Být turistou v Lausanne a neprojet se po jezeře by byl hřích. Takže tak jako v Luzernu jsme v neděli utekli po posouzení v kruhu na zubačku na Pilat, tak i zde jsme okamžitě jak jen to bylo možné odjeli dolů do přístavu Lausanne- Ouchy.

Ženevské jezero- francouzsky Lac Léman je největší švýcarské ale i francouzské jezero. Po Balatonu druhé největší ve střední Evropě. Leží mezi Bernskými a Savojskými Alpami na jihu a Jurou na severozápadě. Vzniklo jako nádrž jednoho ramene Rhônského ledovce a hlavním jeho přítokem je řeka Rhône.

Jméno „Léman“ pochází z dřívějšího latinského jména kraje „Lemanus“. Na počátku 19. století se též kanton Vaud jmenoval Léman. Za Římanů se jezero nazývalo Lacus lemanus, což bylo zase přejato z keltského lem („velká voda“). Počáteční východní malou část místní nazývají Haut Lac- Horní jezero, rozlehlou hlavní část Grand Lac-Velké jezero a západní, užší třetinu Petit Lac- Malé jezero.

Jak jsem už psal, být turistou v Lausanne a neprojet se po jezeře by byl hřích. A když už se rozhodnete pro plavbu, byl by nenapravitelný hřích nevyužít k tomu nějakou loď s flotily plující pod názvem Belle Epoque Cruises. My jsme si vybrali krásnou veteránku plující po jezeře již přes 80 let a pokřtěnou jménem Rhóne.

       

Dojet do přístavu, zaparkovat, koupit si lístky na tříhodinovou "return" trasu jsme stačili tak tak a už se objevily v dáli ladné křivky naší belle Rhône. Plavili jsme se kolem pobřeží na švýcarské straně, kde mezi barevnými vinicemi trůnily do příkrých svahů zasazeny starobylé usedlosti. Trasa vedla přes Pully, Vevey až do Montreux, kde jsme mohli z lodi obdivovat pověstnou Švýcarskou rivieru stále plnou lidiček, barevných květin a vzrostlých palem. Inu subtropické mikroklima.

...a odplouváme...

       

       

Vinice, vinice, vinice. Skoro by se chtělo říci co Švýcar, to vinař. Až na ty co dělají v turistickém byznysu. Téma víno nemohu jen tak lehce odbýt. Ale přečtěte si o něm sami od více znalých než jsem já.

       

...aby se kolečka točila- v podpalubí topič přikládá, na palubě v první a druhé třídě je dobrá nálada...

Celá posádka byla profesionálně přívětivá a pracovitá. Kapitán se poznal podle zánovní brigadýrky. Také podle toho že, jak se sluší na kapitána, nechával své ruce vždy jen podél těla.

Ještě poslední táhlé zahouknutí a v záři zapadajícího slunce míříme zpět do Lausanne.

       

A v Lausanne už večerní opar začal skrývat jezero tak, jak pára švýcarskou vlajku na krásné lodi jménem Rhône. Ta ovšem nebude ještě zahálet. Poveze večerním jezerem návštěvníky Festival de fondues, nebo gurmány toužící po skvělém gastronomickém zážitku. Na své palubě uvítá též znalce výborných švýcarských vín. Prostě  na její palubě se nudit nebudete.

---

Pondělí: Cesta do Chamonix Mont Blanc a výstup lanovkou na Aiguille du Midi

Ano, je to tak! Po úspěšném červnovém zubačkovém výstupu na Pilat jsem začal pokukovat kam dále a výše. No nemohl jsem si při studiu a plánování naší "lausanské" cesty nevšimnout že Mont Blanc je pouhých 90 km od našeho dočasného bydliště. A bylo okamžitě jasno. Lehce jsem se již dopracoval k informacím o hoře do které jsem se okamžitě zakoukal: mé Aiguille du Midi tyčící se nad Chamonix Mont Blanc do výše 3842 metrů n/m. A z té je na Bílou horu bezvadný výhled.     www.compagniedumontblanc

Odjezd do Chamonix a odtud výstup lanovkou na moji Horu byl ovšem velmi, velmi závislý na dobrém počasí. Uznejte že zaplatit 40€ za lanovku a potom vidět mraky zevnitř není zrovna to pravé. Po mém téměř tříměsíčním studiu záběrů webkamer jsem si byl jist pouze asi tak třicetiprocentním perfektním fotografickým počasím. Proto jsem si říkal že bych byl vděčný i za jen trochu dobrý výhled z vrcholku Aiguille na Mont Blanc a jeho okolí.

       

       

Po nezbytném ranním zavoláním domů, kde nám na webu zjistili zda se vzhledem k počasí panujícímu na Hoře vyplatí vůbec pokusit se o výstup na Aiguillii du Midi, jsme se rozhodli vyjet. Cestu jsem zvolil přes Martigny a sedlo Col de la Forclaz (1526m n. m.).

I přes ujišťování z domova, že pondělní počasí je velmi dobré, jsme vyjeli napnuti a padalo mnoho slov o smolařích. Až to co jsme viděli, když jsme se blížili k Chamonix v nás probudilo nadšení a zároveň vybudilo další napětí z blížícího se výstupu. Jen aby se počasí nezkazilo. Jde to pak tak rychle....

Jelikož mezisezonní Chamonix bylo rozkopané, tak během hledání parkoviště u stanoviště spodní lanovky jsme několikrát minuli památník Jeana – Jacques Balmata a jeho krajana lékaře benediktínského opatství dr. Michel Gabriel Paccarda ukazujíce na Mont Blanc. Tato nejvyšší hora Evropy leží v Savojských Alpách na francouzsko - italské hranici. Poprvé byl vrchol zdolán 8.8.1786 J.J. Balmatem a M. Paccardem. Balmat, hledač pokladů, jako první našel klíč k výstupu na vrcholek.  Byla to průrva vedle skal Roger Rouges. Nešel však k vrcholu, ale sestoupil a vyčkal. Vylezl na něj kvůli odměně 20 zlatých tolarů vypsanou za nalezení cesty od roku 1760. Oběma byl v Chamonix postaven pomník.

Výstup lanovkou na Aiguilii

       

Tak tedy vzhůru do výšin, trasa je rozdělena na dvě části. Aby jste se dostali až na vrchol, musíte v mezistanici na hoře Plan de L'Aiguille (2317m) přesednout do další kabiny.

       

Mont Blanc- Bílá hora, sen mnoha vysokohorských turistů, alpinistů a horolezců... je se svými 4808 metry a 45 cm nadmořské výšky nejvyšší horou v Alpách a tím pádem i celé Evropy. Obrovský masiv Mont Blancu se rozkládá na území tří států: Francie, Itálie a Švýcarska a celkem zabírá plochu 645 km2. Nevyniká pouze svou výškou a rozlohou, ale i obrovskou plochou ledovců, která je zde v Alpách druhá největší.

       

A jak se jmenují nejbližší bratříčci Mont Blancu (3)??? 1- Mont Blanc du Tacul (4248m), 2- Mont Maudit (4465m) a 4- Refuge Vallot (4362m)

       

       

Letadlům jsme mohli takřka koukat do okýnek. Stezka pro pěší turisty je široká opravdu jen tak na dvě chodidla. Jinak strmý sešup na obě strany bez možnosti zadržení se o cokoliv.

       

Tunelem skrz ledovec se dostaneme na cílový ale i startovní bod všech pěších alpinistů kteří mají tu sílu se pohybovat v těchto výškách po svých. Já- neaklimatizovaný, vyvržen z útrob kabiny pohybující se vzhůru rychlostí 10m/sec. jsem v této výšce musel při chůzi po různých schodištích co chvíli zastavovat. Bolest kloubů a tlak na hrudi mne provázel kromě snad první půlhodinky celou dobu pobytu v této výšce.

       

Na Chamonix se začala nasouvat hradba mraků, nejvyšší čas se vrátit dolů. Byly to pěkné tři hodiny a měli jsme štěstí na počasí.

V letní sezoně můžete lanovkou pokračovat dál až do italského Courmayeuru, a tak vlastně  překonat celý masiv. Vrátit zpět do Chamonix se můžete přes 11 km dlouhý silniční tunel.

...a zpět dolů do Chamonix...

       

...snad tam nezapomenuli nazpět vrátit vše co předtím odmontovali...to uvidíme za chvilku)))

...a už vidím naše autíčko... takže pane řidiči od lanovky: merci beaucoup, au revoir, byl to krásný zážitek...

Úterý: okružní cesta okolo jezera Lac Léman

Château de Chillon

Naši okružní cestu jsme začali prohlídkou vodního hradu Chillon. Tentokrát s námi jela i Meja a Georgina, které v pondělí pouze konzumovaly čtyřhvězdičkový hotelový luxus, neboť na Aiguillii du Midi mají psi zákaz vstupu. Škoda. Jinak by si Meja zlepšila svůj výškový rekord o více než tisíc metrů.

       

Na břehu Ženevského jezera poblíž známého městečka Montreux se nad vodou majestátně tyčí hrad Chillon, nejznámější švýcarská památka. Ikona, která pro samotné Švýcary symbolizuje jejich národní hodnoty: stabilitu, krásu a bohatství. Hrad byl nad jezerem postavený za dvojím účelem: jednak jako pevnost bránící přístupovou cestu do Itálie, ale také jako reprezentativní letní královské sídlo.

       

Oblíbenost lokace vysvětluje strategická poloha mezi břehem jezera a horami nad ním. S velkou pravděpodobností tu opevněni žili například Římané. Třinácté a čtrnácté století zaznamenalo obrovský rozkvět Chillonu pod rukama savojské šlechty. Současná podoba velké části hradu pochází z tohoto období: vnitřní nádvoří, velké sály, skladové prostory, Camera Domini i svatojiřská kaple. Od šestnáctého do osmnáctého století na Chillonu žila bernská šlechta a v romantickém devatenáctém století se hrad stal předmětem mýtů, básní a výtvarných děl.

Bohatou historií Chillonu se nechali inspirovat velikáni jako Jean-Jacques Rousseau, Shelley, Victor Hugo či Alexandre Dumas. Nejvíc ale Chillon učaroval Byronovi. Inspirován příběhem o uvěznění Francoise Bonivarda v šestnáctém století navštívil Byron dodnes přístupnou celu, kde byl tento přívrženec reformace šest let přikován ke zdi. Pod tíhou silného emočního zážitku napsal světoznámou báseň „Vězeň Chillonský“. Na sloupu v cele je dodnes čitelný Byronův podpis.

Prohlídka hradu odhadem původně plánovaná na půlhodinku se nám protáhla téměř na tři. I díky tomu, že jsme u pokladny zdarma dostali od paní pokladní obsáhlý česky psaný průvodce hradem. Takže mi nic nebránilo prolézt vše od sklepení až po nejvyšší patro té nejvyšší věže. Sympatické: pro pejsky mají v parku před vchodem odkládací klece a klícky. Holky po vnější prohlídce ale jimi pohrdly a nechaly se odnést do svého autíčka.

Montreux

 Montreux je od Chillonu coby kamenem dohodil. Nachází se na riviéře Ženevského jezera. Nemohli jsme si nechat ujít krátkou procházku po promenádě, která je od jara do pozdního podzimu osázena květinami, jejichž pestré barvy kontrastují s modrou hladinou jezera a zasněženými vrcholy na protilehlém břehu.

 Město nejvíce vzkvétalo v 19. století, kdy se sem jezdili léčit celebrity z celého světa s dýchacími obtížemi a tehdy rozšířenou tuberkulózou. Jezdila sem i císařovna Sissy, jejíž pomník najdeme na okraji Montreux (nedaleko zámku Chillon).

       

Na břehu v centru města jsme navštívili sochu mého oblíbence Fredy Mercuryho, který tu jako mnoho dalších celebrit rovněž žil. V Montreux je mnoho luxusních hotelů. Je tady i hotel, kde bydlel Lenin. V jeho pokoji se dodnes můžete ubytovat.

       

Montreux se proslavilo i svým Jazzovým festivalem, který se tady v červenci každoročně koná. Je to město vína, jazzu a přírody. Vzhledem k místnímu mimořádně stabilnímu podnebí je Montreux také nazýváno hlavním městem Vaudské riviéry.

Vevey

 Spolu s Montreux je nejvyhlášenějším rekreačním střediskem tzv. Švýcarské riviéry i městečko Vevey. Toto městečko proslavila firma Nestlé, která tady sídlí a založila tady i muzeum Alimentarium.

       

 Vevey proslavil ale i Charlie Chaplin, který tady žil a jehož sochu najdete na promenádě před Alimentáriem.

Ženeva a plavba po Petit Lac

Ženeva-přirozené centrum francouzsky mluvící části Švýcarska. Ženeva- kosmopolitní, ale přesto ve stylu  švýcarského maloměsta. Ženeva- diplomatická poskytující domov mnohým světovým organizacím....

Přijet do tohoto města a nevidět symbol města, nejznámější vodotrysk na světě Jet d´Eau se může podařit jen tvrdému ignorantovi.

       

Jedná se o opravdu fascinující podívanou, především za tmy, kdy je celý vodotrysk nasvícen.  Jeho původním účelem bylo snižovat tlak vody v potrubí v době, kdy podniky neodebíraly tolik vody. Vodu chrlil do výše 30 metrů, později do 90 metrů. V roce 1947 byl pozměněn a dnes tryská voda do výše až 145 m rychlostí 200km/h. Váha vody vystříknuté do vzduchu dosahuje 7 tun. Směr a sílu větru hlídá meteonavigační systém. Pokud by gejzír kropil nábřeží s chodci a rychlost větru překročila 20km/h, tak by se vodotrysk sám vypnul. A návštěvník- turista by měl smůlu.

Na toho ignoranta si začala hrát Georgina. Když přijela naše lodička na okružní plavbu a my jsme nastupovali. Gína k pobavení posádky začala na můstku vodítko táhnout dozadu, nedočkavá a po nových dobrodružstvích dychtící Meja zase dopředu. Tuto patovou situaci jsem musel nakonec vyřešit vlastnoručním donesení obou dvou na palubu.

       

      

Ale jak vidíte z fotek z Gíny opravdu mořský vlk- jezevčík nikdy nebude. Narozdíl od Meji, kterou na lodi zajímalo kde co. Asi by se i posádce ráda pletla do práce. Když je doma ve smečce za kapitána, proč ne na lodi? Že. A jak ji znám, byla by na posádku pes!)))

V 17 hodin opustili Ženevu a díky zpoždění které jsme nabrali hned ráno na Chillonu a kterého ovšem nelituji, jsme již jen za šera a potom tmy objeli jižní- francouzskou stranu jezera a vrátili se tak na náš hotel v Leysinu.

Grimselpass

Ve středu ráno jsme vyjeli na cestu domů. Ke svým rodným smečkám. Ale cestu jsme zvolili oklikou, přes třetí nejvyšší, ale říká se že nejkrásnější průsmyk- Grimselpass (2156m). Je nejníže položeným z trojice zdejších sedel. Furkapass (2431m) a Sustenpass (2224m).

Právě v samém srdci Švýcarska, jižně od Luzernu a jezera Vierwaldstättersee najdeme poměrně malou oblast Urnijských Alp. Na jejich hřebenech se stýkají hned tři kantony: Bern, Uri a Wallis.
 Nejvyšší zdejší masiv, jemuž vévodí hora Dammastock (3.630 m), je obklopen a jakoby spoután prstencem silnic. Tyto silnice přes vysoko položená sedla spojují údolí Aary, Reuss a Rhôny - třech velkých alpských řek, které zde pramení. A průsmyky Sustenpass, Furkapass a Grimselpass se díky těmto silnicím stávají dobře dostupnými místy v lůně velehor.

 Na nejvyšším bodu sedla přímo u silnice tu leží malé jezírko, jehož hladina může být ještě dlouho po otevření průsmyku uzavřena ledem. Na fotce si Meja sedla rovnou na červený kříž symbolizující zde nejvyšší bod.

Chcete-li vidět více vody, stačí pohlédnout na severní stranu Grimselpassu do údolí Aary. Asi 200 m pod sedlem se prostírá krémově modrozelená hladina přehradní nádrže Grimselsee. Ta byla vybudována již v 50. letech a patří do soustavy několika podobných přehrad.

       

Voda v přehradní nádrži pochází z Aarského ledovce, které může být také zajímavým cílem výletu. I pouhé vyhlídky na jeho splaz na konci údolí nad přehradou stojí za malý výšlap od parkoviště v sedle. Svah nad 5km dlouhou nádrží Grimselsee traverzuje cesta, po níž se celkem pohodlně dojde až k chatě Lauteraarhütte u ledovce.

Grimselpass dělí hlavní horský masiv na Alpy Uriské a Bernské. Je také přechodem mezi kantony Bern a Wallis. A navíc i předělem mezi údolími řeky Rhôny a řeky Aare.

       

Oblast průsmyku je využívána jako důležitý energetický zdroj. Je zde postavena velká soustava vodních elektráren a přehrad z let 1925 – 1954.

Při stoupání na sedlo Grimselpass (vlevo): je vidět napravo cestu na Furkapass. V jeho těsném sousedství najdeme další velký ledovec - Rhônegletscher.

       

Není to tak dávno co byly skály pod ledem, který je skrýval po tisíce let. Rhônegletscher je totiž zřejmě jedním z nejrychleji tajících ledovců v Alpách. Jeho čelo ustupuje až několik desítek metrů ročně. Dnes si lze jen těžko představit, že ještě na konci 19. století ledovcové jazyky dosahovaly až na samotné dno údolí.

...a poslední foto naší pětidenní výpravy při sjezdu z průsmyku do Guttanenu, Luzernu, kde jsme si připomenuli pohledem na zaparkované vozy zubačky naší červnovou cestu na Pilat....a dále směr na Lindau, Mnichov a Prahu.

No a kdo se prokousal až na toto místo, pro toho bonus ve formě Zajímavostí ze ŠVÝCARSKA

A ráno, když jsme nabrali kurs na východ, kudy jsme chtěli přijet ke slovenské jižní části velehor, jsme se ještě několikrát ohlédli zpět...