Levoča- jedno z nejvýznamějších svobodných královských měst Uherska je nejbohatší pokladnicí památek Spiše. Od středověku byla jeho administrativním, vzdělanostním a kulturním centrem. Levoča vzniká po pustošivých nájezdech Tatarů v 12. století. Město si užívalo práva svobodnému královského města. Milostivý král Belo IV udělil městu spoustu práv a privilegií. Tedy práva na vlastní samosprávu, soudní moc, právo těžit rudu, využívat lesy a vykonávat řemeslo. Též měšťané požívali práva obchodovat a práva skladu díky nejen jemu město a jeho měšťané bohatli. Levoču dodnes obklopují masivní hradby. A ty měly opravdu co chránit. Ve městě najdeme množství kulturně- historických památek: snad nejvýznamnější je Chrám sv. Jakuba s nejvyšším dřevěným gotickým oltářem na světě, dále Evangelický kostel, radnice či středověký pranýř- klec hanby a více než 50 měšťanských domů tvořících Náměstí Mistra Pavla. To si zachovalo svůj středověký obdélníkový tvar a patří k největším v Evropě. Spolu s měšťanskými domy tak dokazuje o jak bohaté středověké město tu šlo. V 40. letech 19. století byla Levoča i střediskem Slovenského národního hnutí štúrovské generace. Zde poprvé zazněla slovenská část hymny „Nad Tatrou sa blýska".

Na historickém náměstí a v jeho okolí je více než 60 gotických, renesančních a raně barokních patricijských domů s arkádovitými vnitřními dvory. Po obvodě historického jádra jsou zachovalé části gotických městských opevnění ze 14. a 15. století v délce 2 km. Bohatství města dokumentují historické gotické a renesanční stavby.

Ano, shromáždilo se tu nesmírné bohatství. Právo skladu, ta modla uherských měst, omezující svobodný trh, tomu jen napomohla. Právo skladu udělil Levoči Karel Robert v roce 1321. Tato výsada nutila zahraniční kupce zůstat ve městě 15 dní a poskytnout své zboží k prodeji. Ze 40 cechů byli nejvýznamnější zlatníci, měditepci, cínaři. Malým úskokem se k právu skladu dostali i Kežmarčani. To královská Levoč ale nemohla strpět. Učenější z našeho lidu proto vědí, že stoleté války nebyly jen mezi Francií a Anglií, ale i mezi Levočou a Kežmarkem.

Téměř všechny domy na náměstí si zachovávají původní hmotu ze středověku. Nejvíce ceněným je dom Majstra Pavla a renesanční Thurzov dom. Vznikl v 16. století spojením dvou gotických domů. Do vaší pozornosti dávám hlavně jeho sgrafitovou fasádu a štítkovou atiku. Paradoxně za svou slávu vděčí Levoča požáru z roku 1550, při němž město téměř vyhořelo, ale bylo velkoryse obnoveno a od té doby již téměř nepoškozeno. Zachoval se tak téměř celý systém městského opevnění a celá řada krásně zdobených měšťanských domů.

Chrám sv. Jakuba v Levoči

S děvčaty jsme si hned po zaparkování prošli Náměstí Mistra Pavla kolem dokola. Zjistil jsem, že fotit minijezevčíky spolu s monumentálními stavbami na blízkém pozadí, navíc s okolím přeplněném lidičkami, je těžké. Alespoň že nám vyšlo foto nejdůležitější, před Chrámem sv. Jakuba. Tento chrám je postaven podle zásad středověké symboliky čísel, které můžeme obdivovat hlavně na francouzských katedrálách. Trojlodí, symbol nejsvatější Trojice, je běžné i v jiných kostelech. Důležitější je, že klenba chrámu (symbol nebe) spočívá na dvanácti sloupech, tak jako spočívá Církev na dvanácti apoštolech. V latině se význam slov ecclesia - kostel ztotožňuje i se slovem církev. Do chrámu se vcházelo původně přes pět portálů - symbol pěti ran Kristových. Vnitřní rozměry kostela jsou: délka 49,5 m, šířka 22 m a výška střední lodě 19 m. Zásluhou nich patří levočský chrám mezi prostorově největší na Slovensku.

Chrám sv. Jakuba patří mezi nejvýznamnější památky sakrálního umění na Slovensku. Je druhý největší gotický chrám, hned za Košickým dómem. Je to živý chrám, kde se věřící již přes 700 let setkávají pod nejvyšším gotickým dřevěným oltářem na světě jehož autorem je Mistr Pavel z Levoče. Výška oltáře je 18 metrů a 62 cm, šířka 6 metrů a je sestaven bez jediného hřebíku. V chrámu je kromě jiného i sbírka původních 12 gotických oltářů.

Kostel je klenotnicí mnohých uměleckých památek. Je trojnásobnou národní kulturní  památkou. Samostatnou národní památkou jsou řezbářská díla Mistra Pavla: kromě hlavního oltáře sv. Jakuba st. Apoštola i například i 11 bočních oltářů. Dále i díla barokního zlatníka Jana Szilassyho: monstrance, kalichy a další bohoslužebné předměty.

Hora Matky Boží v Levoči

Dominantu Levoče tvoří strmý kopec s neogotickým kostelem - Mariánská hora. Je to jedno z nejstarších a nejvýznamnějších poutních míst na Slovensku. Kaple na Mariánské hoře byla výrazem díků Spišáků za jejich záchranu na tomto místě při vpádu Tatarů v letech 1241 - 1242. Na památku této události si postavili kapličku na kopci, kde konali každoročně děkovné procesí spolu s obyvateli sousedních obcí. Takto vznikla první poutní tradice.

O rozvoj mariánského kultu se přičinili minorité, kteří si založili v první polovině 14. století v Levoči klášter. V roce 1984 byl kostel povýšen na baziliku Minor. Mariánskou horu v Levoči navštíví každoročně tisíce poutníků, aby tu načerpali duchovní sílu. V roce 1995 byla jedním z cílů návštěvy Svatého otce Jana Pavla II. na Slovensku.

No a po Svatým otci z Vatikánu, jehož návštěva dodala tomuto místu ještě větší vážnosti, nemohly návštěvu vynechat, a nezvýšit tak ještě více vážnost tohoto místa, ani jezevčice z Prahy. K údivu jeptišek, které se starají o toto poutní místo. Jsou to přece jen ženy, i když patří Bohu, a tak se "zpráva dne" roznesla rychlostí blesku a my jsme při naší prohlídce vždy náhodou potkávali jednu dvě sestry, které po nás- tedy po holkách nesměle pokukovaly.

21.6. 2009 Klubová výstava SDC (Neukirch/Egnach)

Není to tak dávno co se jedné skupině členů našeho klubu podařilo prosadit přemístění a nacpání naší klubové výstavy z místa konání, který nám ostatní záviděli, tedy z kunratického Zámeckého parku do neosobní a drahé plechové haly s možností "výborného" venčení psíků kolem ní na ostré šotolině. Jediným důvodem, který se ke mně dostal byl- údajně? " že pokaždé! tito, na počasí přecitlivělí majitelé a chovatelé loveckého psa zmokli".

Případné protichůdné nároky svých členů dobře skloubili pořadatelé letošní klubové výstavy SDC.  Kruhy byly umístěny díky její jedné celé prosklené stěně ve vzdušné a světlé hale s volným průchodem do parku s hřištěm s tím nejjemnějším pažitem, který jsme zažili a který sváděl nejen psy ale i jejich majitele k ulehnutí.

Výhled na Bodamské jezero byl v ceně výstavního poplatku.

Švýcarskou klubovou výstavu spolu s českými jezevčicemi zahájil president SDC pan Leo Hess. Farinka pozorně jeho proslovu naslouchala, Gína zase myslela jen na to, jak to ošulit v kruhu a Meja- jak jinak, zkoumala zda na fotce bude vypadat opravdu dobře.

Na výstavu jsem se přihlásil ne pět minut, ale alespoň deset minut po dvanácté. To když mi napsali majitelé našeho Kartaga jak už se těší, až se zase shledáme. Teprve potom mi došlo, že jsem něco popletl a honem ještě poslal mailem přihlášky paní Vetsch, které bych chtěl ještě jednou poděkovat k aktivnímu a pozitivnímu přístupu k mému prohřešku. Kartag přijel povzbudit tetu Ginu a matku Farii chodících v kruhu proti fenkám německých chovatelů.

Paní rozhodčí Heike Behring z Německa bojuje s psíkem o jeho zuby. Marně. Tentokráte zvítězil tvrdohlavý jezevec.

Do kruhů se zelenými koberci se přihlásilo 120 psů.

Nerad používám slovní obrat "já jsem to říkal". Ale fakt jsem to říkal spolusedícím, že tanec s jezevčíkem těžko dobře dopadne. A nepomohl tomu ani živý hudební doprovod. Po třetím pokusu to panička s černou tanečnicí Anabelle vzdala. Proč si ale pořád od tance a paničky odskakovala za naším Kartíkem, to vážně nevím. Nicméně obě sklidili potlesk za snahu a výdrž, když nakonec odtančili z parketu.

Pak nastalo nezbytné focení rodiny Kartaga: vlevo bába Meja- jediná která se umí před objektivem chovat profesionálně a trpělivě, vedle ní její dcera Faria, dále nešťastná Georgina, dobře si vědoma, že do rodiny nepatří (a to tak zbožňuje Meju!), no a na pravé straně syn, vnuk Kartago, Kartík, Kar Eupatrid.

Kartík je hyperaktivní neposedný psík, kterého je všude neustále plno. Zbožňuje velké psy, ty malé neustále oštěkává, napomíná a diriguje. K odpočinku mu stačí jen pár minut. Náš přítel, no tedy spíše dlouholetý příznivec Meji, profesionální fotograf "Roberto", který se zúčastnil této výstavy se pokusil nám udělat jeho profifoto, jehož sken zde můžete posoudit. Devítiměsíčního Kartíka se podařilo na chvilku znehybnit a tak mu daroval pár vteřinek svého jinak drahého času.

Kdykoliv během výstavního dne jsme utíkali od kruhu ven. Tam jsme si užívali slunce a společenského života. Jak psího, tak lidského...a hustého trávníku měkkého jako peřina a pochopitelně prostého od hovínek.

Kartíkova máti Faria nevynechala příležitost dohnat to co v jeho výchově u nás doma zanedbala. Na výzvy k hraní nereagovala.

Ale stejně tak byla přísná ke své matce a jejím mladým nápadníkům. Všechny do jednoho od své máti odháněla. Chudák Meja byla nucena za těmi mladíky potupně odbíhat koketovat dále od své žárlivé dcery. No, prý někteří z vás vědí po kom to má.)))

Meja, stará zkušená harcovnice objevila zdroj pravého švýcarského parfému. No nevyužít tuto vzácnost by byl hřích. Postupně se navoněli touto vzácností všechny naše holky. Farinka to potom naučila i Kartíka.

...prostě bezva den, výstava i prostředí; prima lidičky a jejich jezevci  ...

Ale i krásné a vydařené dny mají svůj konec a kolem páté hodiny odpolední jsme začali s nevolí myslet na těch 650 km, které nás čekají v nedělním podvečerním a večerním provozu na německých dálnicích při návratu domů.

Schafberg

Černá Hora je malý hornatý stát při pobřeží Jaderského moře. Tato s námi slovansky spřízněná republika velikosti středočeského kraje, kde se platí Eurem, získala opět svoji nezávislost v roce 2006. V Černé Hoře velmi rychle kvete turistický ruch a rádi ho navštěvují nejen turisté ale i my, vystavovatelé pejsků. Termíny výstav jsou zde většinou koordinovány ve spolupráci s okolními státy a tak si můžete užít zároveň i výstavní dovolenou trvající třeba i týden. A vaši psíci mohou získat šampiony i ze tří okolních států. Tedy, když se zadaří. Když ne, uchováte si alespoň vzpomínky na krásnou přímořskou přírodu, podnebí, architekturu i typický "jižanský" způsob života. Za sebe mohu říci: rádi tam dolů s holkami jezdíme.

Po denním a nočním přesunu přes Rakousko, Slovinsko a Chorvatsko jsme kolem šesté ráno dorazili k trajektu přes úžinu Kotorského zálivu. Ušetřilo nám to hodně času a kilometrů.

Kapitán byl pes. A pajdavej.

Po opuštění trajektu na druhé straně zálivu jsme se vydali dále na jih. Již nám bylo jasné, že počasí bude tentokrát přesně takové, jaké předpovídaly všechny meteorologické weby. Totiž deštivo, oblačno, občas bouřky, teploty při nočních výstavách 5- 9 stupňů. A to ještě ochlazováno případným větrem. Přesně tak to vyšlo. I s tím, že v patách za námi přicházelo slunečné počasí.

Pláže na české turisty čekají už připraveny. Hoteliéři a obchodníci se vším možným také.

Sveti Stefan je malá vesnička založená v 15. století Černohorci. Leží na mysu spojeném s pevninou jen úzkou písečnou lavicí. Jméno dostala po kostelu sv. Štěpána, který stojí na nejvyšším místě ostrova.  Po celém obvodu se nacházejí pláže určené především jen pro hotelové hosty. Na ostrově se nachází jeden z nejluxusnějších hotelů v Černé Hoře, který ve své době získal prestižní ocenění Zlaté Jablko jako nejlepší hotel světa. Hotel hostil celou řadu známých osobností.

V 7.23 hodin jsme míjeli Petrovac, kde se bude konat noční výstava.

A následně poté jsme se probíjeli frontou před výstavní kanceláří v Baru.

A jako na každé správně vedené výstavě na jihu Evropy je dobrým způsobem začít se zpožděním. Velkým! Čím větším tím lépe. Zde to dělalo určitě tak dvě hodiny. Mezitím jsme s lítostí konstatovali, že pořadatelé asi se zahájením čekali až začne pršet. Protože tak se i stalo.

Na noční výstavu do Petrovace jsme přejeli ihned po závěrečkách v Baru. Tam jsme také v útulně zařízené asi lovecké chatě plné loveckých i jiných trofejí dostali bez problému diplomy a certifikáty Šampiona Černé Hory. Za dva získané CAC na těchto výstavách. V naší smečce jsou první od odtržení se tohoto státu od Srbska. A noční průtrž mračen spolu s hromy a blesky nás rychle a bez zvláštních loučení se s kolegy například z Ruska, Maďarska, Francie, Německa a Polska popohnala sbalit mokré součástky naší výstavní výbavy a vydat se na noční cestu do Albánie.

Albánie, cestovním ruchem nedotčená a pro cestování již opět bezpečná země jihovýchodní Evropy. Země v ne tak vzdálené minulosti těžce poškozená jedním z nejtvrdších diktátorských režimů v Evropě, která ovšem neváhala na protest proti okupaci Československa vystoupit z Varšavského paktu. "Země orlů", také statisíců bunkrů a ano, ovšem, také země tisíců a tisíců Albánci tolik zbožňovaných Mercedesů a oslíků, míjejících se na nic moc silničkách, které se kroutí a šplhají do hor a opět strmě spadají do údolí tohoto ze dvou třetin hornatého převážně muslimského státu. Státu, který je tak jako my v NATO a podal žádost do EU. Jaksi ale bohužel dříve než přihlášku do FCI, což je- jak jistě každý zcestovalý chovatel potvrdí ten zásadní nedostatek))). Parafrázuji li slova jednoho mého kolegy: "a Mejulence by Šampion Albánie tááák slušel".

Hlavním náměstím hlavního města Albánie- Tirany je Skanderbergovo náměstí se sochou Skanderberga - národního hrdiny, za něhož byla Albánie soběstačnou zemí odolnou vůči tureckým výbojům. Na jeho dlažbu jsme vystoupili ve 4.45 hodin. A brzy potom jsme si vyslechli hlas muezina linoucí se z mešity Etem Bey, který připomínal věřícím muslimům čas k modlitbě.

Na náměstí se nachází také Palác kultury, Národní historické muzeum a mešita Etem Bey z přelomu 18. a 19. století se starým orlojem. Z minaretu, který je vysoký bezmála 40 metrů musí být nádherný rozhled po širokém okolí.       

Nedaleko od centrálního náměstí leží rušné veřejné tržiště k němuž vede ulice s mešitou. Z hlavního bulváru z náměstí vede cesta až k univerzitě a řadě honosných budov, ke Kongresovému paláci ve tvaru pyramidy (dříve mauzoleum albánského diktátora Envera Hodži) a Archeologickému muzeu s více než dvěmi tisícovkami exponátů.

A po rozednění, které nás zastihlo při odjezdu z Tirany jsme vyjeli na nejdobrodružnější část naší cesty. Po klikatých úzkých cestách přes několikero údolí i horských sedel dále směr Makedonie.

Mne snad šálí zrak! Na jednom z několika nejvyšších výškových vrcholů naší cesty benzínka! A jak vypiplaná. A opodál nezbytná plechová krabice supermarketu.)))

A poslední údolí a potom už jen závěrečný útok na náhorní plošinu, kde se nachází hranice mezi Albánií a Makedonií. A na ní milý a přívětivý šedovlasý makedonský celník ptající se výbornou češtinou "jak se máte a kam jedete"? Když opadlo naše první překvapení, dozvěděli jsme se, že kdysi pracoval u nás v republice. Nebyl jediný, bylo jich hodně. Takže jsem se ani nedivil asi po dvou hodinách na hotelu od pokojské: "a jaké máte číslo pokoje? dvěstěsedum"???

Když se řekne Albánie nelze vynechat téma bunkry. Nechal je postavit komunistický diktátor Enver Hodža po druhé světové válce a také po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Bunkry jsou všude. Albánci je mají na zahrádkách, před domky, na plážích, náměstích i na svých políčkách či pastvinách mezi dobytkem. Prý je jich osm set tisíc. Jeden na tři obyvatele. Nevěřil jsme tomu. Ale když jsme Albánii opouštěli, byl jsem již téměř přesvědčen o pravdivosti této statistiky.

Když vyslovím slovo Makedonie musím dodat: rodiště legendárního vojevůdce Alexandra Velikého. Nachází se v jihovýchodní Evropě na Balkánském poloostrově. Po vyhlášení nezávislé Makedonie (15.9. 1991) na území bývalé Jugoslávie zpochybnilo Řecko legitimitu nového státu. Proto tedy Bývalá jugoslávská republika Makedonie. Její území se rozkládá na pomezí středomořské a eurosibiřské vegetační zóny, což je příčinou bohatosti fauny i flóry. Je to neuvěřitelně zelená země s úrodnými sady a vinicemi. Nachází se zde rozmanitý mix středověkých klášterů, starých tureckých bazarů i pravoslavných kostelů. V Makedonii vedle sebe žijí lidé křesťanského i muslimského vyznání a převládá obyvatelstvo vyznávající pravoslaví.

Významným církevním centrem a od roku 1958 opět sídlo arcibiskupství je Ohrid. Za byzantské éry bylo město proslulé svými kostely, bylo jich totiž 365. Na každý den v roce tedy připadal jeden kostel nebo klášter. Mezi nimi i stavby, které jsou dodnes chloubou města. No, a do této perly Balkánu, která určitě stojí za návštěvu jsme měli namířeno i my na dvě výstavy psů.

Ohridské jezero se honosí  celou řadou „nej“. Je hned po Skadarském jezeře druhé největší na Balkáně. A nejhlubší (294 m). Je také jedním z nejstarších jezer na světě. Jeho stáří se odhaduje na 3 – 4 miliony let a z tohoto pohledu se řadí do společnosti světoznámých jezer, jako jsou Tanganyika nebo Titicaca.

Zvláštností jezera je původ jeho vody. Žádný přímý přítok ve formě řeky nebo potoka tu nenajdete. Voda totiž přitéká do jezera dosud neprobádanou sítí podzemních kanálů pod dvoutisícovým pohořím Galičica z Prespanského jezera, na ohridské straně pak vyvěrá v podobě mnoha pramenů.

Ohridské jezero je celé obklopeno horami. Horské štíty společně s jedinečnou tmavě modrou barvou vodní hladiny vytvářejí jedinečnou scenérii. Tu ještě umocňuje množství historických památek na březích jezera.

Hned po dojezdu do Ohridu a ubytování v hotelu jsme se vydali na plánovaný výlet okolo Makedonského moře, jak hrdě Makedonci jezero Ohrid nazývají. Cíl: jih jezera, bez pár metrů na hranicích s Albánií, kde se nachází klášter a kostel sv. Nauma.

Klášter vybudovaný v roce 900 srbským králem Štefanem Urošem je spojen se jménem sv. Nauma, který je zde také pohřben. Svatý Naum byl žák svatého Cyrila a svatého Metoděje. Pocházel z urozené rodiny, ale rozhodl se vzdát bohatství a následoval věrozvěsty v jejich cestě na území Velké Moravy na pozvání knížete Rostislava. Později se odebral šířit staroslověnskou liturgii na území Makedonie tehdy náležejícího k Bulharsku, kde jižně od města Ohrid založil klášter, který dnes nese jeho jméno.

Dnes klášter slouží jako luxusní hotel na hranicích s Albánií (za klášterem je hraniční přechod) a přístupný je pouze kostel sv. Nauma s dřevěným ikonostasem ze 17. století a kaplí s náhrobkem sv. Nauma. Z náhrobku se ozývá nepravidelné bušení a místní průvodci tvrdí, že to je bijící srdce sv. Nauma.

Věřte mi, že bylo holky těžké vyfotit. Kdekoliv jsem je postavil, seběhl se postupně dav lidiček, dětiček s jejich rodiči. Okamžitě se stavěli k holkám rozhodnuty urvat alespoň jednu fotku s těmito jazovicarami.

Navštívili jsme i mocný pramen mládí. Hádejte, napili jsme se? Nebo ne? Vždyť je to jen pověra. Nebo, ne?

Farince se zamlouvali. Hlavně když provokativně volali "chyť si mne, chyť si mne". Když se zrovna nefotila s rodiči a jejich dětmi, žádostivě po nich pokukovala. To víte, u nás létají jen kosáci a holubi. "Dostat se mu na zoubek...tedy myslím na ten ocas..."

O parníčku, který by je dovezl zpátky na hotel si děvčata mohla nechat jen zdát. Spokojeně okamžitě usnuly a jejích psí dušička se tetelila radostí nad neobvyklým zájmem o ně od návštěvníků tohoto známého poutního místa.