, aby vytvořili z dosavadních hradeb nedobytný pás, na němž by si vylámal zuby každý agresor. Na této obnově se podíleli mistři jako Florenťan Michelozzo Michelozzi di Bartolomeo. Juraj Dalmatinac ze Zadaru, místní stavitel – zkušený Paskoje Miličević, Ital Antonio Ferramolino a další.

Starobylé město Dubrovník je pokladnicí historických stavebních památek. Nebylo by účelné je zde všechny vyjmenovávat a popisovat. Některé najdete zde na fotkách. Jelikož nejcennější památkou starého Dubrovníka, jak už jsem psal výše, je jeho zachovalý městský fortifikační systém, pojďme si něco více říci o nejdůležitějších stavbách tohoto systému. Jsou to pochopitelně pevnosti a brány.

Starý přístav.    Za námi pevnost sv. Jana (sv. Ivana).

Pevnost Lovrijenac tyčící se na skalním masívu vysokém 37 m nad mořem je nejpopulárnější mezi dubrovnickými pevnostmi. Pokládala se vždy za sloup dubrovnické obrany a měla za úkol bránit Dubrovník proti útokům ze západu jak z pevniny, tak z moře. Svou nejdelší zdí je obrácena k pevnosti Bokar, tedy ke hradbám a k bráně Pile. Právě obrana Pilské brány, tedy vstupu do města ze západu, byla jedním z hlavních úkolů této pevnosti. Současně měla poskytovat ochranu i nejstaršímu, malému dubrovnickému přístavu Kalarinja. Lovrijenac byl vybaven deseti velkými děly, z nichž největší se jmenovalo Gušter (Ještěr), ale nikdy se z něho nestřílelo. O síle pevnosti svědčí mj. i tloušťka hradeb – dosahuje až 12 metrů z vnější strany.

Pohled do soukromí.

Stěny této pevnosti byly nejsilnější z celého obranného systému města. Její vnitřní prostory jsou mimořádně působivé, zejména ušlechtilé je její arkádové nádvoří s velkou nádrží na vodu uprostřed. Původně vedly k pevnosti dva mosty; v 15. století však byly odstraněny všechny přístupy k ní a byl ponechán jediný – brána se sochou sv. Blažeje a slavným nápisem, který byl krédem občanů této malé, ale velmi svobodomyslné republiky. Ten ve volném překladu zní: "Svobodu nelze koupit za všechno zlato světa". V latinském originále pak: "Non bene pro toto libertas venditur auro". Touto branou se do Lovrijence vchází dodnes.

Uličky pod hradbami.    Faria se při honbě za dalšími historickými zážitky stále zapomínala a objevovala Dubrovník na vlastní tlapku. Gína se, jako obvykle, ráda zapomínala někde hóóódně vzadu. A já se někde mezi oběma snažil toto temperamentem rozdílné duo kočírovat.

Dubrovnická republika si byla vědoma důležitosti pevnosti Lovrijenac pro celý bezpečnostní systém. Pevnost byla proto pod neustálým dohledem příslušných republikových orgánů a platil pro ni zvláštní režim. Tak např. velitelem pevnosti se mohl stát pouze dubrovnický šlechtic, zvolený do této funkce republikovými orgány, avšak vždy jen na jeden měsíc. Stejně tak se po měsíci střídala celá posádka. Aby posádku náhodou nenapadlo se vzbouřit a uzavřít se v pevnosti, měla zásoby jen na jediný měsíc.

Na jihozápadním rohu hradeb představovala válcová pevnost Bokar další klíčový bod obrany západní brány Pile a tedy západního vstupu do města. Spolu s věží Minčeta a pevností Lovrijenac měly za úkol střežit přístup k městu od západu a měly zabránit i pokusům o vylodění ve starém přístavu u Pile. Bokar je bezprostřední součástí vnějšího hradebního pásu, takže je poněkud předsunut.

 Tuto dvoupatrovou kasematovou pevnost, která se pokládá za nejstarší dochovanou pevnost tohoto typu v Evropě, projektoval Michelozzo Michelozzi di Bartolomeo. V kasematových pevnostech sloužily jejich vnitřní chodbovité prostory jako úložiště zbraní, především menších děl, munice a různé další válečné techniky. Byly v nich prostory pro skladiště dalších potřeb pro ubytování posádky aj. Uspořádání těchto prostor je v Bokaru neobvyklé a velmi zajímavé.

Na východní straně města byla jednou ze čtyř hlavních staveb pevnost Revelin, pocházející až z první poloviny 16. století. Do postavení Revelinu byla východní část dubrovnické fortifikace jejím nejslabším článkem. Proto se Malá rada republiky rozhodla posílit jejím vybudování obranu města od východu a současně tak posílit obranu městského přístavu.

Měla v první řadě chránit východní městskou bránu Ploče především před tureckým útokem, ale impulzem pro její postavení bylo i zvýšené nebezpečí ze strany Benátské republiky. Jejím projektantem se stal věhlasný italský pevnostní stavitel Antonio Ferramolino. V době, kdy se pevnost stavěla bylo rozhodnuto všechny stavební práce v celém Dubrovníku zastavit, aby tato pro město životně důležitá stavba mohla být co nejdříve dokončena.

Pevnost Revelin.    Vnitřní blok Dominikánského kláštera dokonale odizolovaný od turistického ruchu. Jedna z mála oáz klidu.

O kvalitě provedených prací svědčí mj. skutečnost, že Revelinu neublížilo ani katastrofální zemětřesení v roce 1667. Revelin byl stavebně nejsložitější a technicky nejnáročnější ze všech dubrovnických pevností. Jedním mostem je tato nejmohutnější dubrovnická pevnost spojena s východním předměstím Dubrovníku - Ploče, druhým se opírá o Pločskou bránu. Uvnitř pevnosti jsou tři velké kryté síně. Právě díky těmto bezpečným a vcelku reprezentačním prostorám plnil Revelin po určitou dobu úlohu správního centra republiky – zasedaly tu republikové orgány a byla sem přenesena republiková a katedrální klenotnice.

Za námi věž Františkánského kláštera (Franjevački samostan). Pevnosti Bokar a Lovrijenac.

A postupujeme na nejvyšší bod hradeb, věž Minčetu. Z této výšky je už zřetelně vidět typická, červená barva střech obnoveného Dubrovníku.

Trojici hlavních pevností doplňuje ještě pevnost sv. Jana (Sv. Ivan), která bývá též nazývána "věž Mulo". Původní menší pevnost tu byla postavena již ve 14. století, ale její další přestavby a zpevňování pokračovaly až do konce 16. století. Dominuje části města kolem starého městského přístavu, jehož byla hlavní ochranou. Zabezpečovala též město proti útokům z východu a z jihu.

Zde je vidět Městská zvoniční věž a kopule chrámu sv. Blažeje (crkva sv. Vlaha) a dále ještě vyšší kopule katedrály Nanebevzetí Panny Marie. Je pozoruhodná svými oltáři, zvláště oltářem sv. Jana z Nepomuku. Klenotnice katedrály také obsahuje relikvie sv. Blaise a 138 zlatých a stříbrných relikviářů z dílen dubrovnických zlatníků.

Ještě jednou to samé, ale hezčí. Přece jenom ty naše holky...tomu panoramatu teprve dávají tu pravou atraktivitu. o)))

Z pevnosti sv. Jana se v době největšího nebezpečí natahovaly řetězy k věži sv. Lukáše (Sv. Luka), které bránily případnému vjezdu nepřátelských lodí do přístavu. Později plnil tento úkol vlnolam Kaše, který chránil přístav jak před vojenským zásahem, tak i před jižním větrem. V patře jsou vystaveny sbírky Námořního muzea (Pomorski muzej), v přízemí je Městské akvárium.

Nalevo pevnost Revelin, napravo pevnost Sv. Ivana.    A české jezevčice opět na vrcholu! Ať je to, kde je to. Tentokráte dobyly nejvyšší bod dubrovnických hradeb. Obrannou věž Minčeta.

Hlavním vstupem do města je západní dvojitá Pilská brána, zkráceně brána Pile (Vrata od Pila), která se tak nazývá podle zdejší původní osady Pile. Stojí na místě někdejší pevnosti z 10. století, která byla zbourána v 19. století. K vnější bráně vede renesanční most přes hradební příkop, dnes upravený jako park, a těsně před samotnou branou na něj navazuje dřevěný padací most, který se každý večer zdvíhal (jeho mechanismus je stále funkční).

Pohled na závěrečnou etapu našeho dvouhodinového objevování hradeb. Nad nejstarším přístavem pevnost Bokar, naproti ní část pevnosti Lovrijenac a dvojitá brána Pile.   A opět zhlížíme do zahrad. Zeleně moc ve starém městě nenajdete.

Nad branou vítá návštěvníka socha sv. Blažeje (Sv. Vlaho), patrona města. V Dubrovníku to není nic neobvyklého, protože s plastikou tohoto světce se lze setkat na minimálně dvaceti místech, mimo jiné o pár metrů dál na vnitřní hradební zdi. Tam je umístěno moderní dílo největšího jihoslovanského sochaře Ivana Meštroviće. Od vnější brány se schází po schodech či chodníku ke gotické vnitřní bráně, která je součástí hlavní městské hradby.

Kontrola hradeb. Na pozadí pevností Bokar a Lovrijenac. Holky ještě zapózovaly snad už pro poslední, tentokráte německou skupinu turistů. Jsou to profesionálky. Mnohokrát jsem zvědavcům hrdě říkal, že holky přijely z České republiky.

Copak to tam pan domácí pěstuje? Všude tu žijí lidé... Místní jsou zvyklí na turisty. Můžou jim koukat z hradeb třeba až do ložnice. Nevadí.    Železné koule stále funkčního zvedacího zařízení padacího mostu u brány Pile.   

Na opačné straně města, na východě, se nachází Pločská brána, zkráceně brána Ploče (Vrata od Ploča), postavená na stejném principu jako hlavní brána. Je také dvojitá, s kamenným mostem přes hradební příkop, dřevěným padacím mostem a se sochou sv. Blažeje. Původně se nazývala brána sv. Lukáše (Sv. Luka), podle blízkého kostela. Nad vnitřní románskou branou se tyčí trojhranná nárožní věž Asimon, kterou začíná dlouhý pás mohutných hradeb až k Minčetě. Hradební zeď je v této pevninské části široká 4 metry. Před vnější branou stojí již zmíněná pevnost Revelin.

Vyfotil jsem si jí když už jsem odjížděl z Dubrovníku. Kotvila v novém přístavu, já  stál na křižovatce. Nedalo mi, abych si o ní po návratu domů něco nezjistil.

Tato konkrétně je atrakcí dubrovnické flotily. Typem je to karaka. A jmenuje se také Karaka. Byla nejužívanější námořní plachetnicí v 15. až 16. století. Sloužila především jako obchodní loď k přepravě zboží a nákladů (na obranu měla několik desítek děl), výjimečně jako válečné útočné plavidlo. Byl to mohutný a pevný trojstěžník o velké nosnosti (až 1500 tun), ideální pro zámořské plavby. Měl délku 30 až 40 metrů, vysoké boky a typickou vysokou ustupující nástavbu na přídi i zádi. Dubrovnické karaky byly ve své době největšími loďmi na Jadranu. Zdejší stavitelé lodí byli známi po celém Středomoří jako přední odborníci zejména na stavbu velkých lodí - karak a galér. Jen karak tu vyrobili kolem 200. Předpokládá se, že anglický název pro obchodní koráb - "argosy" vznikl přesmyčkou z původního latinského názvu Dubrovnické republiky - "Ragusa" začátkem 16. století, kdy do Anglie připluly první dubrovnické karaky.

Konec naší cesty. Sotva jsem vjel na dálnici a nabral kurs na Zagreb a náš hotýlek Zagi v Oroslavje, kde jsem chtěl opět přespat, rozpršelo se. Teď to už NEVADÍ. Podle navigace bysme při této rychlosti měli být v hotelu v sedm večer. Čeká mne tam pořádné jídlo, pořádná sprcha a holky poctivá a zasloužená dávka žrádýlka. A nás všechny dvě měkké postele.

Jak jsem psal již někde nahoře, když jedu sólo, mám tam nahoře asi protekci. Počasí nám vyšlo den po dni tak, jak jsem si přál. Ne kvůli sobě, ale kvůli psům. Začátek května je pro takovéto psí výpravy na jih ideální. Pozdější termíny nedoporučuji. Leda pobytové akce. Ale ty nás nebaví. I tak se ale může na začátku května stát, že se náhle oteplí nad květnový průměr a pro psíky se z cesty stane horor. Nebo naopak, náhlý výkyv teploty směrem dolů, tak jako při naší minuloroční deštivé cestě psím busem do Baru a Ohridu. Z té jsem si přivezl domu nejenom šampionky Montenegra a Makedonie, ale také pořádnou chřipku.

Chtěl jsem napsat jakýsi závěr, shrnutí. Nedaří se. Myslím, že to není konec našeho objevování jadranského pobřeží.