Třetích dvanáct hodin- den

Druhý den ráno, ještě před snídani, jsem se pokusil o nemožné. Totiž vyvenčit holky. Problém je, že bez trávníku jim to jaksi nejde. A ten se v Benátkách, natož v centru těžko hledá. Takže už v noci jsem si pro tuto citlivou operaci vyhlédl asi sedm stromů u nábřeží s hlínou okolo nich. Ráno jsem je už jen holkám postupně ukazoval a čekal zda jim bude nějaký sympatický. Myslím si, že tam chodí i místní benátská psí elita, protože mé jezevčice se rády u každého stromu začetly do čerstvých ranních zpráv z benátské psí společnosti. A sami také nějaké novinky přidaly.

Ráno po snídani jsem se vydal na podrobnější prohlídku několika vybraných a nejznámějších objektů. Podívat se na ně ještě trochu podrobněji, zkusit ještě nějakou tu fotku, dozvědět se nějaké ty další historické drby. Nebo pravdy. To já rád.

Basilica di San Marco
Bazilika Sv.Marka byla vybudována dvěma benátskými obchodníky v roce 828, aby zde byly umístěny ostatky Sv. Marka. V roce 976 byla původní budova zničena požárem, jež navíc zahubil jediné osoby, které věděly, kde se nacházejí ostatky Sv. Marka. Současná podoba stavby se datuje k roku 1904, při otevření nového kostela se jako zázrakem sesunul jeden ze sloupů a byly nalezeny ostatky Sv. Marka, které jsou od té doby uchovávány v místní kryptě. Půdorys baziliky je ve tvaru řeckého kříže a je zdoben mramorem a nádhernými kameny pocházejícími z orientu.

Drahé kameny se použily jak pro mozaiky, které zdobí vnitřek baziliky, tak pro docílení zlatého efektu a zářivých barev na kupolích a klenbách. Nádhernému zlatému efektu napomáhá orientace průčelí na západ, kdy při zapadajícím slunci vše do sebe teprve správně "zapadá". Hlavní průčelí baziliky je tvořeno pěti hlavními portály uzavřenými bránami z bronzu. Hlavní brána nese označení “Puerta de Fiori” a je opatřena velmi významným basreliéfem s výjevem Narození Páně. Uvnitř baziliky je oltář- Pala d´Oro, věhlasná byzantská zlatotepecká práce. V bazilice jsou rovněž uchovávány bronzoví koně pocházející z Konstantinopole.

Vstup je zdarma, ale zaplatíte za vstup na ochoz, ze kterého je pěkný výhled jak na náměstí, tak na kanál. Dále se platí za vstup ke "Zlaté desce" nacházející se za hlavním oltářem, která- a to my věřte, je opravdu celá ze zlata. A potom ještě zaplatíte chcete- li vidět pokladnici. Dohromady za tyto tři prohlídky dáte 9€.

 Bazilika je funkčním svatostánkem. Zrovna v době mé návštěvy zde probíhala modlitba. Upozornění pro dámy: s nezahalenými rameny, nebo koleny vás dovnitř zřízenec nevpustí. Upozornění pro pány- nadšené fotografy: jako i jinde- zákaz fotografování. I když... myslím si, že porušení tohoto zákazu je menší hřích, než do svatostánku vniknout v minisukni či šortkách.)))

Koně sv. Marka- originály jsou umístěny na galerii v muzeu basiliky. Ty venku jsou jejich kopie z roku 1990. Původně zdobily Hippodrom v Konstantinopoli. Dokud ho nevyplenili během IV. křížové výpravy Benátčané. Na cestu do Benátek musela být koním provedena dekapitace. Nemohu si odpustit nepoužít tento zajímavý výraz. Tedy hlavy jim museli "setnout" proto, aby se vešli na jejich válečné lodě- triery. Proto ty nápadně široké ozdobné "obojky".

 Interiér je překrásně vyzdoben. Přes 4000 m2 je pokryto zlatou mozaikou. Uvnitř dále můžeme vidět zlatý, drahokamy krášlený oltář Pala d´Oro, klenotnici, Museo Marciano, kapli Mascoliů či baldachýn zdobený výjevy z Nového zákona.     

Zlatá deska- Pala d’ Oro se skládá z více než osmdesáti emailů vsazených do zlatého ingotu. A navíc, zlato je vykládané četnými drahokamy. Je to zlatnické dílo nesmírné hodnoty, které svědčí o obrovském bohatství, jemuž se Benátská republika těšila.

Západním průčelím je k Piazzetě- malému náměstí natočen Dóžecí palác. Mezi devátým a desátým sloupem jeho lodžie byly za starých časů vynášeny rozsudky smrti a prostor mezi oběma sloupy z Konstantinopole sloužil jako popraviště a to až do poloviny 18. století. Jak praktické- nahoře odsoudili a dole popravili... Dodnes je řada Benátčanů, kteří se z pověrčivosti tomuto místu vyhýbají.

Ponte dei Sospiri- Most vzdechů
Další návštěvníky oblíbený most. Nalevo Dóžecí palác, napravo vězení. A most tyto dvě budovy spojuje... Už je to jasný proč právě Most vzdechů? Nalevo odsoudili a přes most naříkajícího odsouzeného, který naposledy mohl vidět Benátky, odvedli napravo do vězení. A měl proč vzdychat. Cely vězení se nalézají v chladných a úzkých podzemních tunelech, kde je ještě dnes cítit atmosféra časů dávno minulých. Některé z cel byly vyrobeny z železného materiálu a jiné ze dřeva a všechny se nacházejí pod úrovní hladiny moře.Tak tady také na čas skončil Giacomo Casanova. Jinak to místní rodák.

Foto nalevo: hodinová věž Torre dell'Orologio. Renesanční orloj stojí na náměstí sv. Marka. Zlatavé hodiny zobrazují čas, fáze měsíce a zvěrokruh. Věž pochází z konce 15. století. Hodiny na vrcholu věže byly původně vyrobeny pro potřeby mořeplavců. Podle legendy však z důvodu, aby nebyla nikde vyrobena jejich kopie, byli jejich autorovi vypíchnuty oči. Tak nějak mi je tento velkorysý "autorský honorář" od investorů povědomý...

        Sloupy sv. Marka a sv. Theodora nelze minout. Nacházejí se na Piazzette. To je malé náměstí před Dóžecím palácem. Z jedné strany ústí u zvonice na Piaza San Marco a z druhé strany je ohraničeno těmito dvěma sloupy, které označovaly hlavní vstup do Benátek v době, kdy bylo město přístupné pouze z moře. Benátky je dostaly darem z Konstantinopole a na náměstí je údajně vztyčil roku 1172 Nicoln Barattieri, architekt prvního kamenného mostu Ponte di Rialto. Za tento husarský kousek mohl ten šikula mezi oba sloupy umístit hrací stoly a provozovat tu něco jako kasino.

 Na vrcholu západního sloupu stojí mramorová socha sv. Theodora. Theodor byl patronem Benátek až do roku 828 - tehdy byly do města na laguně propašovány z Alexandrie ostatky sv. Marka, který pak vystřídal původního patrona města. Na vrcholu druhého sloupu je pak obrovský třítunový bronzový lev sv. Marka.

V pozadí San Giorgio Maggiore a Santa Maria della Salute.

Palác Ca'D'Oro
Palác postavený roku 1420 pro Marina Contariniho. Průčelí je nádherně zdobeno zlatem a rumělkovou červení. Ke skvostům uvnitř budovy patří obraz sv. Šebestiána od Andrey Mantegni, bronzové reliéfy od Andrey Briosca, mramorový Dvojportrét od Tullia Lombarda, Madona s krásnýma očima od Belliniho, Bičování Krista od Signorelliho. Nalezme zde ale i řadu dalších slavných i méně slavných plastik a maleb.

...a bonus na závěr

Stejně jako si každý člověk při vyslovení jména Benátky okamžitě vybaví město na vodě, vybaví si hned i jeden ze symbolů města, štíhlé černé gondoly se stojícím gondoliérem v pruhovaném triku a placatém slaměném klobouku na zádi. První zmínka o gondolách je z roku 1094 a od té doby se jejich tvar prakticky nezměnil. Mají asymetrický zahnutý tvar a levá část je širší o 24 cm. Veslo v zadní části je umístěno na straně. Pokud by nebylo tohoto zvláštního asymetrického tvaru, gondola by se točila na místě.

Gondoly, které se běžně používaly pro dopravu zboží do paláců jsou dnes hojně využívány jako turistická atrakce. Původně bývaly gondoly pestrobarevně zdobené, ale zákon z roku 1562 zakázal jejich zdobení a nařídil jednotnou černou barvu.

Gondola se dodnes vyrábí ručně v jedné z pěti loděnic. Používá se devět druhů dřeva: buk, třešeň, jilm, jedle, modřín, lípa, mahagon, dub a ořech a toto povolání se dědí z otce na syna. Její stavba trvá cca 4 měsíce a cena se v přepočtu pohybuje kolem jednoho milionu korun.

Pokud se chystáte za každou cenu v gondole projet, připravte se na to, že zaplatíte 80€ za  40ti minutovou plavbu. Přes den. V noci sto a více. Za zpívajícího gondoliéra- na požádání, ani vám nevím. Z toho důvodu se někteří lidé snaží ušetřit a gondolu si zaplatí pro větší skupinku lidí, aby se cena na jednoho co nejvíce snížila. Tedy bývá vidět v gondole, která je stavěna tak pro dva lidi běžně šest lidí i více. Romantika v čudu. Katastrofa na obzoru.

Všechny gondoly až na vyjímky mají černou barvu a jedinou ozdobou jsou zlatí mořští koně po stranách a vpředu na přídi takzvané ferro s šesti zuby, které vyvažuje hmotnost gondoliéra.  Dóžové, dřívější vládci Benátek, zavedli uniformitu gondol, aby podle výzdoby nebyly patrné rozdíly v sociálním rozvrstvení a majetku občanů. Údajně se však hlavně báli, aby místní bohatí obchodníci neměli hezčí lodě než oni sami.

        ...a na závěr ?

Myslím si, že kdo má rád romantické uličky a tajemná zákoutí měst, musí Benátky považovat za jedno z nejkrásnějších míst na světě. Zvláště jestli zatím nemůže srovnávat s jinými místy. Díky nenapodobitelné atmosféře a originální architektuře nejde na Benátky po jejich návštěvě zapomenout. Říká se, že kdo chce Benátky vidět, měl by si na ně rezervovat tři dny. Kdo je chce poznat, tři týdny nestačí. Mých 36 hodin bylo málo, zoufale málo! Viděl jsem jen ukázku, jen vzoreček, ochutnávku z Venezie. Určitě by to chtělo ještě tak dvě návštěvy. V té další si prohlédnout například interiery Dóžecího paláce, navštívit alespoň kostely San Giorgio Maggiore, Santa Maria della Salute, "zlatý" Palác Ca'D'Oro, nechat se vyvézt výtahem na vrcholek Campanile di San Marco, která byla v době mé návštěvy bohužel uzavřená. A co knihovna Libreria Marciana, muzea?? Nemohl bych vynechat návštěvu známé Arsenale- loděnice, kde Benátčani vyráběli známé a soupeři obávané triery. Kde v dobách největší slávy pracovalo až 16 000 lidí a každý den vyrobili pro svoji bojovnou a silnou Benátskou republiku jednu loď. Nemohu zapomenout na severní ostrovy: Murano s jeho známými sklárnami a Burano, kde se vyrábí celému světu známé benátské krajky. Zapomenul jsem kromě jiného na Lido de Venecia- Zlatý ostrov se známou dvanáctikilometrovou pláží.

Švýcarsko 17.10.- 20.10. 2009
Lausanne a Cathédrale Notre-Dame / Route du Vignoble / Leysin / Les Diablerets / Aareschlucht / Sustenpass / Luzern / Liechtenštejnské knížectví- Vaduz

Do hlavního města novodobých olympijských her jsme se jeli zúčastnit dvou výstav a předat Nexuse. A Lausanne nám opět posloužilo jako výchozí bod naší další poznávací švýcarské výpravy.

Lausanne je postaveno na třech pahorcích obklopených vinicemi a Ženevským jezerem v dálce. Od Lausanne na východ jezera se táhne Vaudská riviéra (Lavaux). Leží zde mnoho letovisek i vinařských vesniček. Můžete si je prohlédnout z výletní lodi, z panoramatického vlaku nebo auta po Cestě vinným krajem (Route du Vignoble).

Nexuse jsme v sobotu ráno předali jeho novým kamarádům. Brzy se zabydlel v přepravce bráchy Kartaga. Ten ho více, než méně celý den úspěšně ignoroval. Skamarádil se s ním až po příjezdu domů.

Georgina a Meja. Asi zamyšlené nad smyslem a obsahem olympijské myšlenky. Podle kolegyně jí jedna ruská vystavovatelka nabízela finanční obnos, aby nenastoupila do kruhu. A to vše v olympijském městě, kde snad ještě ve všech jazycích zní ono pověstné: Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se! Takové všechno zkazí!!

Cathédrale Notre-Dame

Dominantou města je katedrála Panny Marie (Notre Dame), jejíž stavba začala roku 1173 a byla vysvěcena papežem Gregorym X. roku 1275 v době vlády Rudolfa Habsburského, císaře Svaté říše římské. Je nejkrásnější gotickou stavbou Švýcarska. Notre Dame je v řadě jazyků používaný původně francouzský termín do češtiny přeložitelný jako Naše paní. Původně se jedná o titul Panny Marie, dnes se používá i pro řadu staveb a institucí, které se jménem k Panně Marii odvolávají.

Vchod je přes západní portál, tzv. Montfalcon portál (podle biskupa- 16. st.). Monumentální vchod zdobí sochy biblických postav, světců, biskupů a různých bytostí.

Katedrála je považována za nejimpozantnější kus raně gotické architektury v celém Švýcarsku. Pozor zajímavost:Tradice noční hlídky je v Lausanne, jako již v jediném evropském městě, stále udržována. Každý večer, každou celou hodinu mezi 22:00-2:00 chodí hlídač nočního klidu, ale také ohně, po 153 schodech na vrchol věže katedrály z které hlásí na čtyři strany C'est le guet; il a sonné l'heure.

S nadčasovou elegancí katedrála bdí nad městem již od středověku a každý rok tato památka přiláká více než 300 000 návštěvníků. Je také pravidelně využívána pro koncerty klasické hudby ke kterým používá slavné a impozantní varhany.

Na obou stranách chrám zdobí nádherné vitráže z nichž nejdůležitější a nejznámější je obří gotické "růžicové okno" umístěné nad jižním průčelím. Geometrická struktura růže totiž často ve středověku reprezentovala různé prvky vesmíru. Růže představuje středověký pohled na svět. V této kruhové struktuře jsou zastoupeny čtyři roční období, čtyři elementy, čtyři větry a čtyři řeky ráje a také dvanáct měsíců a znamení zvěrokruhu.

Kaplička v dolní levé části katedrály s dřevěnými, nádherně vyřezávanými křesly pro sbor.

Route du Vignoble

V neděli hned po posouzení jsme s holkami odjeli na průzkum Vinné cesty. Chtěli jsme si totiž ty nádherné, jižním sluncem zalévané vinice na strmých svazích sestupujících až dolu k jezeru, která jsme právě před rokem viděli z parníku, prohlédnout zblízka.

Na vinné stezce najdete větší či menší vinařské usedlosti. Nezřídka opravdu starobylé. Nikde nechybí alespoň prosté venkovní posezení lákající k usednutí a ochutnání místního vína.

Jinde je součástí usedlosti luxusní restaurant z jehož kompletně zasklené zahrady chráněny před větrem se můžete těšit u dobrého jídla a pití z báječných rozhledů do vinařské krajiny. A jistě při dobrém počasí se váš zrak zastaví až za jezerem o Savoiské Alpy.

A jak symbolické: téměř přesně před rokem v 17.45 hodin při zpáteční cestě lodí jménem Rhône z Montreux zpět do Lausanne jsem z její paluby fotil vinice i s touto usedlostí. A v duchu si říkal jestli bude nějaké příště, musím se podívat tam nahoru...

Route du Vignoble pokračuje až nad Vevey a Montreux, které jsme navštívili už minulý rok.

Leysin

Do Leysinu- horského střediska ve výšce přes 1200 m.n.m a také vždy do našeho nočního útočiště v hotelu Mercur Clasic**** přijíždíme většinou už za tmy. V sobotu po návštěvě katedrály se nám ale podařilo dorazit ještě při troše světla...

...a tak jsem využil možnosti a vyfotil pár zajímavých míst této oblasti, kterou snad někdy též prozkoumáme.

Leysin a jeho okolí se ponořilo do tmy a já s děvčaty s chutí do nechutně měkkých postelí hotelu.

Ale vesmír tomu nechce, aby vše bylo navěky, a tak nám po noční době odpočinku nabídl krásné slunečné ráno. A to je výborné, protože dnes nás čeká výlet do Les Diablerets a výstup lanovkou na Glacier 3000, který se tyčí nad touto lyžařskou vesničkou.

Les Diablerets a Glacier 3000

Vesnička Les Diablerets leží pod průsmykem Col du Pillon, který je jazykovou hranicí oddělující germanofonní Gstaad od frankofonních areálů Les Diablerets/Villars/Gryon a Leysin/Les Mosses. Společný oběma areálům je pak ledovcový areál Glacier 3000 nad Col du Pillon. Odtud kabinové lanovky šplhají strmě vzhůru až na střechu impozantní masy se dvěma ďábelskými rohy v podobě vrcholků.

Ďáblovo jméno v názvu Les Diablerets souvisí tedy s polohou střediska v horském masivu s bizarními skalními útvary “čertovými rohy“. Ve středověku byla i masivní skalní stěna obklopující malou vesnici považována za nebezpečné a prokleté místo, kam přichází ďábel. Ve skutečnosti v sobě nic záporného nemá, naopak – je “ďábelsky krásný“!

V Diablerets se až na malé odstávky lyžuje po celý rok – díky své nadmořské výšce má tento areál jméno Glacier 3000. V zimě se zde nabízejí hned tři lyžařské oblasti se 125 kilometry sjezdovek sahajících až do nadmořské výšky 3000 metrů. Velice působivá je sjezdovka po hranici ledovce do údolí, která vede podél svislé skalní stěny.

My jsme s holkami z Leysinu vzdáleném asi 15 km dorazili po deváté hodině hned na první jízdy. V kabině lanovky, která je pro 125 osob, nás bylo všehovšudy pět i s pánem co celý ten systém ovládá několika tlačítky a vysílačkou.
Dráha lanovky je rozdělena na dvě části: Col du Pillon - Cabane s délkou 1960 metrů a Cabane - Glacier 1551m. Celkové převýšení které během 15 minut zdoláte je 1500 metrů.

Tak, tak, kontejner s odpadem se hezky sveze dolů z hory ke zpracování. Švýcaři si přeci nenechají své hory, přinášející jim každoročně obrovský zisk, zaneřádit odpadky od turistů.

A po 15 minutách vzrušujícího tichého vznášení se nad skálami a uklidňujícími pohledy na objevující se bližší i vzdálené horské velikány jsme ihned po vystoupení zamířil na nejvyšší vyhlídkový bod. Ve třech tisíci metrech mi to ale nešlo tak rychle jak jsem si představoval. A tak jsem si dál v půlce výstupu lapajíce po dechu pauzu a  zavolal domů, kde že to právě jsem.

A co že jsme z něj viděl?? Při dobrém počasí je k vidění na dvacet čtyřtisícovek. Pořádná úroda! Že? A co tam uslyšíte? Absolutní ticho! Báječné. Že? Víte vy ještě jak chutná absolutní ticho? To si tam chce zajet, sednout na sluncem zahřátou dřevěnou lavičku a zaposlouchat se. A proboha, nikam dál nepospíchat!

Oldenhorn coby jeden z ďábelských rohů, nebo též zvaný jako ďáblova kuželka.

No, a zde se nám ukazuje známý žraločí zub. Symbol Švýcarska. Matterhorn. Cíl některé z následujících výprav naší chovatelské stanice.

A tuto siluetu nejvyšší hory Evropy známe také. Minulý rok jsme od ní byli coby kamenem dohodil. Pochopitelně poznáváme. Je to Bílá hora- Mont  Blanc.

A je čas vrátit se tam dolů, zpět do šedé reality. Holky zatím čekají ve svém autíčku.

Gína i Meja se alespoň dobře vyspaly. Dnes máme opět nabitý program, takže poslední foto na památku a směr Aareschlucht.

A jako z každé naší vrcholové akce jsem si přivezl suvenýr. A jako vždy praktický. Pěkné tričko s vyšívaným logem.

A na závěr špatná zpráva pro jedince pohybujících se i v našem nejbližším okolí a sbírající, očekávající, předpovídající a tedy libujících si v různých neštěstí a katastrofách, které následně rádi a s chutí předávají na naše ramena (aťsi také užijeme): toto ocelové lano- jedno ze dvou díky kterým se kabina lanovky pohybuje hore- dole, se jen tak nepřetrhne!!!

Aareschlucht

Soutěska Aareschlucht se nachází nedaleko města Meiringen v srdci kraje Hasli ve středním Švýcarsku. Příroda zde díky vodě řeky Aary vytvořila pěkná zákoutí. Přírodní úkazy můžeme pozorovat z chodníku upevněném nad vodou podél skály, případně projít tunelem. Je možné se do ní dostat ze dvou stran.

Více než tisíc let řeka Aara nahlodávala cestu přes tento skalní útvar do výsledné podoby soutěsky, která je 1400 metrů dlouhá a až 180 metrů hluboká.

Tato soutěska je již pro veřejnost přístupná více než 100 let. Dřevěné chodníčky vedené podél skal jsou široké 1 až 2 metry a jsou dlouhé okolo 1 kilometru. Tunely ve skalách mají 400 metrů.

Skalní útvar mezi Meiringenem a Innertkirchenem je nazýván "Kirchet" a skládá převážně z velmi pevného vápence. Tato formace vznikla v období křídy před 130– 160 miliony let.

Na východním konci či začátku soutěsky. Tudy přitéká Aara, nejdelší řeka Švýcarska, přítok Rýna. Nazpět na parkoviště nás odvezl vláček, který má stanici přímo v tunelu na protějším břehu Aary.

Nakonec nezbytné foto a jede se dál...směr Sustenpass a jeho Hotel-Restaurant_Steingletscher u stejnojmenného ledovce.

Sustenpass

Sedlo Sustenpass (2.224 m n.m.) leží v centrální části Švýcarska na území Urijských Alp a podobně jako celá řada dalších podobných vysokohorských průsmyků se v říjnu na zimu uzavírá. Není-li příliš dlouhá zima, otevírá se tradičně na začátku července.

Sustenpass je třetím sedlem silničního prstence v Urijských Alpách a představuje jeden z posledních zprůjezdněných švýcarských průsmyků. Znalci tvrdí, že právě Sustenpass je tím nejkrásnějším švýcarským sedlem.

Silnice, která se zde v nadmořské výšce 2.224 m přehoupne přes pásmo hor mezi vrcholy Titlis a Sustenhorn, byla dokončena teprve v roce 1945. Pod vrcholovou skálou byl nahoře v sedle prokopán 300m dlouhý tunel, který ušetří poslední metry závěrečného stoupání.

Tedy když chcete cestovat na sedlo či přes něj pokračovat dále, je třeba v říjnu už pečlivě sledovat na webstránkách k tomu určených, zda je průsmyk sjízdný. Ze stránek bylo zřejmé, že po letošním brzkém příchodu sněhu je již v době naší návštěvy zavřen.

Nicméně po mé mailové korespondenci s majitelem hotelu Steingletscher mi na dotaz jaká je tedy aktuální situace odpověděl, že letos vážná, ale nikoliv zoufalá. Silnice k hotelu z bernské strany je sjízdná, a my, jelikož přijedeme právě od západu, se k hotelu dostaneme. Průsmyk je zavřen až za hotelem směrem na stranu Uri. A ať tedy přijedeme, nebo ne, hotel je každopádně otevřen.

A cesta proběhla bez problémů.

Nahoře nás čekalo spolu s majitelem krásné a slunečné počasí. Ovšem holkám se nechtělo na sníh, který pro ně přišel tak neočekávaně brzy, z hodiny na hodinu, ani šlápnout. A ani k vyvenčení jsem je nepřinutil.

Průsmyky se pro automobilový provoz otevírají nejdříve až na začátku července. Do té doby je silnice ve vrcholových partiích ukrytá hluboko pod sněhem. Poslední stoupání přes sedlo si silnička krátí nedlouhým tunelem.

Jak jsem psal, už z domova jsem věděl, že se přes sedlo nedostaneme, tak jsem naplánoval druhý den ráno sjet trasou našeho příjezdu opět dolů a směr na Luzern, kde si prohlédneme staré město. Ráno, když jsme nakládali zavazadla do auta, přijela cestářská parta se třemi vozy. Jestli prohrabovat druhou část pasu, nebo jen na kafe, to už jsme se nedozvěděli.

 Na teto poslední fotce před ranním odjezdem do Luzernu děvčata pózují (nerada) před zavátou uzavřenou cestou pokračující ještě výše k vrcholovému tunelu. V dáli stopka a spuštěná závora. Ale s majitelem jsme se domluvili, že do roka a do dne zase zde. A ty švýcarské šampionky z Prahy budou mít opět v jeho hotelu vysokou postel s extra tlustou peřinou se dvěmi tlustými a měkkými matracemi na sobě zadarmo. Snad to vyjde a sněžení příště ještě počká.

Luzern
Luzern zakladatelé ideálně situovali v historickém i geografickém centru země v oblasti, která přesně ztělesňuje to, co si asi nejen já představuji jako to "pravé Švýcarsko": Hory jako na obrázku, jezera, kravské zvonce, alpské vesnice a nakrátko spasené zelené louky v hlubokých údolích. Je to okouzlující město rozložené na březích řeky Reuss na západním břehu Vierwaldstättského česky Čtyřkantonálního jezera. Překrásné panorama okolních hor v čele s horami Pilatus (2129 m) a Rigi (1798 m) jen podtrhuje malebnost Luzernu.

Přes řeku Reuss, vytékající z jezera, vedou ještě další mosty, nejznámější jsou ale dva prastaré, středověké a dřevěné. My jsme jako první při cestě z parkoviště navštívili druhý nejznámější  krytý most v Luzernu, který se jmenuje Spreuerbrücke. Most vetešníků, nebo též Mlýnský most. Jen zde městská rada kdysi dovolila házet svým měšťanům odpadky do řeky. No a ani dnes si rodilý Švýcar nedovolí odhodit odpadek kde se mu zlíbí))).

Spreuerbrücke je spojený s budovou historického muzea. Jde o dřevěný krytý most, postavený v roce 1408, jejž zdobí cyklus deskových maleb ze 17. století Tanec smrti od Kaspara Meglingera.

Historie Luzernu se datuje už od osmého století, kdy tady několik rybářů postavilo malou vesničku. Název města pochází pravděpodobně z keltského slova "lozzeria“, označujícího osadu v močále. Jeho historické jádro tvoří Vinný trh (Weinmarkt) a Obilný trh (Kornmarkt) s radnicí a měšťanskými domy zdobenými freskami.

Luzern byl centrem jednoho ze tří kantonů zakládajících Švýcarsko (Uri, Schwyz, Unterwalden). Luzern byl dokonce prvním městem, které se přidalo ke švýcarské konfederaci.

 Na jižním břehu řeky najdeme jezuitský kostel s věžemi s cibulovitou věžičkou z roku 1673. Tento kostel je spojen s gotickým františkánským kostelem již z roku 1270. Mezi oběma kostely je vtěsnána ještě další památka – renesanční palác ze 16. století, kde má sídlo kantonální vláda.

 Na severním břehu Reussu najdeme historické centrum města s budovami z 15. století s malovanými fasádami, věžemi, mosty a renesanční radnicí ze 17. století, která dodnes slouží městské radě.

A to už jsme procházkou přes staré město došli k symbolu Luzernu. Kapellbrücke, česky Kaplový, nebo Kapličkový most. Nejstarší zakrytý dřevěný most v Evropě o délce 170 metrů z roku 1332.

Na jeho stěnách můžeme obdivovat sto jedenáct deskových maleb zachycujících výjevy z historie Švýcarska a Lucernu. Mimo jiné je zde ztvárněna i slavná scéna, v níž Vilém Tell sestřeluje jablko z hlavy svého syna.

V roce 1993 zničil požár většinu mostu. Ale protože byl most v 60. letech kompletně zrenovován a každý jednotlivý dřevěný díl byl zaregistrován, bylo možné po požáru tento symbol Luzernu znovu vystavět podle původní podoby a to v rekordně krátkém čase.

V prostředku mostu se nachází Vodní věž s osmibokým půdorysem. Most, stejně jako věž, tvořily součást městských hradeb. Wasserturm až do 19. století sloužila jako vězení, archiv a pokladnice.

Za Gínou a Mejou jsem si při zpáteční cestě vyfotil tři věže a část středověkých obranných hradeb Museggmauer. Hradby ze 14. století s devíti věžemi a délkou 870 m se řadí k nejlépe dochovaným hradbám ve Švýcarsku.

Liechtenštejnské knížectví- Vaduz

Konstituční monarchie Knížectví Liechtenštejsko. Evropská zemička v předhůří švýcarských Alp s nulovým zadlužením a rostoucí ekonomikou, jedna z velmi bohatých zemí světa…Knížectví Liechtenštejsko. Ležící u řeky Rýn v údolí přezdívaném "údolí míru a blahobytu", kde vládnoucí kníže Hans-Adam II říká: "Dopoledne musím vydělávat peníze, abych mohl odpoledne vládnout."

Říká se, že každý vnímavý návštěvník, když přicestujete do Liechtenštejnska, pocítí okamžitě velmi zvláštní atmosféru a ta ho bude provázet celým tímto maličkým suverénním (a velmi dobře prosperujícím) státem mezi Švýcarskem a Rakouskem. I já měl podobné pocity, když jsem tentokrát konečně už odbočil ze švýcarské dálnice, po které jsem se vracel z našich cest už nevím pokolikáté, a přejel přes Rýn. I mne oslovilo těchto sto šedesát kilometrů čtverečných jako ještě jedno ze zvláštních míst, které na této planetě můžete nalézt. Nezkažená příroda, klidný život a milí lidé snažící se s vámi hned po pozdravu komunikovat. Vznešená minulost.

Vlastní historie Liechtenštejnska začíná v roce 1719, kdy byla sjednocena dvě hrabství - Vaduz a Schellenberg. Vzniká tak Knížectví Liechtenštejnsko. V obou světových válkách si zachovalo svou neutralitu. V roce 1924 vytvořilo se Švýcarskem měnovou, celní a poštovní unii. Podle ústavy je dnešní Liechtenštejnsko parlamentární monarchie založená na demokratických základech.

Spolu s děvčaty jsme přijeli až ke knížecímu zámku nad městem. Meja doufala, že jako zástupce odborové organizace multišampionů s knížetem probere detaily související s uskutečněním první výstavy psů v Liechtenštejnsku. Bohužel nestalo se tak. Bylo stále dopoledne a knížepán ještě musel v potu tváře vydělávat, aby po obědě mohl zase vládnout.

Tato poslední německy mluvící monarchie nesoucí jméno po aristokratické dynastii vládnoucí z hradu Vaduz (a stejnojmenného města) se skládá z jedenácti měst a obcí s celkovým počtem obyvatel 35 000. A těmto vládne kníže Hans Adam II, jehož rodina má dědické právo na „ trůn“ dané ústavou. Kníže vlastní po světě větší pozemky než je jeho domovina, kde mu vlastně patří pouze jeden hrad. Kromě reprezentace nesmí monarcha čerpat finance ze státní pokladny a není mu ani vyplácen žádný státní příjem. Další zajímavost: v zemi sice rozhoduje parlament, kníže jako morální autorita, ale například zakázal stavět domy vyšší než 11 metrů.

Liechtenštejnové mají k ČR velmi vřelý vztah a to zejména k Moravě. A to i přes majetkové problémy, které byly vyřešeny až v nedávné době. Liechtenštejnská knížata dosud užívají titul vévodů opavských a krnovských.

 Liechtenštejnské dějiny jsou úzce spjaty s dějinami Českého království. Rod Liechtenštejnů žil ve valticko-lednickém regionu od dvanáctého století až do roku 1938. V osmnáctém století tento rod zakoupil za 400 000 rýnských zlatých panství v dnešním Liechtenštejnsku (hrabství Vaduz a Schellenberg), ale jejich hlavním sídlem byla nadále Morava a zemičku pod Alpami spravovali regenti.

Do Vaduzu se jako první kníže přestěhoval až František Josef II. Za Napoleona byla země součástí Rýnského spolku, po jeho zániku Německého spolku. Když byl tento spolek roku 1866 zrušen, stal se z Liechtenštejnska konečně samostatný stát, i když pod rakouskou (rakousko-uherskou) ochranou. Po I. světové válce a rozpadu Rakouska- Uherska zesílila jeho vazba na Švýcarsko a od roku 1924 je v celní unii se Švýcarskem, které knížectví zastupuje i v zahraničí.

Pro více zvídavé: Historie rodu Liechtenstein:  dynastie_liechtenstein

Tak která reprezentantka mléčného průmyslu to u vás vyhrála? U mne na celé čáře ta pana knížete nad mediálně unavenou blednoucí modelkou ze sousedního státu. Ovšem obávám se budoucnosti. Myslím, že už začal vystrkovat rohy model UNI EU.

Jó napot kívánok, dvojčata na Dunaji! Možná jste tenhle výraz už slyšeli v souvislosti s Budou a Peští, ale možná jste si neuvědomili, že tohle pojmenování trefně sedí i na maďarské Komárom a slovenské Komárno. A právě do maďarské části města Komárna jsme se vypravili na MVP.

Fort Sandberg, Monostori Eröd nebo li Monoštorská pevnost. Pevnost obdélníkového půdorysu byla postavena v letech 1850 - 1871 na Monoštorském návrší, na místě starších opevnění a zabezpečovala komárenský komplex pevností před útokem z jihozápadu. Jeho děla ze svých palebných postavení ovládala Dunaj.

Rozkládá se na ploše asi 70 hektarů. Je to jedna z nejmladších pevností, kterou paradoxně nikdy nikdo neobléhal. Doplnila starší pevnosti na obou stranách řeky. Vznikl tak kompletní a dokonalý fortifikační systém.

Stratég Georgina si vyšlápla na nejvyšší bod. To aby zvážila další postup v dobývání pevnosti.

Pevnost se skládá ze sítě hradeb, bastionů, vodních příkopů, zemních valů, temných podzemních chodeb a kasemat. Místy se zdá být ztracená v nezkrotné dunajské přírodě. Jistě to bylo i záměrem vojenských stavitelů, aby ji už z dálky útočící vojsko nezpozorovalo, nýbrž aby se vojsku monumentálnost a hrozivá síla fortu ukázala překvapivě a znenadání až z těsného kontaktu, když na ni narazilo při pochodu.

Ano! ano! Už mám vymyšlen strategický plán! Povedu útok tímto směrem.

I v tomto našem století na nás působí pevnosti na obou stranách Dunaje a Váhu svojí velikostí. O co více musela jejich dokonalost v minulosti působit na obléhající vojsko? Tato důmyslná obrana Habsburků proti Turkům a také později proti napoleonské Francii a Prusku měla starší předchůdce.

... a před ztečí se nechala připoutat, aby v té válečné vřavě ze svého velitelského vozidla nespadla.

Komárňanský pevnostní systém byl v 19. století nejsilnější obrannou stavbou v Rakousko-Uhersku. Významné pevnosti tu vznikly už za dob bojů proti Turkům, když ale turecké nebezpečí pominulo, přestaly se udržovat, chátraly a v 18. století byly navíc dvakrát poničeny zemětřesením. K obnovování a upravování pevnostního systému došlo pak znovu za napoleonských válek. Opevnění se pak postupně dobudovávalo několik desetiletí, jeho konečná podoba je z roku 1877. Celé opevnění se skládalo z Palatinské a Vážské linie, předsunuté Vážské pevnosti, a dále Dunajské, Monoštorské a Igmandské pevnosti. Tyto dvě posledně jmenované se dnes nacházejí na maďarském území.

Po vniknutí do pevnosti jsme si prohlédli kasematy a další vnitřní prostory tohoto vojenského díla. Pochopitelně jsme stačili, a chtěli si prohlédnout, jen zlomek z obrovské stavby. Všechny vnitřní stěny pevnosti jsou natřeny rudou barvou. Proč asi? Odpovězte si sami.

Gína si vyzkoušela v praxi i svým zadním kanónem vystřelit z několika střílen.

Z podnětu císaře Leopolda II. v druhé polovině 17. století pevnostní systém zdokonalili do podoby, která byla nejmodernější ve střední Evropě. Třetí část, Palatínská linie opevnění s pěti menšími pevnostmi propojenými zemními valy, vznikla za napoleonských válek. V roce 1866 byla zahájena výstavba Vážské linie, navazující na Palatínskou. Později ještě přibyly předsunuté pevnosti postavené na opačném břehu Dunaje. Pevnost patřila k nejsilnějším habsburským pevnostem rakousko-uherské monarchie. Objekty byly schopny pojmout 200-tisícovou armádu. Komárňanská pevnost nebyla nikdy dobyta. Fortifikační systém Komárna zůstal do dnešních dnů poměrně dobře zachován.

Poctivě jsme zkontrolovali i zásoby munice. Některá měla opravdu obdivuhodnou ráži a Georginu to stálo mnoho sil a času, než ji přepočítala.

Celá pevnost je postavena ze šestibokých kamenů, které na sebe precizně navazují.

Někde, v zatím nezrenovovaných částech, příroda pomalu ale jistě vítězí.

Kanonýrka Georginka...aneb vlastnit nějakou tu zbraň pro vlastní ochranu je dnes úplně normální. Stačí mít kromě pet pasu i pas zbrojní.

Georgina si též odpoledne vyzkoušela horké zbraně. Líbil se jí hlavně tento kus. Teď si teprve připadala silná a jako pořádný bojovník. Pobavení kolemstojící, když se mi podařilo Gínu konečně vyrvat z její nové hračky radili, ať jí naláduji i do toho laufu. Jistě by se tam vešla. Fotka by to byla atraktivní. To jo. Ale Georgina, mezi přáteli přezdívaná též jako "tekutá jezevčice", by určitě protekla až na dno kanónu. Ale jak jí potom vyšťourat zase ven? Leda vystřelit.

Na závěr dne jsme před odjezdem neodolali a sestoupili až k Dunaji.

Cestou z výstavy do slovenského Komárna a k jeho pevnosti jsme míjeli i modernější výzbroj Monoštorské pevnosti. Ale soudě podle výrazu Gíny myslím si, že ji tato technika z minulého, už historického 20. století nepřirostla k srdci tak, jako zbraně z doby prusko- habsbursko- napoleonské.

Pevnost Komárno se skládá ze tří částí, které spolu vytvářejí propracovaný fortifikační systém bastionového typu, prvního v evropském vnitrozemí. Bastionové pevnosti se začaly budovat na mořském pobřeží, postupně se ze Středomoří rozšířily do celého světa. Komárňanská pevnost je první v Evropě, která byla vybudována ve vnitrozemí a svým rozsahem patří k největším na světě. Byla důležitým dílem pevnostního stavitelství sestávající se s  několika vývojových etap od staroitalského až po novopruský typ. Po vpádu Turků do Uher se v roce 1546 začal stavět obranný bastionový systém reprezentovaný dnešní Starou a Novou pevností. Stará pevnost byla dokončena v 16. století, Nová pevnost pochází z let 1663 až 1673.

Do slovenského Komárna jsme přijeli, když už byla pevnost zavřena. Tak snad někdy jindy. Pevnost nám odolala. Jen díky otevíracím či spíše zavíracím hodinám. Alespoň jsme "nakoukli" objektivem foťáku dovnitř skrze špehýrku ve vratech hlavní brány. A prohlédli si část hradeb.

Přes početná obléhání nikdy nebyla dobyta v boji. Odolala Turkům i pozdějším dobyvatelům. Pevnost, kterou nikdo nedobyl od časů tureckých válek až do revolučních roků 1848-49, kdy byla po událostech ve Világosi vyjednána její kapitulace, nejlépe charakterizuje soška a nápis na výběžku západního bastionu Nové pevnosti: "Nec arte, Nec marte - Ani lstí, Ani silou! Zvlášť silnou zatěžkávací zkouškou prošla roku 1594, kdy ji obléhalo stotisícové turecké vojsko. Sinanský paša se rozložil před Komárnem, ale po pěti týdnech usoudil, že pevnost je nedobytná, a odtáhl bez úspěchu. Zhruba o sto let později v roce 1683 zažila pevnost jednu z posledních bitev tureckých válek. Ale ani tenkrát se dobyvatelům proniknout za hradby nepodařilo.

Arad

Do rumunského Aradu, městě na řece Mures jsme přijeli kolem 22. hodiny. Centrum města nás přivítalo slavnostním osvětlením a penzion Xe- Mar přívětivou postýlkou z které si okamžitě Gína část zabrala pro sebe. A já brzy, po prozkoumání místních TV stanic, umytí, najedení a přetočení hodinek a nařízení mobilu o hodinu dopředu, jsem ulehl vedle ní.

Druhý den po vystavení v kruhu jsme vyrazili na prohlídku města. Pevnost, šikovně umístěná v téměř dokonalém ohybu řeky Mures, vedle které se výstava konala, našemu plánovanému vniknutí odolala.

Jak mi perfektní angličtinou na můj dotaz sdělil místní policista, je stále v užívaní rumunské armády. Takže stop! Radši se jděte podívat do Old city. A vyjmenoval nám památky, které bysme neměli jen tak minout.

V městě Arad založeném v 11. století, a kterému se též říká "maďarská golgota", se mísí gotická, barokní, neoklasicistní i secesní architektura.

A tak jsme se prošli centrem a kromě několika památníků a městských staveb si prohlédli například Katolickou katedrálu Sv. Antonína z Padovy ale i Ortodoxní katedrálu Narození sv. Jana Křtitele. Po tomto výšlapu jsme se vrátili zpět na penzion, kde jsme v posteli sbírali síly na ranní odjezd do domova vzdáleného 800 kilometrů.