Tak jako před čtyřmi roky i letos probíhaly již od dopoledne různé ukázky práce s koněm. Mne zaujala ukázka, řekl bych- slovy neznalého, lehké drezúry lipicánského hřebce. O to více mne zaujala, protože jsem ji před čtyřmi roky neviděl.

Přestože hřebec při nástupu do "závěrečného kruhu" vzpurně řehtal a hrdě se rozhlížel kolem sebe, pod vedením své cvičitelky se choval vstřícně a ochotně předváděl po něm chtěné cviky.

Po úkloně, která následovala po skončení vystoupení si oba zasloužili potlesk diváků.

Je to krasavec. A on si toho je dobře vědom.

První útěk z výstavy

Okamžitě po skončení ukázky jsem Meju a Rashu naložil do autíčka a vytratil se z výstavy na první velikonoční výjezd do Bukových hor. Hned za parkovištěm totiž začíná osmnáctikilometrová placená silnička a tou se za 1100 forintů dostaneme nejen k vyhlídkové věži Millenium, z které je vidět celou výstavu jak na dlani. Silnice pokračuje dále až na náhorní plošinu, kde končí závorou v soutěsce zvané Italská brána.

Pohoří Bükk je vápencové, tvořené druhohorními sedimenty. Proto se zde nachází nejen velké množství povrchových útvarů, ale také útvarů v podzemí.  Návštěvník, kterému to ještě dobře šlape zde nalezne četné jeskynní prostory bohaté na krápníkovou výzdobu, hluboké ve vápencích vyhloubené rokle, ponorné řeky, prameny, ale i krasová jezera. Nejvyšším vrcholem celého tohoto pohoří náležejícího do Severomaďarského středohoří je Istállós-kö (959 m). Druhý nejvyšší vrchol Bálvány je jen o pár metrů nižší (956 m).

Bukové hory vděčí za své pojmenování- jak jinak, svému vegetačnímu krytu - bukovým lesům. Bükk je nejrozlehlejším maďarským pohořím s rozměry zhruba 50x60 kilometrů a má charakter náhorní planiny. Podobné jsou mu planiny na Slovensku ve Slovenském krasu. Ve středu pohoří je 5 km široká a 20 km dlouhá vápencová plošina, která se nazývá Orisásztal (Stůl obrů) . Leží v nadmořské výšce 800 až 900 m. Zachovaly se na ní původní bukové porosty a je protkána zajímavými krasovými útvary jako jsou závrty a propasti.

Na úbočí a u úpatí vrcholků vyvěrají mohutné prameny vody. V linii zlomů vyvěrají také termální prameny. V oblasti pohoří se nachází značné množství jeskyň, většinou ale nepřístupných veřejnosti. Jediné dvě přístupné jeskyně se nacházejí nedaleko městečka Lillafüred . Jedná se o jeskyni Szent István, ve které jsou krásné stalaktity a stalagmity a jeskyni Anna (nebo také Petöfiho jeskyně) se zkamenělými listy, větvemi a stromy, jež se zachovaly ve vápenci v původním stavu.

Pro své jedinečné přírodní hodnoty byla část pohoří Bükk vyhlášena Národním parkem Bükk. Ten byl založen v roce 1976 a je v pořadí třetí národní park v Maďarsku. Pod chráněné území o rozloze 341 km² spadá značná část pohoří Bukových hor. Význam území dokládá i fakt, že zde našly domov jedny z prvních kmenů homo sapiens. Bukové hory poskytují útočiště mnohým druhům lesní zvěře. Je zde možné zahlédnout například jezevce, kunu a hranostaje, ale i orla.

Z přemnoha turistických atrakcí tohoto pohoří musím vzpomenout nejdříve dvě lesní úzkorozchodné železnice. Ty nás totiž dovezou k zajímavostem dalším. Já si vybral pochopitelně tu bližší. Szilvásváradi Erdei Vasút - Lesní dráha Szilvásvárad má nádražíčko hned za závodištěm- výstavištěm a vyveze nás údolím Szalajka do hlubin lesa. A tam jsem také utekl z výstavy druhý den.

Velikonoční nápor turistů toužících se ponořit do ještě světlezeleného jarního bukového lesa zvládala železnička bez problémů. Jízdenka tam i zpět za 700 forintů. Ale od znalců jsem si nechal poradit, že cestu zpět bych měl absolvovat pěšky. Je to prý hodinová procházka a narozdíl z vláčku uvidím spoustu zajímavých míst. Nebudu určitě litovat. No, a když se po mne nechce, abych šel do kopce, tak proč ne.

Železnici jako lesní dráhu postavil v roce 1908 Károly Wessely k přepravě dřeva z lesů, patřících k jeho panství. Na náhorní planině pohoří Bükk vybudoval koňku o rozchodu 600 mm, v údolích Szalajka a Tótfalu parostrojní dráhu s rozchodem 760 mm. Dřevo dopravené z náhorní planiny se k dolní trati dostávalo skluzavkou. V letech 1963 - 1966 do provozu uvedli prvé dieselové lokomotivy. Vlivem výstavby lesních silnic a zastavení provozu vápenky byla nákladní doprava v roce 1967 zastavena a síť tratí s výjimkou 5 km dlouhého úseku Szalajka-völgy-Lovaspálya (údolí Szalajka - závodiště) - Szalajka-Fátyol-vízesés (Szalajka - závojový vodopád) byla snesena.

V horní části paseky Gloriett je konečná stanice lesní dráhy. Na konci údolí můžeme podél tryskajícího pramene Szalajka dojít k jeskyni pračlověka pod vrchem Istállos-kő.

V blízkosti konečné stanice potok Szalajka stéká přes travertinové schodiště 17 metrů vysokého "závojového vodopádu". Že jsem se rozhodl jít zpět pěšky jsem rozhodně nelitoval, protože cestou jsem míjel hodně zajímavých míst. Nejen zmiňovaný závojový vodopád, ale dřevařský skanzen, lesnické muzeum, jezírka sloužící jako rybí sádky....

A kde jsou ryby bývá i rybářská bašta. Zvláště milý, nevadí že ne přírodní, ale kulinářský objev na cestě do nížiny.

Kárpátok Öre- Karpatský král vyveden v místním dřevě.

Ze spodní stanice lesní železnice je možné na část cesty využít i kočárové vozidlo o síle dvou koní. Zde jsem míjel horní konečnou "stanici".

Z mého druhého výletu jsem se stačil vrátit tak akorát před zahájením nedělních závěrečných soutěží. A byl jsem rád, že mi to vyšlo. Z roku 2007 jsem totiž věděl co se bude ve finále dít: krásné čtyřspřeží lipicánů přiveze do kruhu rozhodčího, který bude rozhodovat BIS. Čtyřspřeží jsem objevil již připravené a zaparkované za stanem. Ve velkém kruhu zatím předváděli cenu pro vítěze výstavy. Totižto mladého lipicánka, kterého dá hřebčín do dražby. Polovičku ze zisku získá vítěz výstavy.

A je to tady! Čtyřspřeží se přiřítilo do "kruhu". A než kočí zastavil a nechal konečně vystoupit pana rozhodčího křečovitě se držícího sedadla a tak nějak divně se usmívajícího na pevnou zem, předvedl nám všem, co dokáže na tom plácku on a jeho kočárový lipicáni z maďarského Szilvásváradu v Bukových horách zrození.

Toto pro mne bylo to pravé vyvrcholení této psí výstavy a vlastně celé mé cesty. Na to jsem se těšil celou dobu. Přijedeme opět.

Na Velikonoční pondělí se konala výstava pouze loveckých plemen. A opět jsem zažil ještě nezažité a poznal nepoznané. Výstavu na trávníku velkého kruhu za doprovodu trubačů zahájil kněz bohoslužbou.

Při závěrečných soutěžích kdy jsme čekali na další "číslo" odpoledního programu se náhle začala třást a dunět země. Do závěrečného kruhu se zleva vřítilo krásné čtyřspřeží. Každý chovatel psů potrefený navíc láskou ke koňské hřívě ví, že toto se může stát- a koně na psí výstavě a navíc v závěrečném kruhu se mohou prohánět jen v Szilvásváradu.

Jak celé město které je vstupní branou do náhorní plošiny Bükk, tak i tento překrásný kraj žije chovem maďarské větve lipicánů. Zde má toto krásné plemeno ideální podmínky k chovu a životu.

Jedná se o nejstarší ceremoniální koňské plemeno Evropy. První hřebčinec byl založen roku 1580 v Lipizza v malé vesničce nedaleko Triestu pro královskou rodinu Habsburgů.
Maďarský chov Lipizzaner koní se datuje od roku 1806. Jeho chov se definitivně umístil na náhorní plošinu Bükk v roce 1952. Centrem chovu je vesnička Csipkéskút.

Hříbata do věku tří let žijí v této přírodní rezervaci volně. Poté se vybírají jedinci výhradně vhodní ke "kočárovému" použití. Výborné výsledky každoročně pořádaných mistrovství v řízení kočáru dávají už jen důkaz kvalit tohoto "horského koňského chovu"...

Před začátkem závěrečných soutěží pohodlně usazeni v křeslech a opalujíce se na mírném slunci jsme se zájmem zhlédli cvičení s koněm.

Mladí cvičenci z místního klubu předvedli svou fyzicky náročnou sestavu soustředěně a bez zjevných chyb. A odměnou jim byl po každé provedené sestavě aplaus zaplněného hlediště.

V pondělí na klubové výstavě chyběla minuta a nestihl jsem vystavit Farii. Až později jsem zjistil, že by se žádná tragedie nestala. Tak mne zaujalo vedle probíhající vystoupení historické skupiny předvádějící střípky z dávného života Maďarů.

A podle nadšených a hlasitých reakcí zaplněného hlediště valná část Maďarů nezapomněla jaký že hřbet jejich předky dopravil či nosil v této části Evropy. Jak připomenul průvodce: byl to kůň huculského typu. Nenáročný, menší postavou ale vytrvalý a obratný. Ne příliš krásný ale spolehlivý. Ne sportovní typ, ale s klidným temperamentem v srdci. Kamarád na celý život.

Při představení se práskalo bičem, troubilo na roh, probíhaly tvrdé souboje Maďar proti Maďarovi a to jak pomocí pěstí, tak i kopí nebo šavle.

Nechyběla ani soutěž v hodu kopím či střelba z luku na cíl.